V minulém vydání The Business Soirée jsme s prezidentem Hospodářské komory Zdeňkem Zajíčkem hovořili obecně o stavu českého hospodářství, vládním úsporném balíčku či cenách energií. Nyní povídání ukončíme mimo jiné tématy jako automobilový průmysl, nezaměstnanost či výše mezd.
Česko do značné míry stojí na automobilovém průmyslu. Jak se na jeho stavu podepisuje uměle urychlovaný zákaz výroby aut se spalovacími motory?
Automobilový průmysl sehrál důležitou roli v tuzemském hospodářství při transformaci naší ekonomiky, protože je ekologičtější a energeticky méně náročný než těžký průmysl, a umožnil rozvoj dalších odvětví, třeba elektrotechnického, chemického, plastikářského, sklářského a textilního. Automobilový průmysl se na českém HDP podílí dnes asi deseti procenty. Jinými slovy je pro naši exportně orientovanou ekonomiku, a tedy i životní úroveň obyvatelstva důležitý. Proto byla na půdě Hospodářské komory přijata deklarace průmyslových a zaměstnavatelských svazů k návrhu normy Euro 7, zpřísňující limity emisí pro osobní i nákladní dopravu. Deklarace se stala důležitým dokumentem, který pomohl ministru dopravy Martinovi Kupkovi a europoslanci Alexandru Vondrovi vyjednat v EU rozumnější pravidla pro automobilový průmysl. Limity pro emise výfukových plynů se zmírnily a firmy na přizpůsobení novým pravidlům dostaly více času. S tím ale souvisí i jiný problém, a tím je mimořádně velká závislost české ekonomiky na vývozu do zemí Evropské unie, kam směřuje více než 80 % českého exportu. Naše ekonomika je kvůli tomu zranitelná a nedostatečně odolná vůči výkyvům v evropských zemích, zejména v Německu. Jestliže třetina celkové hodnoty produkce připadá na vývoz, silný vliv na vývoj české ekonomiky má zahraniční poptávka. Ekonomické problémy evropských zemí se tak snadno přelijí do výkonnosti tuzemského hospodářství. Hospodářská komora proto doporučuje odolnost české ekonomiky posílit tzv. teritoriální diverzifikací. Jinými slovy – Česko se potřebuje více než dosud zaměřit vedle výrobků s vyšší přidanou hodnotou i na mimoevropské trhy. Ale cena našich výrobků musí být konkurenceschopná a tady se díky ceně energií a nedostatku pracovní síly dostáváme do nevýhodné pozice. Prostě pro vývoz do Jižní Ameriky nebo Afriky nestačí jen tradice a kvalita se značkou „Made in Czech Republic (dříve Czechoslovakia)“, ale důležitá je i cena konečného výrobku. A tam se začínáme propadat oproti konkurenci.
Je to v současnosti tak, že zaostáváme už třeba i za Polskem v dopravní infrastruktuře? Ovlivňuje i toto rozhodování zahraničních investorů? Nejde jen o dopravní infrastrukturu, na které lze ilustrovat, jak do toho Poláci šlápli. Polsko je dobrým příkladem rostoucích investičních výdajů v byznysu. Ještě v roce 2010 polské firmy investovaly nejméně ze zemí Visegrádské čtyřky, a to 0,19 % HDP. V následujících letech docházelo k výraznému nárůstu investic do výzkumu a vývoje až na 0,91 % HDP v roce 2021, což může být jedním z faktorů růstu polské produktivity práce a HDP na obyvatele v poslední době. Je to taková klasická otázka, co bylo dřív, jestli vejce, nebo slepice. Mohla to být aktivita soukromých investorů, která vyvolala tlak na stát, aby zainvestoval do chybějící dopravní a energetické infrastruktury, ale spíš vše nasvědčuje tomu, že to byla aktivita státu ve strategických oblastech, která začala přitahovat zájem soukromých investorů a realizaci soukromých investic. Tak či tak je to obrovská proměna, kterou Polsko za posledních deset let prošlo a udělalo zásadní krok pro svoji budoucí konkurenceschopnost.
Česko má už dlouho nejmenší nezaměstnanost v Evropské unii a stovky tisíc neobsazených pracovních míst. Jaké to má řešení? Je například v pracovní imigraci? Pomohla zaměstnavatelům ukrajinská migrační vlna?
Firmy v současnosti postrádají na 300 tisíc zaměstnanců a dle dostupných projekcí by do roku 2032 mělo dojít k poklesu populace v produktivním věku o dalších více než 240 tisíc. Podle odhadů Hospodářské komory stát kvůli tomu jen loni tratil na daních a odvodech okolo 150 miliard korun. Zmírnit tento nežádoucí vývoj by pomohlo zvýšení participace nemobilizovaných domácích zdrojů pracovní síly, jako jsou studenti, senioři nebo matky na rodičovské. Opatření státu by měla směřovat do zatraktivnění flexibilních pracovních úvazků, jako jsou dohody nebo zkrácené úvazky. K lepšímu zapojení matek do trhu práce by přispělo zlepšení dostupnosti zařízení předškolní výchovy – školek a dětských skupin. Vedle toho přijímejme z bezpečných zemí cizince na kvalifikované a vysoce kvalifikované neobsazené pozice. Ale i tady si konkurujeme s jinými zeměmi. Zatímco zde čekáte na pracovníka i dva roky, Polsko ho zaměstná za několik týdnů. Nedostatek pracovní síly podtrhuje i fakt, že český trh práce byl schopen absorbovat více než sto tisíc pracovníků z Ukrajiny s udělenou dočasnou ochranou. Jejich uplatnění na trhu práce je ale v některých odvětvích, jako je stavebnictví, omezené, protože tuto sílu tvoří převážně ženy, které navíc limituje i péče o děti. Firmy jsou tak nucené zaměstnávat pracovníky i z jiných zemí, nicméně vládní kvóty na tuto kvalifikovanou pracovní sílu jsou nedostatečné a proces udělování zaměstnaneckých karet je v konkurenci okolních zemí příliš zdlouhavý. Jsem rád, že jsme nyní v úzkém kontaktu s ministrem Mariánem Jurečkou a jeho týmem na MPSV, kde máme vytvořený společný koncept flexibilního pracovního trhu. A i s ministerstvem vnitra chystáme pro oblast zaměstnávání zahraničních pracovníků změny, které by měly v krátké době nastartovat pracovní trh. Nicméně i toto je oblast, která vyžaduje trvalou péči a spolupráci se soukromým sektorem. Bez společného sdílení dat a jejich aktualizace, bez spolupráce v oblasti rekvalifikací a zvyšování kvalifikací, bez otevřeného pojmenování hrozeb a příležitostí, bez odvážných návrhů v oblasti právních předpisů upravujících pracovně právní vztahy, bez změn v oblasti požadavků na povolování staveb pro školy a školky nebudeme úspěšní. Musíme najít odvahu a je to v každém případě společná odpovědnost. Přešlapování na místě nás nikam neposune.
České mzdy podle některých expertů o třicet až čtyřicet procent zaostávají za HDP. Je to daň za masivní zahraniční investice v minulých desetiletích?
Porevoluční transformace založila dobrý ekonomický vývoj Česka a jeho postavení a životní úroveň lidí je dnes velmi solidní. Životní úroveň zaměstnanců stoupá. Po odečtení růstu spotřebitelských cen jsou na tom zaměstnanci od sametové revoluce reálně lépe. Dnes je, alespoň v řadě našich měst, dokonce vyšší kvalita života než v některých západoevropských metropolích nebo regionálních centrech na západ od nás. České mzdy ale stále nedosahují průměru zemí OECD, tedy průměru 38 ekonomicky nejrozvinutějších států světa, to je prostě fakt. Důvod je z našeho pohledu jednoznačný – nízká produktivita práce. Prosím, aby si to někdo nevysvětloval tak, že naši lidé nepracují nebo pracují málo. Naopak. V mnoha případech pracují více a kvalitněji než jejich protějšky ze západní Evropy. Rozdíl je v tuto chvíli v tom, že produkujeme výrobky a poskytujeme služby s nižší přidanou hodnotou, než je to na západ od nás. To musíme změnit. To je ta výzva, před kterou stojíme. Musíme se vymanit z pasti středních příjmů a musíme proto společně zainvestovat do své budoucnosti. Každý z nás v tom musí sehrát klíčovou roli. Ať už je to stát u energetické a dopravní infrastruktury a při odstraňování bariér pro podnikání nebo vytváření předvídatelných investičních podmínek pro soukromý kapitál, nebo to máme být my na straně podnikatelů, kteří budeme transformovat naše energeticky náročné provozy či budeme vyhledávat nové výrobky a služby s vyšší přidanou hodnotou, anebo to budou zaměstnanci, kteří se budou daleko intenzivněji a systematicky celoživotně vzdělávat a doplňovat si průběžně kvalifikaci, aby pro sebe našli tu požadovanou a nejlépe placenou práci. Jsou jednoduše věci, které za vás nikdo neudělá a nemůžete je hodit na někoho jiného. Stát, firmy i zaměstnanci si jednoduše musejí splnit své domácí úkoly.
Pokud se podíváme do budoucnosti, co bude Česko za patnáct dvacet let živit?
To přesně nevím a myslím si, že to s jistotou nemůže vědět nikdo. Jsem moc rád, že se tato témata dostávají na půdu Vládního výboru pro strategické investice pod vedením premiéra Petra Fialy, kde se mnoho témat rozpracovává do konkrétních kroků. Je ale zároveň zřejmé, že na nich musíme hledat co nejširší shodu napříč politickým spektrem, mezi zástupci podnikatelů a zaměstnavatelů a také se zástupci zaměstnanců, prostě v celé společnosti. Ale abych neutekl od otázky. Myslím, že můžeme vyjít z naší průmyslové tradice a zároveň z naší přirozené kreativity a flexibility, kterou jsme jako národ podle mého pozorování výjimečně obdařeni. Tohle spojení předpokladů nás může přivést do oborů a oblastí, kde najdeme svou novou příležitost v tvrdé konkurenci, a mohou to být zajímavé oblasti s vysokou přidanou hodnotou. Naši lidé a podniky se už teď prosazují v některých oborech, kde jsme a můžeme být takzvanou štikou v rybníku v tomhle bouřlivém světě, který se tak rychle mění. Polovodiče a čipy, kryptoprůmysl, obchodování na internetu, průmysl počítačových her, kybernetická bezpečnost, kosmický a letecký průmysl včetně bezpilotního letectví, automobilový průmysl, jaderná energetika, umělá inteligence. Je toho hodně, co by stálo za zmínku, co může být tím klíčovým hybatelem prosperity, úspěchu našich lidí a tím i celé republiky. Jen proto musíme na pomyslné křižovatce něco udělat. Potřebujeme k tomu odvahu a vůli. „A kde je vůle, tam je cesta“, praví můj oblíbený citát.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Zdeněk Zajíček (narodil se 10. května 1967 v Praze) je prezident Hospodářské komory ČR. Je také zastupitel hl. m. Prahy a zasedá v dozorčí radě CEVRO Institutu.
Absolvoval Právnickou fakultu UK. Od roku 1991 pracoval na Městské prokuratuře v Praze, poté na ministerstvu pro správu národního majetku a na Pozemkovém fondu.
V roce 1996 byl za ODS zvolen do sněmovny, o dva roky později na mandát rezignoval. Pak byl ředitelem Magistrátu hl. m. Prahy a působil v advokátní praxi. Mezi zářím 2006 a létem 2013 byl postupně náměstkem ministrů vnitra, spravedlnosti a financí.
Podílel se a podílí mimo jiné na projektech CzechPOINT, Datová schránka, Státní pokladna, Bankovní identita a další, je spoluzakladatelem sdružení eStát.
Od roku 2018 je pražským zastupitelem a od roku 2006 byl osm let zastupitelem městské části Praha-Řeporyje. Prezidentem Hospodářské komory je od května 2023.
Byl aktivním hráčem basketbalu, mezinárodním basketbalovým rozhodčím a předsedou České basketbalové federace. Rekreačně běhá, jezdí na kole a kolečkových bruslích, hraje tenis, lyžuje, hraje golf. Je ženatý, má tři dospělé syny a dva vnuky.
