Zdravotnictví je vždy – a před volbami dvojnásob – třaskavé téma. Je vzácnost narazit na někoho, kdo tento obor posuzuje racionálně, prakticky, bez emotivních výkřiků. Což bezesporu splňuje Tom Philipp. Coby poslanec za KDU-ČSL, lékař a předseda správní rady VZP navíc vidí souvislosti ze všech stran.
Jak se české zdravotnictví za poslední čtyři roky proměnilo? Kde vidíte posun k lepšímu a kde naopak zůstávají výzvy, které je nutné řešit?
České zdravotnictví procházelo v posledních čtyřech letech velmi náročným obdobím. Přesto jsem přesvědčen, že se ukázalo jako stabilní a odolné. Jako předseda správní rady VZP a současně lékař mám možnost vidět situaci z obou stran. K pozitivům patří zejména zavedení pravidelné valorizace plateb za státní pojištěnce. Velký význam měly také evropské fondy – během čtyř let se investovalo zhruba 30 miliard korun do vybavení a rekonstrukcí nemocnic. Na mnoha místech se tak podařilo modernizovat přístroje i prostředí pro poskytování péče. Jako přednosta kliniky to vnímám každý den: nové technologie a lepší zázemí přinášejí vyšší kvalitu péče i lepší podmínky pro zdravotníky. Velký posun je i v oblasti digitalizace. Byly spuštěny projekty, které brzy přinesou konkrétní výsledky: sdílená zdravotní dokumentace v podobě tzv. EZ karty, trojcestná žádanka umožňující pohodlnější objednávání na vyšetření a sdílení výsledků a další. Digitalizace má navíc obrovský potenciál do budoucna, například při využití umělé inteligence v diagnostice. Na druhé straně zůstávají vážné výzvy. Největší problém představuje nedostatek zdravotnického personálu – lékařů, sester, fyzioterapeutů či logopedů. Stárnutí populace zdravotníků i pacientů přináší dvojitý tlak.
Jak české zdravotnictví ovlivnil příchod statisíců uprchlíků z Ukrajiny? Přinesl spíše zátěž, nebo i nové příležitosti – například v podobě lékařů a sester, kteří u nás chtějí pracovat?
Jako předseda správní rady VZP mohu uvést, že jsme zaregistrovali v době největšího příchodu uprchlíků přibližně 260 tisíc lidí z Ukrajiny. Z toho asi 80 tisíc byly děti do 18 let, 117 tisíc ženy a 63 tisíc muži starší 18 let. Příchod takového počtu uprchlíků byl obrovskou výzvou nejen pro českou společnost, ale i pro zdravotnictví, pro VZP i pro samotné zdravotníky. Zátěž pro praktické lékaře a pediatry byla v prvních měsících opravdu výrazná. Ukázalo se ale jako liché strašení, že Ukrajinci budou více nemocní nebo že přinesou do Česka závažné choroby. To byla nehezká propaganda některých opozičních politiků. Opak je pravdou: přišli převážně mladí a zdraví lidé, většinou z dobrých socioekonomických podmínek. I já mám osobní zkušenost – u mě doma žily více než rok tři dospělé Ukrajinky, dvě z nich byly vysokoškolačky, a jedna malá holčička. Většinu běženců pojistila VZP, a proto mohu zodpovědně říct, že náklady na jejich léčbu byly podstatně menší než u srovnatelné skupiny českých pojištěnců. Dnes už je vidět, že se uprchlíci postupně integrují a zapojují. V roce 2025 jich je zapojeno na českém pracovním trhu téměř 170 tisíc. Díky tomu jejich závislost na dávkách klesá a zároveň se zvyšuje jejich příspěvek do zdravotního pojištění i daňového systému. Zdravotnictví nezískalo jen nové pacienty, ale i nové kolegy. Do Česka přišla řada ukrajinských lékařů a sester, kteří zde pracují. Proces uznávání kvalifikace není jednoduchý – musíme chránit kvalitu péče i bezpečnost pacientů – ale postupně se jejich zapojení daří. V některých nemocnicích nebo domovech pro seniory už dnes ukrajinští zdravotníci tvoří významnou posilu.
Proč v Česku stále chybějí lékaři a sestry, když zájem o studium medicíny a zdravotnických oborů je obrovský? A co se podařilo udělat pro posílení počtu absolventů?
Nedostatek lékařů a sester je dlouhodobý problém, který se netýká jen České republiky, ale celé Evropy. Není možné jej vyřešit přes noc – vzdělání lékaře trvá minimálně šest let a další roky jsou potřeba na specializační přípravu. Proto jednoduché řešení v podobě „vezmeme dvojnásobek studentů a za pár let máme dostatek lékařů“ nefunguje. Potřebujeme dostatek kvalitních učitelů, školitelů a praxí ve fakultních i krajských nemocnicích. Když jsem působil jako náměstek ministra zdravotnictví, připravili jsme s profesorem Ladislavem Duškem projekt navýšení počtu studentů medicíny o 200 ročně. Projekt se v dalších letech rozjel a letos vychází první posílený ročník lékařů. To znamená, že v příštích letech budeme schopni nahradit většinu lékařů, kteří odcházejí do důchodu. Samotné navýšení počtu absolventů ale nestačí. Aby byla péče opravdu dostupnější, musíme také lépe organizovat práci. Část kompetencí mohou převzít vysokoškolsky vzdělaní nelékaři, což uvolní ruce lékařům pro složité medicínské úkoly. Velký potenciál vidím i v moderních technologiích – umělá inteligence už dnes pomáhá v diagnostice a její význam poroste. Za této vlády se navíc podařilo rozběhnout obdobný projekt i pro nelékařské zdravotnické profese, především sestry.
Jak by se měla Česká republika připravit na stárnutí populace? Je řešením dovoz pracovníků do sociálních a zdravotních služeb ze zahraničí?
Stárnutí populace je největší výzvou, která před českým zdravotnictvím a sociální péčí stojí. Podíl seniorů rychle roste – podle projekce Českého statistického úřadu se do roku 2050 zvýší na přibližně 29 procent obyvatelstva, tedy zhruba 3,1 milionu osob. Už dnes vidíme, že domovy pro seniory i domácí péče jsou na hraně kapacit. Pozitivní je, že vláda si tento problém uvědomuje a cíleně posiluje právě segmenty, které budou s rostoucím počtem seniorů klíčové. Mezi roky 2018 a 2023 vzrostly úhrady domácí péče o 236 procent, zatímco průměrný růst byl 150 procent. V úhradách pro rok 2025 se navíc navyšuje platba za následnou lůžkovou péči o 10 procent, zatímco většina ostatních oborů poroste jen o 3–5 procent. To je jasný signál, že stát i zdravotní pojišťovny podporují segmenty, které budou v příštích desetiletích nejpotřebnější. Co se týká pečujících, je jasné, že samotným dovozem pracovní síly ze zahraničí tuto situaci nevyřešíme. V některých zemích se o to pokusili, například najímat pracovníky z Filipín nebo jiných vzdálených regionů. V českém prostředí by však jazyková a kulturní bariéra byla příliš velká. Péče o starého, často nemocného člověka není jen o základní obsluze – je to o komunikaci, empatii a porozumění. A to jde mnohem lépe, když je pečovatel kulturně i jazykově blízko. Proto je podle mě mnohem efektivnější soustředit se na podporu pracovníků z okolních zemí – z Ukrajiny, Slovenska nebo dalších slovanských národů – kde kulturní a jazyková blízkost umožňuje lepší začlenění. Hlavní je ale motivovat české lidi, aby v sociálních a zdravotních službách chtěli pracovat.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, poslanec, předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý místopředseda KDU-ČSL.
Po vystudování 2. lékařské fakulty UK začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. Od konce listopadu 2018 pracoval ve společnosti Agel, a. s., kde působil na postu 1. místopředsedy představenstva a jako ředitel Nemocnice Jeseník. S Thomayerovou nemocnicí ale nikdy nepřestal zcela spolupracovat a nakonec se do ní naplno vrátil.
Členem KDU-ČSL je od roku 2002, v roce 2021 byl zvolen poslancem. Po osmi letech, kdy byl členem správní rady VZP, se v únoru 2022 stal jejím předsedou.
Žije v Praze, je ženatý a má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření, jeho hlavním koníčkem ale zůstává politika.
reklama
