Zbigniew Jan Czendlik: Nejsem klasický rebel, když tak rozkošný rebel.

„Jako farář na malém městě jsem šťastný. Nemám ambice stoupat výš,“ říká Zbigniew Jan Czendlik, který už desítky let působí v Lanškrouně. Zibi, jak mu říkají kamarádi, v květnu oslavil třicet let od vysvěcení na katolického kněze a tvrdí, že život by měl být tancem, hrou a zábavou. A zábavné bylo i naše setkání.

Všude kolem nás voní omamně léto, vybaví se vám nějaká typická vůně z dětství?

To je skvělá otázka, protože vůně miluju! A naše životy ovlivňují víc, než si myslíme. Vyrůstal jsem na vesnici v chudé zemědělské rodině a moje babička vždycky jednou týdně drhla podlahu. Vůni toho vykartáčovaného dřeva cítím ještě dnes. A taky její skvělou, čerstvě upečenou bábovku. Druhá babička byla také moc hodná, ale neměl jsem ji rád tolik, jako tu první. Měla totiž ve studni vodu, která zapáchala po shnilých vajíčkách. Možná v ní byly zázračné minerály, ale mně ta voda nevoněla. Kdo ví, třeba právě vůně může za to, že lidé v Čechách do kostelů moc nechodí.

Myslíte, že jim vadí vůně kadidla?

Kadidlo ne, ale zatuchlina. Jen si všimněte, naše kostely jsou poslední dobou po většinu dne zavřené, nemůže tam čerstvý vzduch. A to je problém, protože i kdybych měl nakrásně skvělé kázání, ten zatuchlý zápach myšlení lidí ovlivňuje. A v kostele je to pak nebaví.

Co s tím? Jak lidi do kostela přitáhnout?

Přišel jsem s pár zajímavými nápady. Do kropenek se svěcenou vodou bych mohl třeba nalít pár kapek parfému Coco Chanel. Zatím jsem to neudělal, živě jsem si totiž představil, co by se asi dělo, kdyby se muž vrátil domů z modliteb a takhle by ženě voněl. Pro mladé lidi jsem vymyslel také inovaci, do kadidla bych mohl přidat marihuanu, tím pádem by u nich vznikla závislost na kázáních a konečně bych měl kostel plný. A třeba bych se dočkal i mexické vlny (směje se). 

Bůh má jistě rád humor, když do služby povolal zrovna vás. Kdy jste uslyšel jeho první „volání“?

To přišlo nečekaně. Je pravda, že obrovský vliv na mě mělo, když se papežem stal Polák Karol Józef Wojtyła, tedy Jan Pavel II. Tehdy jsem chodil do 8. třídy základní školy a byla to událost roku. Rodiče si dokonce kvůli příležitosti jeho návštěvy v Polsku pořídili poprvé v životě barevný televizor. Jeho zvolením jsme my, Poláci, začali vidět svět v barvách. A já se v té euforii rozhodl, že budu také sloužit Bohu. 

Jaké to je, když mladý muž nastoupí do semináře a studuje na kněze? Patřil jste mezi poslušné bohoslovce, nebo jste byl už tehdy rebel?

Lehký život to nebyl. Chvílemi mi to přišlo jako vězení, protože jsme žili v uzavřeném prostředí a mohli jsme jen na dvě hodiny na procházku. Psal se ale rok 1983, v tu dobu byla totalita, a tak jsme se mohli za těmi zdmi svobodně vyjadřovat. Už v semináři jsem pochopil, že nejsem ten „bezproblémový kluk“, za kterého jsem se vždycky považoval. Když vyhodili kamaráda s podezřením, že má kontakt na polskou StB, část bohoslovců si oholila hlavu. A já byl mezi nimi.

 Považujete se za rebela?

Nejsem úplně klasický rebel, když tak rozkošný rebel. Jednou si možná udělám vizitku „Rozkošný rebel Zbigniew Jan Czendlik“ (směje se).

13. května 1989 jste byl v kostele v Katovicích vysvěcen na kněze. Jak na tyto okamžiky vzpomínáte?

Byla to velká událost, i pro mé rodiče a mé tři sourozence. V Polsku jsou církevní hodnostáři na společenském žebříčku hodně vysoko a s nimi se těší vážnosti celá rodina.

Nechtěl jste se oženit, mít děti? Ženy se vám přece líbí?

Myslím, že jsem byl v tomto směru „lehce zaostalý“. Pocházím z klasické polské katolické rodiny, pomáhal jsem rodičům s prací, ministroval v kostele a hrál jsem fotbal. Nic jiného jsem neznal, neexistoval internet, neměl jsem kde získávat informace o milostných záležitostech. A na holky jsem měl smůlu. Když se mi nějaká líbila, nelíbil jsem se jí já, nebo mi ji přebral kamarád.

Kdy jste v sobě objevil muže?

Až v pětadvaceti letech jsem zjistil, že ve mně ženy vyvolávají hluboké emoce. Zamiloval jsem se a prožil jsem krásnou platonickou lásku. O těch dalších bych se už nezmiňoval. Láska přichází s životem, to je přirozené. Spíš by mi přišlo divné, kdyby se mi ženy nelíbily a nebyl bych schopen se zamilovat. V tomhle směru jsem úplně normální chlap.

Měl jste radost, když vás v roce 1992 z polského působiště v Chorzowě přeložili hlásat slovo boží do českého Náchoda?

Když mi biskup nabídl, jestli bych nechtěl evangelizovat v ateistických Čechách, moc se mi to nelíbilo. Já si spíš představoval, že mě pošlou na misi někam do Ameriky, kde budu prožívat něco jako ve filmu Rabín, kněz a krásná blondýna. Službu v Čechách jsem bral jako školu a trochu i jako trest.
Nakonec v Lanškrouně působíte jako duchovní správce od roku 1993 a zdá se, že jste si Čechy zamiloval a lidé si zamilovali vás.
Zatímco v mém prvním českém působišti v Náchodě jsem se učil chápat české věřící a také český jazyk, v Lanškrouně jsem si začal pomalu tvořit farní rodinu. Když jsem sem přišel, bylo to šedivé město, které za těch sedmadvacet let rozkvetlo. Cítím se tady skvěle, mám štěstí na farníky, se kterými mám nadstandardní vztahy. Důvěřuji jim a oni důvěřují mně. Mým posláním je na farnosti „nepřekážet“, lidé mají své bydliště, své rodiny a mají svůj kostel. Jsem tady naprosto spokojený a bylo by fajn, kdybych zde vydržel těch deset let, co mi zbývají do důchodu.

Opravdu netoužíte po nějaké vyšší církevní funkci? Co vůbec dělají kněží, když se dostanou do důchodu?

Věřte mi, že netoužím. Faráři v důchodu žijí ve farnosti, někteří odcházejí do důchodu až v dvaasedmdesáti. Já bych chtěl jít v pětašedesáti a stát se OSVČ farářem. Představuji si to tak, že bych jezdil po farnostech a pomáhal. Žádné jiné ambice nemám.

Jak vnímáte politický vývoj ve společnosti? Opravdu se máme tak špatně, jak se nám snaží někteří politici a aktivisté namluvit?

Pestrost je zdravá a přispívá ke kráse světa, krása není v uniformitě. Pokud si lidé nejdou po krku, ať si odlišné názory vyříkají. Pravda ale je, že se v téhle zemi chováme jako rozmazlení frackové. To je jako s tou ledničkou, pořád ji otvíráme, je plná všeho možného a my přitom nevíme, co bychom si samou rozežraností dali. S politickým vývojem jsem nespokojený, protože si nesmírně vážím svobody. Čím dál tím víc jsme z nařízení EU i naší vlády omezováni. Naprosto nepochopím, proč se třeba řeší, jestli si člověk na kole může dát pivo. Jsem přesvědčený, že čím primitivnější společnost je, tím více má zákazů a příkazů.

Kromě zákazů a příkazů se nám společnost rozdělila na dvě téměř nesmiřitelné strany. A zdá se, že rozdělená je i církev. Jak je to možné? Vždyť přece Bůh rozmlouvá se svými služebníky stejnou řečí.

Vím o tom a upřímně mě to mrzí. Křesťané mají všeobecně velký problém, nedokážou táhnout za jeden provaz. Důkazem toho je Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, od kterého má „klíče“ muslimská rodina. Křesťané se dlouho nebyli schopni dohodnout na její správě a teď jsou to muslimové, kdo rozhodují, koho tam pustí a koho ne. 

Do některých západních zemí proudí davy muslimů a nesou si s sebou i svoji pevnou víru, zvyky, vztah k ženám, ke křesťanům. Myslíte si, že jednou mohou převzít „klíče“ i od západní Evropy?

To je velmi složitá otázka, ale pravda je, že jim sami otevíráme dveře. Prostor, za který naši předkové bojovali, jim pomalu uvolňujeme. Oni za to nemohou, proč by nešli za lepším? U nás se rodí málo dětí a politici to neřeší. Jsem rád, že o těchto zranitelných záležitostech nemusím rozhodovat. Když jsem byl v Malajsii, viděl jsem žít vedle sebe v klidu a míru křesťany, hinduisty i muslimy. Evropa je ale jiná, kdo ví, jak to všechno dopadne.

10. června jsme „oslavili“ smutné výročí vyhlazení Lidic, které následovalo jako msta po atentátu na říšského protektora Heydricha. Připomněl jste si toto výročí?

Na tuhle událost by měli myslet všichni, atentát byl velký akt hrdinství. I my Poláci oceňujeme jeho přínos, byť měl za následek vyhlazení Lidic a Ležáků. Dějiny lidstva byly vždycky násilnými dějinami, kdyby naši předci nepoložili své životy, nemluvili bychom česky. Kolikrát si říkám, jak jsem šťastný, že jsem nebyl za totality v hledáčku komunistů. Nejsem si jistý, zda bych dokázal ustát nátlak, kdyby mě stíhali a nutili ke spolupráci. Jestli bych nebyl srab. Proto smekám před všemi, jako byl Václav Havel, kteří to ustáli. A neodsuzuji ty, kteří podlehli a s StB spolupracovali. Neznáme okolnosti, nikdy nevíme, co bychom udělali v jejich situaci.

Jaký jste měl pocit, když hořela katedrála Notre Dame v Paříži?

Když před rokem vyhořel kostel ze 16. století v třineckých Gutech, říkal jsem, že to je tragédie. Vyhoření Notre Dame je ukázkou stavu křesťanství v Evropě. S nadsázkou ale říkám, že ještě větší tragédie je, když vyhoří člověk a přijde o naději, lásku, své blízké a úsměv.

Součástí kněžské práce je zpověď − je těžké nahlížet lidem do nitra a dávat jim rozhřešení?

Já nerad zpovídám. Nikdo z nás není sterilně čistý a ani to není možné. Podle mě je důležitější, aby se člověk vyzpovídal sám sobě a pochopil, kde udělal chybu a šel se tomu dotyčnému, pokud to jde, omluvit. Zpověď má smysl, když něco řekneme nahlas, pak nad námi ďábel nemá moc. A s tím souvisí i odpuštění, když odpustím někomu, kdo mně ublížil, pomáhám hlavně sám sobě.

Kde nejraději rozmlouváte s Bohem?

V posteli vleže, kdy jsou hlava, srdce a pudy v rovnováze.

Zbigniew Jan Czendlik (narodil se 6. září 1964 v Brenné v Polsku) je římskokatolický kněz polské národnosti působící v ČR a děkan lanškrounský.

Má dva bratry a sestru, která je řádovou sestrou a stará se o dlouhodobě nemocné v Dortmundu.

#Absolvoval Teologickou fakultu v Katovicích a ve Varšavě a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze.

V roce 1992 byl vyslán do Česka, rok strávil jako farní vikář v Náchodě ve farnosti Studnice.

#Od roku 1993 byl nejdříve farním vikářem, později administrátorem v Lanškrouně a administrátorem excurrendo ve farnostech Luková a Žichlínek.

#V roce 1997 se mu podařilo dokončit opravu kostela svatého Václava v Lanškrouně.

V roce 2005 zahájil provoz Rodinného dětského domova v Žichlínku v prostorách zrekonstruované fary.

V roce 2008 byl jmenován děkanem.

Na ČT1 moderuje pořad Uchem jehly a v ČRo Dvojka moderuje pořad Jak to vidí.

Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech za účelem podpory seniorů a dětí s hendikepem.

21. 10. 2019 bude v Divadle Hybernia hostem koncertu Fine Gospel Time Zuzany Stirské k jeho 20. výročí.

#Je aktivním sportovcem, hraje fotbal, golf, tenis a lyžuje. Je patronem psího útulku.

 

Postel hospoda kostel

Knihu Postel hospoda kostel, která vyšla v roce 2016, si Zbigniew Czendlik napsal ke svým 50. narozeninám a věnoval ji všem lidem, kteří umějí číst srdcem. Čtenáři se v ní dozvědí, proč začátek nedělní mše svaté posunul z 8.00 hodiny na 9.30. Poukazuje i na skutečnost, že Bůh není zvědavý na to, co lidé udělali špatného, ale na to, co udělali dobrého. Netají se ani tím, že ve Vatikánu se mu zrovna moc nelíbilo, že si rád pochutná na dobré whisky a miluje ženy. Na dveřích ložnice má napsáno: „Vzbuďte mě, až se zruší celibát.“ A Bibli vnímá jako milostný dopis od pána Boha. V knize jsou odpovědi i na další otázky, které čtenáře zbaví předsudků a zkreslených představ o životě tohoto výjimečného člověka.

 

Kněz a fotbal

Fotbal Zbigniew miluje od dětství, sám hrával ve venkovském mužstvu jako záložník nebo pravé křídlo. Velkou motivací mu byla polská reprezentace, která získala na MS v Německu 1974 bronzovou medaili. Když přišel do Česka, začal fandit Viktorii Plzeň, spřátelil se s jejím vedením. I dnes si Zibi, který svou přezdívku získal po slavném polském fotbalistovi, občas obleče tričko, trenky, obuje kopačky a jde si zahrát. „Fotbal učí člověka udělat maximum pro výhru a umět prohrávat. Je to určitá forma náboženství. Hymna, vlajkonoši, chorály, to je bohoslužba,“ říká.