Rozhovory

Václav Malý: Boha si nepředstavuji, žiji v jeho přítomnosti

Publikováno: 6. 11. 2019
Autor: Šárka Jansová
Foto: Česká biskupská konference, H. Rysov a archiv Václava Malého
logo Sdílet článek

„Pravda a pokora“, tak zní motto pomocného pražského biskupa Mons. Václava Malého, který se jím řídí celý život. A o pravdě, lásce, listopadové sametové euforii i o těžkých časech a pokoře jsme si povídali v Arcibiskupství pražském na Hradčanském náměstí. Pražský hrad byl na dohled a v pracovně pana biskupa vládla příjemná atmosféra.

I v dnešním moderním světě stále ještě platí, že láska rodičů a pocit bezpečí je základem ke zdravému vývoji člověka. Dostal jste obojí?

Přál bych každému dítěti, které se dneska narodí, aby poznalo matčino pohlazení, otcovo objetí a pocit, že má domov a zázemí. To všechno mi moji rodiče dali a já jim jsem za to nesmírně vděčný. Vyrůstal jsem ve skromném prostředí, v malém bytě se třemi staršími sestrami, a i když to bylo někdy trochu tísnivé, od malička jsem se učil ohleduplnosti.

Vyrůstal jste na Žvahově, ve vilové čtvrti nad Zlíchovem, kde je dodnes krásná příroda. Užil jste si ji dosyta?

No jéje, nikdo nás na dvorku nedržel, s dětmi jsme dováděly po okolních kopcích Prokopského údolí, a dokonce jsme hrály na ulici fotbal. Tehdy tam nebyl žádný provoz. Ta čtvrť je mi dodnes velmi blízká, prožil jsem tam nádherné dětství.

Na druhou stranu jste se narodil ve složitých 50. letech, vnímal jste už jako dítě, že ve společnosti není něco v pořádku?

S tím, co obnáší komunismus v praxi, jsem se seznamoval postupně. Chodili k nám totiž lidé, kteří byli v 50. letech kvůli svým politickým názorům ve vězení a v různých etapách se vraceli. Mé dětství to vůbec nepoznamenalo a ani ve snu mě nenapadlo, že v tom vězení za své názory ve třiceti letech skončím také.

Proč jste se rozhodl stát se knězem?

Pocházím z věřící rodiny, oba rodiče byli hluboce věřící a podle zásad, které se nám snažili předat, sami žili. Víra pro ně nebyla únikem ze života, ale upřímné každodenní snažení vytvářet kolem sebe příjemnou atmosféru. Tenhle přístup k Bohu se mi velmi líbil. Jako chlapec jsem sice chodil ministrovat do zlíchovského kostela, ale snil jsem o studiu archeologie Blízkého východu. Představoval jsem si, že budu někde v Jordánsku, Iráku nebo v Sýrii pracovat na vykopávkách. Teprve v devatenácti letech jsem se po úvaze, která ve mně zrála časem, definitivě rozhodl stát se knězem. Hluboko uvnitř jsem cítil potřebu sloužit Bohu a ukazovat lidem směr života a dávat jim naději.

Uvědomoval jste si, že se s celibátem zříkáte manželství, dětí, tělesné lásky, ale i každodenní blízkosti milovaného člověka?

Když jde mladý člověk vstříc Bohu s takovými ideály jako já, nepředjímá, že ho překvapí běžné lidské záležitosti jako láska a touha. Vrhnul jsem se do studia teologie, nelituji toho, ale v životě jsem se musel vyrovnávat i s tímhle. Bůh stvořil muže a ženu, aby žili spolu, doplňovali se, byli „jedním“, a přitažlivost mezi nimi je asi největší síla na světě. Není dobré, když se muž rozhodne pro kněžství a ženský svět vnímá jako ohrožení, hřích a svůdnost. K ženám mám kladný vztah, ale dal jsem slib, a tak jsem se musel s tím prát. A věřte mi, peru se s tím celoživotně. Dneska se zdůrazňuje hlavně potřeba sexu, ale nejvíc mi chybí pohlazení a blízkost někoho, s kým bych mohl sdílet všední život.

26. června 1976 jste byl banskobystrickým biskupem Jozefem Ferancem vysvěcen v katedrále sv. Víta v Praze na kněze. Jak se na církevní hodnostáře díval komunistický režim?

Komunisté se před mezinárodní veřejností „tvářili“, že je tady náboženská svoboda. K výkonu duchovenské činnosti ale musel být udělen státní souhlas, který vydával krajský úřad. Pokud se někdo mocipánům znelíbil, souhlas bez udání důvodu nedostal. I když jsem se už během teologických studií kriticky vyjadřoval vůči kněžské organizaci Pacem in terris, která lhala o tom, že vše mezi státem a církví je v pořádku, souhlas jsem dva měsíce po vysvěcení přece jen získal.

Jenže rok poté jste podepsal Chartu 77, a tím jste nad sebou vyřkl ortel. Jak to tehdy bylo?

Nejdříve jsem sloužil ve Vlašimi jako kaplan, pak mě přeložili do Plzně, kde jsem působil do roku 1978. Kromě podpisu Charty 77 jsem se stal také členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Sledovali jsme a zveřejňovali případy politických vězňů a dalších osob, které byly z politických důvodů pronásledovány. A to byla poslední kapka, v lednu 1979 mi komunisté kněžskou činnost zakázali a já pracoval jako zeměměřičský figurant.

V květnu 1979 jste byl zatčen, obviněn z podvracení republiky a sedm měsíců jste strávil ve věznici Ruzyně ve vazbě. Jak jste přežil odnětí svobody?

To byla velká škola života. Odmítal jsem totiž vypovídat a za odměnu mi posílali jako spolubydlící samé vrahy. A když „sedíte“ v malé místnosti s někým, kdo se dopustil hrdelního zločinu, je těžké k němu cítit sympatie. Já se ale naučil ovládat svoje nálady a jednal jsem s každým jako rovný s rovným. Nakonec jsem i v tom vrahovi objevil něco dobrého, i když to byla třeba jen drobnost.

Co se dělo, když vás propustili na svobodu?

Svoboda to byla jen částečná, ale díky Bohu za ni. Pracoval jsem jako topič v pražských hotelech a estébáci mě neustále předvolávali, vyslýchali, slovně napadali, také mě zbili. Těch deset let byla hodně těžká zkouška v mém životě.

Pak přišel 17. listopad 1989, kdy byla na Národní třídě v Praze násilně potlačena studentská pietní akce, a následovaly týdenní protikomunistické demonstrace, kterých jste se účastnil jako mluvčí. Bál jste se, nebo jste cítil euforii?

Zpočátku jsem se trochu bál, že lidi nepřijdou, přece jen jsme se v tu dobu neměli, třeba ve srovnání s Rumunskem a Maďarskem, tak špatně. Na režim se nadávalo jen v hospodách nebo doma. Hlad nikdo neměl, práce byla, lidé měli kde bydlet, jezdili na ROH dovolené, děti na levné tábory, každý druhý měl chatu a svůj klid. Tím komunisté drželi lidi v šachu. Přesto jich na protesty přicházely tisíce, ale mocní měli stále páky, jak to povstání potlačit. Když ale uprostřed týdne dorazilo i deset tisíc kováků z ČKD a Václavské náměstí se rozestoupilo, aby je přivítalo, cítil jsem tu největší euforii. Najednou už neprotestovali jen intelektuálové, ale i dělnická třída, a to bylo pro komunisty zlé. Musím ale spravedlivě přiznat, že i prezident SSSR Gorbačov dal jasně najevo, že zasahovat nebudou. 

Symbolem oněch událostí byl bezesporu Václav Havel, který je v dnešní „rozdělené době“ jedněmi zbožňován a druhými zatracován. Jaký byl bývalý pan prezident člověk?

Byl jsem s Václavem do roku 1989 ve velmi úzkém kontaktu a sametová revoluce byla hlavně jeho zásluha. On byl hybnou silou, stal se jejím symbolem. Byl to člověk, který ukazoval lepší budoucnost a režíroval veřejná vystoupení. „Shromáždění musí trvat jen dvě hodiny, je obrovská zima. A začít by mělo po práci, aby se nenarušovala ekonomika,“ zdůrazňoval. Když se stal prezidentem, viděl jsem ho méně, ne z důvodu odcizení, ale respektoval jsem, že potřebuje mít trochu klidu. V tu dobu za ním na Hrad proudily davy lidí a člověk by měl mít smysl pro uměřenost.

Dalším symbolem revoluce byl „básník s kytarou“ Karel Kryl, jehož komunistické protestsongy jako „Bratříčku zavírej vrátka“ nebo „Anděl“ doslova zlidověly. Jak toho si pamatujete?

Karel Kryl byl neuvěřitelně uznávaný a to i mezi mladou generací. Po událostech v roce 1989 se dost změnil, sám jsem s ním o tom hovořil. Karel se nesmířil s tím, jak divoce u nás proběhla privatizace, nelíbilo se mu převlékání kabátů, viděl svět černobíle. Je škoda, že ho Václav Havel nepřijal na Pražském hradě k soukromé audienci. Přijal kdekoho, ale Karla Kryla ne. Myslím, že to Karla mrzelo, i když to nikdy nezmínil. Rozhodně by si to přijetí zasloužil.

Letos budeme 17. listopadu slavit 30. výročí od sametové revoluce. Jak těch třicet let vidíte?

Pozitivní je, že patříme k velké evropské rodině, jsme členy NATO a osmdesát let nebyla válka. Žijeme v bezpečném a svobodném prostoru, kde se můžeme svobodně vyjadřovat a shromažďovat. Svoboda na druhou stranu vyžaduje hodně práce, předpokládá, že se člověk bude zamýšlet nad tím, co se děje, a nenechá se vláčet lacinými hesly. Někteří lidé sami sebe zotročují v nesvobodném myšlení. Je také škoda, že už při sobě tolik nestojíme. Vznikají různé společenské vrstvy, které se mezi sebou moc nestýkají. Nic proti bankéřům nebo třeba manažerům, ale přijde mi, že ani nevnímají, jak žijí „obyčejní“ prodavači. Vadí mi také, že nebyli potrestáni lidé, kteří oloupili tuto společnost.

Setkání se třemi papeži

Václav Malý se ve svém životě osobně setkal se třemi papeži. 3. prosince 1996 ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. S Janem Pavlem II. se posléze vícekrát potkal, např. když organizoval jednu z jeho návštěv v Česku. „I ve stáří byl sečtělý, hodně věděl o naší republice, byl spontánní, měl rád humor a zanechal významnou stopu,“ vzpomíná na Jana Pavla II. Václav Malý se potkal i s Benediktem XVI. a vzpomíná na něj jako na typického intelektuála. 

„Současný papež František je člověk spontánní, který mluví svobodně, ale přitom neztrácí důstojnost,“ říká.

Co říkáte moderním trendům, jako je Me Too, genderová rovnost nebo manželství homosexuálů?

To je složitá otázka. Chápu, že ženy prosazují svoje práva, ale ve všem by měla být umírněnost. Dneska se muž pomalu bojí podívat na ženu, aby ho někdo nezažaloval. S homosexuály problém nemám, běžně se s nimi bavím, ale způsob prosazování jejich práv není vždycky adekvátní. Přijde mi, že západní civilizace směřuje k jistému „zestejnění“, ale nemělo by se zapomínat, že jsme byli stvořeni jako muž a žena. A právě jen ti dva jsou schopni zplodit nový život. Nelíbí se mi, že by dítě mělo mít rodiče č. 1 a rodiče č. 2, dítě má mít tátu a mámu. Však „tatínku“ a „maminko“ jsou ta nejkrásnější slova, která dítě zná. Média zbytečně věnují pozornost matkám, které vyhlašují do světa, že se jejich právě narozené dítě až v patnácti letech rozhodne, navzdory svému pohlaví, zda bude kluk nebo holka.

Zastáváte jako zpovědník i roli psychologa? Vyzpovídal se vám někdo ze závažného činu, který se teprve chystal vykonat?

Zpovědník nesmí vystupovat ani jako soudce, ani jako psycholog, ale jako člověk, který se snaží, aby kajícník pochopil, kde udělal chybu, litoval jí, a pokud to jde, učinil nápravu. Jako biskup zpovídám velmi málo, ale jako farář jsem zpovídal často. A měl jsem štěstí, protože za mnou nikdy nepřišel ke zpovědi člověk, který někoho zavraždil, nebo to měl teprve v úmyslu.

Předseda Rady lustitia et Pax (Spravedlnost a mír)

Toto grémium České biskupské konference se zabývá dodržováním lidských práv v České republice i ve světě, sleduje sociální, ekologické a společenské problémy české společnosti, předkládá jejich analýzy a usiluje o hledání takových přístupů k jejich řešení, která zmírňují napětí mezi společenskými skupinami. Rada se také snaží seznamovat veřejnost se sociálním učením církve. Coby předseda Rady lustitia et Pax Václav Malý navštěvuje země, ve kterých jsou porušována lidská práva.

 Procestoval třeba Salvador, Albánii, Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii, Kubu, Čínu, Súdán, Jižní Súdán, Írán, Irák, Kosovo.  „Viděl jsem válečné území a polozotročené lidi, kteří se snažili přežít. Vzpomínám na obyčejné ženy, bábušky v Bělorusku, které žily v izolaci, ale nezatrpkly a ze staré stodoly vybudovaly kostelík. V Súdánu jsem sloužil mši, na kterou přišlo tisíc lidí, a všichni při té bohoslužbě spontánně tančili. Zažil jsem, když se usedlíci vraceli do ozářeného Černobylu a riskovali zdraví, protože to byl prostě jejich domov,“ vyznává se Václav Malý.

Co byste mohl v takové situaci dělat, když musíte ctít zpovědní tajemství?

Nemohl bych mu dát rozhřešení, ale domluvil mu, aby se šel přiznat, popřípadě bych se mu zamýšlený čin snažil rozmluvit. Jinou „zbraň“ nemám. Jsem pro zachování zpovědního tajemství, má svou tradici a pro věřící hluboký význam.

Od podzimu 2012 jste pověřen péčí o české krajany v zahraničí a právě se chystáte za našimi věřícími do Austrálie. Jak taková návštěva probíhá?

Poletím do Melbourne a Sydney, kde dosud žije především starší generace, která tam odešla v roce 1948 a hlavně v roce 1968. Navštívím katolíky, kteří se vždycky v neděli shromaždují při bohoslužbě. Už jsem byl v Rumunsku, Rakousku, Švýcarsku, Německu, Chorvatsku, Velké Británii, Itálii, Francii, USA, Kanadě, Austrálii a vždycky jde o milá přátelská setkání.

Zdá se, že jste na svých misích procestoval skoro celý svět. Je někde „za humny“ místo, kam rád utíkáte?

Líbí se mi na Vysočině, ale nejblíže to mám na Křivoklátsko. Zaparkuji někde ve vesnici auto a vyrazím do přírody. Ujdu klidně i 15 km a s nadšením sleduji měnící se přírodu, lány polí, potůček, les, mýtinu. Je krásné být chvíli sám a v tichu. Bůh je všude, i v přírodě.

V našem rozhovoru jsme se o Bohu mnohokrát nezmínili, ale přesto byl celou dobu ve vaší pracovně s námi. Jak si vůbec Boha představujete?

Já si ho nepředstavuji, žiji v jeho přítomnosti. Bůh je někým, koho potkávám, když se na mě nějaký člověk usměje. Boha vnímám i v lidech, kteří někomu pomáhají, nebo v dobrém díle, které se podaří. Všechno, každý den života a ranní nadechnutí beru jako dar, a pokud existuje dar, je logicky i dárce. Když má člověk otevřené srdce, tak Boha tuší, i když se ho nemůže fyzicky dotknout.

 

 

Václav Malý (narodil se 21. září 1950 v Praze) je římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský.

V roce 1976 dostudoval teologii, v témže roce byl vysvěcen na kněze. V letech 1976–1978 působil jako kaplan ve Vlašimi a administrátor v nedalekém Domašíně, později jako kaplan v Plzni a administrátor v Liticích.

V únoru 1977 podepsal Chartu, v roce 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To mu v roce 1979 vyneslo zatčení. V letech 1980–1986 pracoval jako topič.

Do listopadu v r. 1989 se zapojil jako moderátor protikomunistických demonstrací, spoluzakládal Občanské fórum.

Od roku 1990 působil v kostele sv. Gabriela na Smíchově, v letech 1991–1996 byl farářem u sv. Antonína v Holešovicích. V roce 1996 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta. V roce 2002 a pak opakovaně v letech 2005, 2008, 2011 a 2014 byl zvolen jejím proboštem.

V prosinci 1996 ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským.

V rámci České biskupské konference je od roku 2000 předsedou Rady lustitia et Pax (Spravedlnost a mír) a od roku 2012 delegátem pečujícím o krajany v zahraničí.

Rád čte, chodí do divadla, na koncerty a na výstavy.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků