Poslanec za KDU-ČSL, předseda jedné z klinik pražské Thomayerovy nemocnice a předseda správní rady VZP Tom Philipp zná české zdravotnictví snad ze všech úhlů pohledu. Jako lékař, místopředseda sněmovního Výboru pro zdravotnictví, šéf největší zdravotní pojišťovny a předpokládám, že i jako pacient. Dalo se s ním tedy probrat více různých témat.
Je stav zdravotnictví něco, čím se končící vládní koalice může před volbami chlubit?
Ano, myslím, že je řada věcí, které se povedly. Díky automatickému navyšování plateb za státní pojištěnce je dnes financování přehlednější a jistější. Byly zavedeny nové zákony, které umožňují zdravotním pojišťovnám motivovat lidi k prevenci prostřednictvím bonifikačních programů. Podpořili jsme rezidenční místa pro mladé lékaře v oborech, kde jich je nedostatek, a také jsme umožnili pojišťovnám zajišťovat přeshraniční péči tam, kde je u nás síť služeb slabší. Výrazný posun vidím v rozvoji jednodenní péče a elektronizace – třeba díky EZ-kartě, která usnadňuje přístup k záznamům o očkování a bude umožňovat přístup k veškeré zdravotnické dokumentaci, nebo eŽádankám, které zjednoduší komunikaci mezi lékařem a pacientem. Důležitou změnou je i to, že praktický lékař může předepsat léky chronicky nemocnému pacientovi, což dřív musel dělat specialista. Spustili jsme nová preventivní vyšetření – například na rakovinu plic a prostaty – a rozšířili jsme i novorozenecký screening. A nesmím zapomenout ani na rušení zbytečné administrativy – třeba u pracovnělékařských prohlídek u běžných profesí 1 a 2 kategorie.
Je české zdravotnictví ufinancovatelné ve špičkové podobě jen ze současných odvodů ze zdravotního pojištění?
Současný model financování českého zdravotnictví je dlouhodobě obtížně udržitelný. Hlavní příčiny jsou zřejmé: stárnutí populace (do roku 2050 se očekává zdvojnásobení počtu lidí nad 85 let), rostoucí výskyt chronických onemocnění, zhoršující se zdravotní stav už od dětského věku a zároveň prudce rostoucí náklady na moderní léčbu. Další významnou výzvou je nedostatek zdravotnického personálu – jak lékařů, tak zdravotníků nelékařů – vedoucí k tlaku na další navyšování mezd. Pokud chceme udržet zdravotní péči dostupnou a kvalitní i do budoucna, musíme přijmout řadu systémových kroků. V první řadě je nutné výrazně posílit prevenci, která pomáhá snižovat výskyt a dopady chronických nemocí. Je třeba přesunout část péče z nemocnic do ambulancí a domácího prostředí, kde může být poskytována efektivněji a často i příjemněji pro pacienta. Zásadní roli bude hrát pokračující digitalizace, využívání dat a rozvoj umělé inteligence v péči i řízení systému. Je rovněž nezbytné přenastavit kompetence – část odpovědnosti musí přejít z lékařů na kvalifikované nelékařské zdravotníky. A konečně: potřebujeme vícezdrojové financování s důrazem na chytrou regulaci poptávky, aby systém byl opravdu udržitelný. Bez zavedení těchto opatření bude stále těžší udržet současnou úroveň péče pro příští generace.
Například v Polsku je zcela normální dobrovolné zdravotní připojištění, které je mnohdy součástí zaměstnaneckých smluv. Byla by to z vašeho pohledu cesta pro Česko?
Inspirace dobrou praxí ze zahraničí, zvláště ze států nám kulturně i historicky blízkých, jako je Polsko, je rozhodně správná cesta. Polský systém zdravotní péče je postaven na povinném veřejném pojištění spravovaném Národním zdravotním fondem (NFZ), vedle kterého funguje i široce rozšířené dobrovolné připojištění. Tento model může mít řadu výhod – například rychlejší dostupnost péče či větší variabilitu služeb. Zároveň je však potřeba přistupovat k jeho posuzování komplexně, a to z pohledu všech klíčových aktérů systému: pacientů, zdravotních pojišťoven, poskytovatelů péče i státu. Zkušenosti z jiných zemí nám mohou ukázat směr, ale ne všechny reformy, které se na první pohled jeví jako jednoznačně prospěšné, skutečně vedou k dlouhodobě udržitelnému a spravedlivému systému. Ve zdravotnictví, které se přímo dotýká zdraví a důstojnosti každého člověka, je důležité vyvarovat se nevratných chyb a zohlednit nejen ekonomické, ale i etické a sociální dopady.
Bylo by cestou více zdanit neřesti typu alkohol, cigarety, slazené nápoje a nezdravé potraviny obecně a takto získané peníze dát do zdravotního systému? Proč bylo možné zavést zdanění nezdravých potravin jako fastfoodu nebo slazených limonád na Slovensku a v Maďarsku, a ne u nás?
Zdanění takzvaných neřestí, tedy alkoholu, cigaret, slazených nápojů nebo obecně nezdravých potravin, je určitě téma, které má ve zdravotní debatě své místo. Jednak může přinést do systému další peníze, jednak má i výchovný efekt – odrazovat od chování, které vede k nemocem, a tím i k vyšším nákladům na léčbu. Tato cesta ale není tak jednoduchá, jak se může zdát. Musíme dbát na to, aby zvýšení daní nevedlo jen k rozvoji černého trhu, což se u alkoholu nebo cigaret může stát velmi rychle. Efekt by se tím zcela minul účinkem. V Poslanecké sněmovně teď například zkoušíme, jak by prošlo omezení přístupu dětí k energetickým nápojům. A řeknu vám – to je mela. Názorů, některých možná „všelijak stimulovaných“, je opravdu hodně a prosazuje se to velmi těžko. Pamatuji si, jak jsme s ministrem Němečkem prosazovali povinné obrázky na krabičkách cigaret, které měly upozornit na jejich škodlivost. Byla kolem toho velká bitva, ale nakonec se to podařilo – a dnes už to nikdo nezpochybňuje. Slovensko i Maďarsko ukazují, že zdanění slazených nápojů nebo fastfoodu možné je. U nás to zatím politicky neuzrálo, ale debata běží. Pokud se podaří takové opatření dobře zacílit, s jasným zdravotním přínosem a rozumnou mírou regulace, může to být správná cesta. Ale nesmí to být jen o výběru peněz – smyslem má být lepší zdraví lidí.
Na Slovensku probíhá debata, na jakou sumu si stát ve výdajích na léky a léčbu cení jednotlivý lidský život. Jak je to v Česku, měl by být i u nás nějaký strop výdajů na léčbu?
Český systém už dnes využívá mechanismy, které posuzují nákladovou efektivitu léčby s ohledem na klinické přínosy i ekonomické dopady. Státní ústav pro kontrolu léčiv využívá takzvanou prahovou hodnotu ochoty platit (willingness-to-pay threshold), která je stanovena na 1,2 milionu korun za jeden QALY (Quality-Adjusted Life Year – rok života v plné kvalitě). Tato hodnota slouží jako orientační limit při posuzování, zda je nová léčba nákladově efektivní. V praxi to znamená, že pokud náklady na získání jednoho QALY u nové léčby nepřesáhnou tuto hranici, je léčba považována za nákladově efektivní a může být hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Zavedení pevného a neměnného stropu výdajů na léčbu nepovažuji za vhodné. Zdravotní péče musí zůstat flexibilní, protože každý pacient a každá diagnóza jsou jiné. Umožnit individuální odborné posouzení – zejména v případech vzácných nemocí nebo inovativních terapií – považuji za klíčové pro spravedlivý a moderní systém.
V českém politickém prostředí se objevují návrhy na uzákonění eutanazie. Je tato debata na místě, zvláště při vědomí stále se zvyšujících možností paliativní péče?
Během své lékařské praxe jsem se opakovaně setkal s lidmi v těžkých životních situacích a s vážnými, často nevyléčitelnými onemocněními. Mám proto pochopení, proč se o tématu eutanazie v české společnosti i politice mluví. Přesto bych její zavedení nepodpořil. Myslím si, že by to bylo nejen v rozporu s respektem k nedotknutelnosti lidského života, ale zároveň by to přineslo značná rizika zneužití – i přes jakákoli legislativní opatření. Ukazuje se totiž, že tato rizika se nepodařilo zcela eliminovat v žádné zemi, která eutanazii legalizovala. Za sebe považuji za správnou cestu maximální podporu dostupné a kvalitní paliativní péče (a jako náměstek ministra jsem to také prakticky dělal). Ta může pacientům i jejich blízkým nabídnout důstojné podmínky v posledních fázích života, zmírnit bolest a utrpení a zachovat lidskou důstojnost. Stejně důležité je zajistit podporu pro ty, kteří o nevyléčitelně nemocné pečují – aby měli potřebné zázemí, odbornou pomoc i psychickou oporu. Zkratkovitá řešení mohou působit přitažlivě, ale nesou s sebou velká rizika – nejen pro samotného pacienta, ale i pro jeho rodinu. A právě v těchto chvílích musíme jednat s nejvyšší obezřetností a respektem.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednosta Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, poslanec, předseda správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý místopředseda KDU-ČSL.
Po vystudování 2. lékařské fakulty UK začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. Od konce listopadu 2018 pracoval ve společnosti Agel, a. s., kde působil na postu 1. místopředsedy představenstva a jako ředitel Nemocnice Jeseník. S Thomayerovou nemocnicí ale nikdy nepřestal zcela spolupracovat a nakonec se do ní naplno vrátil.
Členem KDU-ČSL je od roku 2002, v roce 2021 byl zvolen poslancem. Po osmi letech, kdy byl členem správní rady VZP, se v únoru 2022 stal jejím předsedou.
Žije v Praze, je ženatý a má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření, jeho hlavním koníčkem ale zůstává politika.
reklama
