Jsou lidé, o kterých se říká, že mají velké srdce. Bezesporu to platí i o majitelce společnosti Carollinum Tamaře Kotvalové. I když v jejím případě je to velké srdce navíc hodně rozdělené. Žila v několika zemích a každé z nich ho kus patří. Část také nechává své rodině, další kousek své firmě a nemalý díl patří i charitě. Kdo ví, možná má těch srdcí víc.
Jaké máte vlastně občanství? A kde se cítíte doma – v Česku, na Slovensku, v Chorvatsku?
Mám české občanství, tady je můj domov. Jsem vděčná Česku za to, že mě přijalo a umožnilo mi tu podnikat. Pragmatismus a pracovitost Čechů jsou mi blízké, ale cítím se zároveň být Slovenkou. Jsem emotivní člověk a situace, jimiž v životě procházím, hodně prožívám. Do všeho dávám srdce, kdo mě zná, ví, jak jsem horlivá – a to je vlastnost typičtější spíš pro Slováky. Chorvatsko mě naučilo odpočívat. Je to místo, kde můžu relaxovat a meditovat. Táta byl velvyslancem v Řecku, to mám také moc ráda a ráda se tam vracím.
Jako dítě jste s rodiči pobývala i v tehdejším Sovětském svazu, pak v Jugoslávii, zažila jste Československo. Všechny tyto země se rozpadly. Vnímala jste to hodně citlivě?
Na období v Moskvě se pamatuji jen matně. V Bělehradě jsem chodila na základní školu a je pravda, že když člověk někde prožije dětství, vryje se mu to místo do vzpomínek, dostane pod kůži. Tak nějak automaticky pak vnímáte lásku k té zemi, je vám nesmírně blízká. I proto jsem nejvíc prožívala válku v bývalé Jugoslávii. Trápila celou naši rodinu, protože v Chorvatsku i v Srbsku žilo hodně našich přátel. Bylo to pro nás velmi bolestivé období, cítili jsme bezmoc. Velké změny v jiných zemích jsem samozřejmě také sledovala, ale přiznám se, že jsem tehdy měla úplně jiné starosti. Moje dvě starší děti byly malé a já na ně byla sama, měla jsem náročné zaměstnání a snažila se nás všechny uživit a zabezpečit. Byl to pro mě čas nových příležitostí, nových výzev. Byla jsem hodně na cestách, což mě také dost ovlivnilo.
Soukromě či pracovně jste působila na Slovensku, v Česku, Rusku, Chorvatsku, Německu… Jsou mentality těchto národů hodně odlišné?
Velice. A platí to, co se traduje – čím více na východ, tím více emocí a srdečnosti, čím více na západ, tím větší důslednost a perfekcionismus. Pracovat s lidmi různých národností pro mě byla za víc než pětadvacet let podnikání obrovská životní zkušenost. Začínala jsem v Rusku. Rusové jsou velmi srdeční a řídí se emocemi. Podobně emotivní jsou Italové, od nichž jsem nakupovala kosmetiku, i Francouzi, s těmi jsme obchodovali, když naše firma Carollinum provozovala obchod Simple Concept Store. Jižanská povaha je mi blízká, i proto mě to táhne k Jadranu. Nepociťuji tam žádný pracovní stres, ale je to dáno i tím, že v Chorvatsku nepodnikám v pravém smyslu slova. Naopak v byznysu je pro mě tím nejzásadnějším ona pověstná pečlivost, korektnost a spolehlivost, již vnímám u Němců a především Švýcarů.
Vracíte se i na Slovensko?
Na východním Slovensku žije stále moje rodina, v Tatrách cítím odkaz svého táty. Staral se o rozvoj a budování moderních Tater, jak je známe teď. Dodnes mě ze Správního úřadu Vysoké Tatry kontaktují, zda bych za otce převzala ocenění za to, co pro místní kraj udělal. Jsem na něj hrdá a vím, že by byl moc rád. Budovatelství jsem zřejmě zdědila po něm. Když něco dokončím, mám skvělý pocit hotové práce a uvědomuji si, jak se musel cítit on. I když už tu s námi není, pořád ho vnímám.
Změnily se podle vás vztahy Čechů a Slováků?
Myslím, že jsou stále stejné. Jsou Češi, kteří nedají na Slováky dopustit, i tací, co je rádi nemají. Ale jak už to mezi „sourozenci“ bývá, někdy jsou nerozlučná dvojice, někdy spolu „mluví“ víc, jindy méně. Mám to štěstí, že znám Čechy, kteří mají Slováky rádi a k tomu bratrsko-sesterskému vztahu přistupují pozitivně. Dost často beru své české přátele do Tater, a když vidím, že se tam cítí dobře, dělá mi to radost. Hodně z nich vzpomíná na doby, kdy jako malí jezdili na Slovensko s rodiči. V Tatrách trávím každou zimu, proto vím, že tam rok co rok jezdí stále více Čechů a patří zde mezi nejváženější turisty.
Vaše rodinná firma Carollinum je, předpokládám, stabilizovaná, vy jste se v posledních letech vrhla na reality. Kde se vidíte v budoucnu? Budete na Carollinum jen zdálky dohlížet a prim bude hrát developerství, nebo budou reality stále na druhém místě?
Carollinum je moje „čtvrté dítě“, srdeční záležitost. Vždy pro mě bude číslo jedna. S jeho vedením mi dnes pomáhají děti. Rodinná firma je to také proto, že tu pracují lidé, kteří jí dávají své srdce i tvář. I díky nim můžeme stále růst a pouštět se do nových projektů. Je toho ještě hodně, čeho chceme s Carollinem dosáhnout… Nemovitosti jsou koníček, který už se pomalu, ale jistě rýsuje v podnikání. Nakupovat pozemky a domy jsem aktivně začala v Chorvatsku, kde se snažím trávit letní měsíce, odpočívat a čerpat energii. Ale nedokážu nic nedělat, navíc když vidím kolem sebe zajímavé příležitosti. Chorvatsko se během covidového období a po něm stalo velmi vyhledávanou destinací i pro turisty, kteří ho dříve tak hojně nenavštěvovali, třeba ze severských zemí či USA. Stále je tu možnost koupit špičkovou parcelu nebo dům, já osobně kupuji jen první linii, tedy místa hned u moře.
Působíte jako žena okamžitých rozhodnutí, která je schopna během minuty absolutně změnit svůj život, v podnikání ale musíte rozvážně plánovat do budoucna. Perou se ve vás tyhle vlastnosti, nebo se naopak doplňují?
Dnes už vím, že mám dobrou intuici. Narodila jsem se ve znamení Panny a ta je známá svou pragmatičností, zároveň se umím rychle rozhodnout. Naslouchám lidem, s nimiž řadu let pracuji, jsou zkušení, jejich názory jsou pro mě důležité. Dokážu „navnímat“ situaci a rozhodnutí pak vyplyne naprosto přirozeně. V obchodě musíte být rychlí, to byznys vyžaduje.
Vaším velkým „oborem“ je také charita – veteráni druhé světové války, děti s onkologickým onemocněním, senioři. Musí být krásné jim pomáhat, ale i emočně hodně vyčerpávající, když jde o smutné příběhy. Čím se udržujete v psychické rovnováze?
Narodila jsem se na „hvězdě štěstí“ a ta mi dává velkou sílu a optimismus. Jsem pozitivní člověk, a i když mě v životě potkalo hodně vážných i ne moc hezkých okamžiků, snažím se v nich neutápět. Mé pragmatické já mi napoví, že už s danou situací nic neudělám a nemá smysl se trápit, proto se mi daří poměrně rychle vyrovnat se smutkem i truchlením. Řeknu si, že je důležité jít dál, bojovat a těšit se z úspěchů. Kdybychom niterně nepoznali bolest a smutek, necítili bychom pak intenzivní pocit radosti a štěstí. Až skončím s aktivním podnikáním, chci se věnovat charitě víc. Ráda bych jednou měla vlastní nadaci a projekty. Už nějaké věci v této oblasti připravujeme, ale zatím není tolik času, kolik bychom potřebovali. Musíme k tomu ještě dozrát.
Máte slavné předky – otec i strýc (Jozef a Ján Nálepkovi, pozn. aut.) byli v partyzánském odboji. Nemrzí vás, že na válečné hrdiny se už leckdy zapomíná, že mizí národní hrdost? A dá se srovnávat vlastenectví Čechů a Slováků?
Mladá generace už se války tolik nebojí, možná proto, že ty dvě světové jsou pro ni „tak dávno“. Navíc díky internetu a sociálním sítím se s válkou setkává každý den, naučila se s ní žít. Ale na hrůzy 2. světové války bychom neměli zapomínat. Měli bychom naslouchat těm, kteří ji zažili, jejich odkaz a vzpomínky jsou pro pochopení té doby zásadní. Národní hrdost v Čechách není tak silná jako na Slovensku, asi je to i tím, že nejsme tolik emotivní. Nejsilněji vnímám vlastenectví na Jadranu. Možná i proto, že tam o svou zem museli bojovat, třeba za socialismu neměli tak striktně nařízeno v daný den vyvěšovat národní vlajku do oken. Chorvati vlajku ctí. Když je svátek a mohou ji pověsit před dům, jsou na to náležitě hrdí.
V loňském rozhovoru pro Vogue jste na otázku: „Co byste udělala, kdybyste mohla cestovat do minulosti?“ odpověděla: „Zastavila bych IT svět. Počítače, mobilní telefony.“ Člověk by řekl, že vzhledem ke svým aktivitám budete s tímto prostředím naprosto v souladu...
Myslím, že kvůli počítačům a sociálním sítím spolu lidé méně mluví, méně se setkávají. Možná si víc píšou a chatují, ale na setkání už nedojde. Mladí lidé mají problém napsat dopis, vzít pero a papír a zanechat na něm kus sebe, své pocity i niterné emoce. Zastupujeme na českém trhu značku Montblanc, svět plnicích per a krásného papíru mě stále baví. Ráda píšu inkoustem, ráda mluvím s lidmi. To v digitálním světě, který ani není realistický, prostě nejde.
DYNAMICKÝ ŽIVOT
Když s Tamarou probíráte její život, dojde vám, že je v něm hodně hektických chvil, ale málo odpočinku. „Mám hektický život, ale zjistila jsem, že mi to tak vyhovuje a asi se to nezmění, i když mi bude osmdesát,“ potvrzuje. „Je to pro mě adrenalin, s vášní se pouštím do nových projektů a díky vášni dokážu přesvědčit a motivovat lidi v mém okolí. Zkoušela jsem být v létě víc v klidu, a zjistila jsem, že mi stres chybí. Jestli je to dobře, to nevím, ale zřejmě bez té rychlosti a dynamiky neumím žít.“
SLOVENSKÉ VOLBY
Slovensko je Tamaře velice blízké. Nešlo se tedy nedotknout výsledků nedávných voleb. „Nerada bych se vyjadřovala k politické scéně jak na Slovensku, tak v Česku,“ říká rozhodně. „Měla jsem za muže politika a dobře vím, že není snadné se v politice zalíbit všem. Často lidi rozděluje, a i když na ni mám svůj názor, nemluvím o něm a už vůbec ho nikomu nevnucuji. Snažím se být naopak tím, kdo lidi stmeluje. Věnuji se obchodu – v tom oboru jsem dobrá. Politiku přenechám jiným, kteří jí rozumí.“
CV BOX
Tamara Kotvalová (narodila se 13. září 1963 ve Varšavě) je majitelkou 4 butiků v Praze: Rolex, Patek Philippe, Breitling a Carollinum, má velkoobchodní zastoupení 4 značek a její firma provozuje hodinářský servis.
Narodila se do rodiny diplomata Jozefa Nálepky a vysokoškolské učitelky slovenského původu. Jejím strýcem byl partyzánský velitel Ján Nálepka, její sestřenicí je herečka Světlana Nálepková.
Do školky chodila v Moskvě, na ZŠ v Bělehradě. Pak se rodina přestěhovala do Prahy, kde Tamara vystudovala střední pedagogickou školu.
Poté pracovala na Slovensku jako učitelka v dětském léčebném ústavu. V roce 1991 se vrátila do Česka. V Praze byla zaměstnána u německé obchodní společnosti.
V roce 1996 založila se svým tehdejším manželem společnost Carollinum, která získala výhradní zastoupení značky Montblanc pro Česko. O dva roky později otevřela v Pařížské ulici franšízový obchod Alfred Dunhill.
Věnovala se také módě. V roce 2009 otevřela exkluzivní multibrandový butik Simple Concept Store. Ale klienti firmu vyprofilovali na ryze hodinářskou společnost. Otevřela samostatné butiky značek Rolex, Patek Philippe a Breitling. V poslední době podniká i v oblasti realit.
Pomáhá nadačnímu fondu Slunce pro všechny, Klubu přátel dětí dětských domovů a sponzoruje dětskou onkologickou kliniku v Motole.
Obdržela cenu Morální autorita a pamětní medaili za dlouhodobou podporu veteránů 2. světové války.
Má tři děti – dceru Danielu a syny Martina a Matěje.
reklama
