Jako televizní reportérka zpracovávala kdysi Petra Pecková nemálo „hořlavých“ kauz. V mnohých měli roli politici – ať už ti vrcholní, nebo komunální. Dnes stojí na opačné straně, je úspěšnou starostkou, čekají ji krajské volby.
Má naprosto jasno v tom, co by chtěla na kraji prosadit, perfektní znalost problémů, které umí jasně zformulovat, leckdy s vtipem a šarmem, ale také ostře, jako když říznete břitvou.
Deset let jste v zastupitelstvu středočeských Mnichovic, z toho šest let starostkou. Teď kandidujete v krajských volbách. Jaká je z pohledu obce spolupráce s krajem?
Mohu posuzovat jen Středočeský kraj. A ten bohužel většina obcí nepovažuje za svého partnera, natož za někoho, na koho by se měly obracet s žádostí o radu a kdo by jim měl nabízet pomocnou ruku. Vnímají ho pravidelně v intervalech, kdy se vyhlašují nějaké dotační tituly, a pak ve chvílích, kdy nám vrací různá lejstra při odvoláních, třeba ve stavebním řízení. Hodně mě to mrzí, jsem přesvědčená, že kraj musí s obcemi komunikovat mnohem víc a řešit s nimi jejich konkrétní problémy, které mají regionální přesah. Jako chybějící lékaře, policejní služebny, vodovodní přivaděče. Teď je kraj jen správcem svého majetku. A ještě špatným. Silnice jsou v katastrofálním stavu, krajské střední školy podle srovnání jedny z nejhorších v kvalitě vzdělávání v Česku. Teď lidi kraj nepotřebují a já, jako starostka, také ne. Škoda.
Jsou dobře nastavené pravomoce obcí versus pravomoce kraje a státu?
Obecně nastaveny jsou, v praxi nefungují. My to zažili už několikrát. Třeba v době, kdy jsme tu měli silnou lokální povodeň, která nám poškodila most. Obrátila jsem se na Správu státních hmotných rezerv, zda by mi nezapůjčili dočasný pontonový. Bylo mi sděleno, že ano, ale za plnou cenu, protože ona událost byla pouze lokální a nebyl vyhlášen ani nouzový stav, ani krizová situace. Půjčení toho pontonu by nás přišlo asi na dva miliony. Tak jsme za dva a půl milionu postavili úplně nový. Obdobná situace nastala před dvěma lety, kdy bylo takové sucho, že nám přestala téct voda z vodovodů, vyschly studny, byl prázdný vodojem. Požádala jsem opět Správu o zapůjčení cisterny, abychom mohli do vodojemu vodu doplňovat. Reagovala úplně stejně. Musí být vyhlášen krizový stav. Obrátila jsem se tedy na kraj, zda by to udělal, ovšem bylo mi řečeno, že nikoli, protože sucho není v celém kraji. Jako starostka v katastru, který spravuji, stav krize vyhlásit nemohu, na to nemám pravomoc. Mimochodem, například na Slovensku představitelé obcí tuto pravomoc mají, a když jsem o tom hovořila na bezpečnostní konferenci, divili se. Běžně to používají.
Když ve volbách uspějete, a kdo ví, třeba se i stanete hejtmankou, čím by se tam mělo začít nejdřív?
Té práce bude obrovské množství, za jedno funkční období se nezmění kraj ve všech oblastech. Nejsem Arabela. Co ale udělám hned, je otevření oken i dveří. Těch v baráku, i těch na počítači. Bude to úřad pro lidi a obce, transparentní, otevřený, vstřícný, milý, komunikativní. S jasně nastavenými pravidly, otevřenými výběrovými řízeními, zveřejněnými informacemi. Naši kandidáti řídí obce a nám to přijde normální. Já mám i veřejný diář starostky. Máme zkušenosti a budeme řešit nejen koncepční věci, jako je školství a zdravotnictví, ale i lokální problémy. Je to nutné. Středočeský kraj je největší z krajů, heterogenní, má úplně jiné problémy kolem Prahy a jiné na okrajích. Kolem Prahy máme obrovské množství dětí, kapacity školek a škol nestačí. Čím dál od Prahy, tím sílí opačný problém, některé obce se vylidňují. Jiný příklad − Středočeský kraj je druhý nejhorší v základní infrastruktuře. Odkanalizováno je jen 74 % obcí. Co se týče pitné vody, je přibližně jen 86 % obyvatel napojených na vodovod. A tohle obce samy nezvládnou, protože i když dosáhnou na dotaci, tak ta jim pokryje v nejlepším případě zhruba 60 % investic, avšak zbývajících 40 % je nad jejich síly. Zde musí kraj obcím pomoci. Žijí v nich přece občané Středočeského kraje. Dávala jsem si dohromady, proč je například odkanalizování obcí tak špatné a proč je tak obtížné to zlepšit. Výsledná čísla mě překvapila. Středočeský kraj má 1144 obcí, ale ty mají dohromady 3679 místních částí. Třeba Velké Popovice jich mají devět. A to jsou v podstatě samostatné vísky, které jsou často daleko od centra, ale žije tam spousta lidí a je nutné tam infrastrukturu zajistit. Pro porovnání – okres Benešov má 114 obcí a v nich je 549 místních částí, což je v průměru 4,8 místní části na jednu obec. A oproti tomu třeba okres Hodonín má 1,2 místní části na jednu obec. Středočeský kraj se v tomhle opravdu hodně vymyká, a je to jeden z důvodů, proč obce samy infrastrukturu neufinancují. Další oblastí jsou silnice. Minete ceduli kraje a začnete se vyhýbat dírám. Přitom do silnic tečou miliardy, ovšem zcela neprůhledně. A pak je důležitá nejen kvantita prováděných prací, ale i jejich kvalita.
Středočeský kraj v podstatě obklopuje Prahu. Funguje vzájemná spolupráce třeba v řešení dopravy?
Funguje, ale je prostor pro zlepšení. Nesmíme se dívat na Prahu jako na někoho, kdo nám při cestách do práce brání v parkování, a znepříjemňuje nám tím život. A Praha se nesmí na Středočechy dívat jako na ty, kteří tam ucpávají ulice. Praha a Středočeský kraj jsou spojené nádoby. Musí fungovat dopravní dostupnost, doprava musí být v maximální míře integrovaná s jednotnou jízdenkou po celém kraji. Spoje na sebe musí navazovat právě proto, abychom v co největší míře podpořili hromadnou autobusovou a vlakovou dopravu a omezili individuální cesty auty. Což vůbec není jednoduché, protože třeba vlaky jsou nesmírně vytížené, kapacitně na hraně. A spousta lidí z mnoha obcí přijíždí auty k zastávkám, kde je zaparkují. V Mnichovicích máme všechny ulice narvané, u nádraží už ráno nezaparkujete. Takže stavíme parkoviště P+R s 39 parkovacími místy, staví ho sousední Mirošovice nebo Senohraby. Ale opět – dotace pokryje jen část nákladů, tudíž obce to doplácejí ze svých rozpočtů, ačkoliv parkoviště neslouží primárně jejich občanům. Tohle by měl platit stát a kraj, protože České dráhy a Správa železnic (SŽ) jsou státní instituce a obce neřeší jen vlastní problém, ale pomáhají dostat cestující z aut do vlaku.
Tak zase ty obce mohou něco získat na parkovném...
Tady jako příjemce dotace nemůžete vytvářet zisk. Navíc si myslím, že parkování má být zadarmo. Už jen 20 korun denně je cca 400,- za pracovní dny v měsíci, a to není málo za zaparkování auta, abych mohla jen přesednout na vlak. My přece chceme hromadnou dopravu podpořit. Věřím, že obce by parkoviště provozovaly. Ale nemají mít žádné náklady s jejich vybudováním. Protože pak mají lidé v obci oprávněný pocit, že dáváme peníze do něčeho, co vlastně vůbec není pro ně. Kvůli stavbě parkoviště pro 39 aut jsme museli odkoupit pozemek SŽ, to stálo 530 tisíc a trvalo čtyři roky. A protože prodej státního majetku nesplňoval podmínky dotačního titulu, nedostali jsme ani korunu. Dotační podmínky nastavuje ministerstvo pro místní rozvoj, tedy zase stát. Absurdní.
Leckdy víc než technické problémy bývají tedy překážkou byrokracie a složité předpisy?
Určitě. Ono by stačilo, kdyby si všichni, kteří nastavují kritéria a parametry, sedli třeba na měsíc na radnici a na vlastní kůži si v praxi svá pravidla vyzkoušeli. Zateplovali jsme školku a k žádosti o dotaci se musel dodat mimo jiné posudek na přítomnost synantropních druhů rostlin a živočichů. Popravdě – nejdřív jsem si musela zjistit, co to vlastně je a pak začala shánět ornitology, kteří by mi dali papír, že zateplení nebude vadit netopýrům. Jenže netopýry dělá asi jen pět specialistů v republice a ti se hroutili, protože žádostí o dotaci byly stovky. Takže vydávali papíry, že vzhledem k tomu, že netopýři v tu dobu nehnízdí, nelze posudek vydat. To je prostě jenom papír pro papír.
Takže s úředníky bývá často velký boj?
Ani ne s jednotlivými lidmi, jako spíš se systémem. Zuřím, když vidím digitalizaci v praxi. Byla koronavirová pandemie, jeli jsme komplet on-line – výuku dětí v naší základní škole, krizové štáby, kontrolní dny na stavbách on- line, porady na skypu... A najednou přijde e-mail, abych přijela na kraj podepsat smlouvu o dodatku na pečovatelskou službu. Fajn, mám přece elektronický podpis, pošlete mi to e-mailem, nikam nejedu. A víte, jaká byla reakce? Smlouvu mi pošlou, ale je nutné ji vytisknout, podepsat, orazítkovat a poslat poštou zpátky! Protože to neumí jinak. K čemu je mi v tu chvíli elektronický podpis, datová schránka? Nebo máme nějakou dotaci a musíme přiložit naskenované dokumenty a fotografie. Je na to portál ministerstva, ale vy to nemůžete přiložit v zazipovaném souboru, ale musíte nahrát vše pěkně jedno po druhém. Strávíte tím půl dne. A hlášení na obrazovce: „Děkujeme, žádost byla elektronicky podána. Nyní ji vytiskněte a zašlete poštou nebo osobně doručte na podatelnu.“ To mě nutí jít si zaběhat a psychicky se uklidnit. Už o elektronizaci veřejné správy přestaňme pořád jenom diskutovat, ale opravdu se snažme, aby nám ušetřila práci.
Je obtížné se po vstupu do komunální politiky vyznat v té džungli předpisů, paragrafů, podmínek, nařízení apod.?
Měla jsem jednu velkou výhodu, že jsem pracovala jako investigativní novinářka, točila jsem všemožné kauzy včetně těch, které se týkaly obcí, dohledávala jsem informace, pátrala, kde se ztrácejí peníze, kam mizí dotace, studovala jsem si zákony... Díky tomu jsem měla určitý náskok. Když jsem se stala místostarostkou, nestačila mi jen praxe, chtěla jsem vědět víc i teoreticky. A dala jsem si druhou vysokou školu, Karlovu univerzitu. Na sociologii jsem vystudovala obor Veřejná a sociální politika. Obrovsky mě to posunulo. A tak když jsem byla zvolena starostkou, měla jsem praktické i teoretické základy. Povahově jsem komunikativní, ráda organizuji, takže mi to mnohé usnadnilo. A hluboce smekám před každým, kdo vstupuje na pozici starosty obce, protože ta funkce je zodpovědná, složitá, často nevděčná a zákony ji neusnadňují. Nicméně mě osobně ta práce nesmírně naplňuje a baví.
CV
Petra Pecková (narodila se 12. října 1975 v Benešově) je bývalá reportérka a současná starostka středočeských Mnichovic a kandidátka za STAN do krajských voleb.
Absolvovala Vyšší odbornou školu publicistiky a poté získala VŠ vzdělání na Masarykově univerzitě v Brně, kde vystudovala obory žurnalistika a politologie, a na UK v Praze v oborech Veřejná a sociální politika.
Od roku 1996 působila v televizi Nova v redakci zpravodajství a publicistiky. Jako reportérka a později i scenáristka a režisérka se podílela na tvorbě pořadů Občanské judo, Na vlastní oči, Zálety, Áčko či Víkend. Od roku 2011 do roku 2014 spolupracovala také na tvorbě pořadů Krotitelé dluhů a Tísňová linka pro ČT a TV Barrandov.
V roce 2010 byla zvolena 1. místostarostkou města Mnichovice. O čtyři roky později mandát nejen obhájila, ale zaujala i post starostky. V dalších volbách ho suverénně obhájila. Nyní je lídryní kandidátky hnutí STAN ve Středočeském kraji.
Má dvě děti − Agátu (16) a Jakuba (11). Pravidelně běhá, lyžuje, hraje golf, potápí se. A velkým koníčkem je jí práce. „Stihnout se to dá. Děti mají i svého tatínka, který se o ně také dobře stará, a mají i úžasné prarodiče, kteří mi pomáhají. A hlavně ony jsou samy o sobě skvělé a samostatné.“
Pátrání po předcích
Loni se Petra s potomky vydala na objevnou cestu. „Máme doma krabici plnou dopisů a pohlednic polní pošty od pradědečka. Psal je rodině z fronty za 1. světové války. Věděla jsem, že v ní zahynul, ale nic víc. Tak jsme pátrali po jeho osudech,“ říká Petra. Postupovali podle toho, odkud byly dopisy posílány, Petra se také spojila s vojenským archivem, který jí pomohl. Putování vedlo přes Maďarsko, Rakousko, Slovinsko až do Itálie. Tam, u kopce Monte San Michele, kde probíhaly jedny z nejtěžších bojů, objevili skvělé muzeum. Zde Petra zjistila, že právě toto místo bylo tím, kde byl její pradědeček střelen do hlavy. „Byl pochován na místě za přítomnosti polního kaplana a svědků,“ podotýká Petra. Jenže ostatky vojáků byly po válce exhumovány. Pátrali dál a přes slovinskou nadaci Pot Miru zjistili, že pradědeček byl převezen na vojenský hřbitov Palmanova. Tam ale na žádném náhrobku nenašli jeho jméno. Nakonec zjistili, že je v jednom ze dvou hromadných hrobů, kdy v každém bylo pohřbeno 7,5 tisíce vojáků. „Byla to nejemotivnější dovolená, jakou jsme kdy s dětmi měly,“ uzavírá Petra.
Participace
Petra je velkou propagátorkou občanské participace, bylo to i téma její diplomky. „Jsem přesvědčená, že radnice nesmí čekat, že za ní budou občané sami chodit, musí je k participaci vyzývat. Lidé pracují v mnoha oborech, často jsou v nich špičkami, mají neuvěřitelné know-how. A když jsou ochotni tohle své obci poskytnout, měla bych jim platit zlatem. To nemohu, tak jim děkuji a dávám najevo, že si toho moc vážím. Protože lidský potenciál je to, co posouvá obce dopředu. Stejně tak zapojujeme i děti už od základní školy. Pak nahlížejí na svou obec úplně jinak, mají ji mnohem víc za svou, vzniká tu silná sounáležitost.“ V Mnichovicích mají už několik let i participativní rozpočet. Občané o části financí rozhodují sami. „Byli jsme nejmenším městem zapojeným do participativního rozpočtu a nakonec i nejúspěšnějším. Pokračujeme v tom čtvrtým rokem, vzniklo už 15 úžasných projektů. Leckdy mi lidé z byznysu říkají – vždyť na ten projekt máš peníze, můžeš ho udělat, tak proč do toho zapojuješ lidi, je to práce navíc a s nízkým efektem. Jenže to je omyl! Efekt je v tom, že se lidé spolu setkávají, poznávají, získávají vztah k místu, kde žijí, zapouštějí tady kořeny. A také zjišťují, že je rozdíl udělat si dětské hřiště na zahradě a dětské hřiště veřejné. Vzniká tak vazba mezi občany a i mezi občany a radnicí, více se znají a chápou. To je ten zásadní efekt, penězi nezměřitelný.
reklama
