Politika

Monika Oborná: Menší grunt bych zvládla

Publikováno: 20. 1. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: Jakub Hlaváč
logo Sdílet článek

Ve věku, kdy běžní mladí lidé chodí po večerech do kina nebo na diskotéky, trávila Monika Oborná (ANO) svůj čas na schůzích. Proto když jsem za ní šel, čekal jsem mladistvou intelektuálku-agitátorku. Skutečností byla půvabná, energická a vtipná mladá dáma, se kterou by se klidně dalo povídat hodiny.


V pouhých třiadvaceti jste spoluzakládala hnutí ANO. Kde se ve vás v tomhle věku vzal takový vztah k politice?

Byla to shoda náhod. Studovala jsem zemědělství na Mendelově univerzitě a jednou tam přednášel pan Babiš, majitel největšího zemědělského impéria v zemi. V jednu chvíli začal mluvit o tom, jak ho štve, co všechno tady nefunguje a že by bylo nejlepší založit vlastní politické hnutí. To mě zaujalo. Asi o dva měsíce později jsme se náhodou potkali jinde, k tématu se vrátili a už se to rozjelo.

Takže jste ve svém věku paradoxně „služebně“ jednou z nejstarších členek.

To je fakt. Dneska s kolegy vzpomínáme s úsměvem na naše začátky. Hnutí jsme zakládali v podstatě na zelené louce, neměli jsme žádné zkušenosti. Ale i z toho důvodu to pro mě byla neskutečná škola života.

Překvapila vás rychlost, s jakou ANO vyrostlo a prodralo se dopředu?

Ohromně. První parlamentní volby, kterých jsme se v roce 2013 zúčastnili, to byl šok. Předpovídali jsme si pár procent a přemýšleli, jestli se vůbec dostaneme do sněmovny. Výsledné druhé místo bylo neuvěřitelné. Bylo jasným vzkazem od lidí, že chtějí změnu. To nás ohromně nakoplo, byla to velikánská motivace.

Co vám říkali doma, když jste jim oznámila, že zakládáte partaj a půjdete do voleb? Nelomili rukama?

Doma jsme nikdy politiku moc neřešili, takže se mnou vlastně začalo něco nového (směje se). Naši byli v pohodě a i nyní mě podporují v tom, co dělám. Jsou samozřejmě smutní, že mě málo vidí, což je daň za tuhle práci. Víc se to projevilo v souvislosti se školou − vlastně jsem sama sebe obrala o klasická studentská léta. Holky šly nakupovat nebo na diskotéku, já na schůzi. Spadla jsem rázem do naprosto atypického prostředí, mezi dospělé, úspěšné v byznysu. To byl životní zvrat. 

Kamarádi vám zůstali?

Naštěstí ano − a to někteří z nich ANO vůbec nemusí. Takže se různě pošťuchujeme a někdy jim vysvětluju, že ne vždycky je všechno tak, jak se říká.

Jste vlastně taková mladá agitátorka... 

Máte pravdu! (směje se). Ale to patří k věci.

Ve sněmovně jste rok. Existuje něco, na co jste si pořád ještě nezvykla?

Výhoda je, že jsem tam nešla s růžovými brýlemi. Vzhledem k tomu, že jsem se v politice pohybovala v podstatě od roku 2011, svým způsobem jsem toto prostředí předjímala a nestalo se, že by mě něco vyloženě překvapilo. Samozřejmě chvíli trvá, než pochopíte chod a fungování parlamentu, ale dnes už se tu cítím jako doma.

Výhodou asi bylo i to, že se sněmovna vcelku obměnila a nováčků přišlo víc.

To rozhodně. Omládnutí sněmovny vnímám velmi pozitivně nejen z hlediska její práce, ale i směrem ven. Je to signál, že takzvaně vysokou politiku nemusejí nutně dělat jenom starší ostřílení matadoři se spoustou zkušeností.

Jste mimo jiné členkou zemědělského výboru. Co je podle vás největším problémem českého zemědělství?

Je jich víc − třeba konkurenceschopnost, soběstačnost a další. Co ale osobně trápí mě, je nedostatek mladých lidí, kteří by se zemědělství věnovali. Hodně rodin chce mít doma lékaře nebo právníka, do zemědělství se nikdo nehrne. Navíc pořád přetrvává názor, že je to práce o vidlích a hnoji. Přitom máme naprosto moderní technologie a celý obor se obrovsky posunul. Má budoucnost a bylo by dobré, kdyby to mladá generace pochopila.

Kdysi to asi bylo jednodušší − statky a pole se dědily z generace na generaci. Jenže tahle tradice byla zpřetrhána.

Máte pravdu. Zpřetrhal se i vztah k půdě, vytratily se praktické znalosti, které naši předkové měli. Kampaň, která by ukázala, že zemědělství je jinde, je víc než nutná.

Vy byste se uměla postarat o vlastní grunt? Věděla byste, kdy co zasadit, jaké plodiny v půdě ob rok střídat a podobně?

To od vás vůbec není hezká otázka (směje se). Ale troufám si říct, že nějaký menší grunt bych zvládla. Zemědělství se nedá kompletně naučit, musíte ho mít „v sobě“, a to je, myslím, i můj případ. Je nutné být odolný i vůči věcem, které na tuhle oblast bezprostředně působí a nemůžete je nijak ovlivnit − třeba počasí.

Působíte i v meziparlamentní skupině pro Slovensko. Co vás k tomu vede, když jste se narodila nedlouho před rozpadem společného státu?

Přesněji řečeno pár měsíců před listopadovou revolucí, takže při rozpadu Československa jsem už velká holka (směje se). Ale co mě tam táhne, je prosté − část mé rodiny pochází ze Slovenska. A ještě něco − je mi líto, že současné děti už skoro slovenštině nerozumí. Často o tom s kolegy na parlamentní půdě mluvím a napadají nás různé věci, jak to zlepšit. Třeba podpořit výrobu nějakého dětského seriálu ve slovenštině nebo česko-slovenštině, společné tábory, výměnné pobyty a podobně. Já jsem ještě z generace, která si navzájem rozumí, a byla by škoda, kdyby tohle zaniklo. Slovenštinu vnímám jako druhý přirozený jazyk, je nádherná a pro mě i strašně nakažlivá – jsem chvíli na Slovensku a začnu ji zcela podvědomě používat.

Pravdou je, že Slováci češtině rozumí víc, což je možná dáno i tím, že tam hodně vysílají starší české filmy nebo snímky s českým dabingem.

Máte naprostou pravdu. Ale i jinak mám pocit, že Slováci jsou vůči češtině vstřícnější než naopak. Za poslední rok jsem Slovensko navštívila několikrát, jsem v dobrém vztahu s naší ambasádou, byla jsem tam na některých pietních akcích. A Slováci vnímali velmi pozitivně, že přijel někdo z Česka, protože to už kromě velkých akcí nebývá zvykem. Když jsme pak spolu mluvili, překvapilo mě, jak často jsou propojeny české a slovenské rodiny. Kolik Slováků a Čechů má někoho na „druhé straně“ nebo z ní.

Jednání sněmovny nebývají selankou a cestovat domů do Náměště dá také zabrat. Když jste utahaná a máte všeho plnou hlavu, čím si ji vyčistíte?

Jedu domů na Vysočinu a jdu na procházku do lesa. To mi vždycky pomáhalo. Les má obrovskou sílu, odpočinu si tam od stresu, hluku, od komunikace. Beru s sebou jen své dva německé ovčáky. 

Nepotkávala jste na Vysočině pana prezidenta, jak objímá stromy?

S panem prezidentem jsem se nepotkala, zato se tam v poslední době hodně potkávám s kůrovcem. U nás na Třebíčsku je vůbec největší jádro kalamity na Vysočině, lesy mizí před očima a bojím se, že tam brzy nebudou. Když to vidí moje máma, mívá slzy v očích. A náprava je v nedohlednu, protože legislativní procesy trvají v Česku neskutečně dlouho. I proto jsem nedávno poslala panu ministrovi zemědělství otevřený dopis, ve kterém jsem nabídla pomoc při rychlé změně zákonů na zvládání kůrovcové kalamity. Mohlo by jít třeba o poslaneckou iniciativu. Odpověděl mi, že ještě letos předloží sněmovně zákon, který by situaci pomohl řešit a požádá ji, aby ho schválila už v prvním čtení. Což je skvělé, ale úplně mi to nestačí. Jsou potřeba ještě další kroky, takže se budu snažit dál.

Jste zavalená povinnostmi. Neříkají vám třeba doma, že už byste se mohla vdát? 

Ježíš, kdo by mě chtěl? Já jsem pořád v práci (směje se).

Možná nějaký sedlák s gruntem. 

Kdo ví. Po tomhle povídání jich možná budou stát u dveří zástupy (směje se).


CV

Monika Oborná (narodila se 2. dubna 1989 v Třebíči je od loňských voleb poslankyní Poslanecké sněmovny PČR za hnutí ANO 2011. Od roku 2014 je také zastupitelkou města Náměšť nad Oslavou a členkou předsednictva hnutí ANO 2011. Od ledna 2018 je krajskou předsedkyní hnutí v Kraji Vysočina.

Vystudovala Agronomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získala inženýrský titul. Od roku 2013 pracovala jako asistentka ministryně pro místní rozvoj Věry Jourové. Působila i jako projektová manažerka u společnosti AGRO 2000.

Je spoluzakladatelkou hnutí ANO 2011. V komunálních volbách v roce 2014 byla z pozice lídra zvolena zastupitelkou Náměště nad Oslavou. V krajských volbách v roce 2016 kandidovala do Zastupitelstva Kraje Vysočina, ale zvolena nebyla. Stejně tak neuspěla ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013. Zvolena byla až v dalších volbách na podzim 2017, kdy získala přes 2,5 tisíce preferenčních hlasů.

Žije v Náměšti nad Oslavou, je svobodná.


O venkovu

Monika Oborná je mj. také členkou podvýboru pro rozvoj venkova. A i když to z pohledu Vysočiny nepociťuje tak silně, přesto vnímá, jak se venkov vylidňuje. „U nás je to trochu specifické v tom, že máme jen pár větších měst a zbytek je venkov, vesnice. Ale jinak je to pravda – mizejí tam obchody, hospody, lékaři, poštovní pobočky. A mizí i dopravní spojení, to je velký problém. Ale je to hlavně věc krajských zastupitelstev, co vymyslí a jak pomohou. My jim samozřejmě v lecčems můžeme vyjít vstříc, vím, že například ministerstvo pro místní rozvoj teď dělá program na výstavbu startovacích bytů a podobně. Ale jinak je to opravdu hodně na krajích. Pokud zajistí, že tam bude jezdit často autobus a lidé se budou moci lépe dostat za prací, k doktorům, ale i za zábavou, tak věřím, že je to jedna z důležitých věcí, která může lidi na venkově víc udržet.


O proslovech

Když člověk zabrousí na Moniččin facebook, zjistí, že stejně, jak je živá a pohotová v reálu, je aktivní i tady. Kromě toho, že z jejích příspěvků ke 100 letům Československa zjistíte, že má tuhle zemi opravdu ráda, pobaví třeba větička: Celý den projednáváme státní rozpočet, debata je fajn, už bylo řečeno vše, akorát to ještě neřekli všichni. „Jo, to jsem tam napsala,“ přiznává Monika. „Chápu a uznávám, že spousta kolegů má vždycky něco na srdci a má potřebu se vyjadřovat. Rozumím tomu hodně u kolegů z opozice, protože od toho tady ta opozice mimo jiné je. Nicméně by se mi docela líbil systém, v němž bychom měli na každé vystoupení omezený čas. Protože někdy se opravdu stává, že kolegové mluví ne úplně přímo k věci, čas utíká a člověk si říká, co všechno jiného by mohl stihnout a udělat. Takže takovouto změnu jednacího řádu bych určitě podpořila. I když moc nevěřím tomu, že by prošla.“

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků