Skvělý divadelní i filmový herec, ovládající perfektně nejen svou rodnou slovenštinu, ale i češtinu. Ale svého času také významný politik. Na sklonku roku 1989 byl u zrodu Veřejnosti proti násilí, poté byl poradcem prezidenta Václava Havla, poslancem, ministrem. To vše jsou tváře Milana Kňažka.
Pojďme trochu zavzpomínat a vrátit se do roku 1989. Jak jste se do politiky dostal?
Ono to bylo naopak. Já jsem do politiky nevstoupil, ale politika vstoupila do mého života. Začalo to podpisem petice Několik vět za dodržování základních lidských práv a svobod. Víte, okupací jsem dost trpěl, protože se mi kvůli ní rozpadla rodina. A když jsem zjistil, že režim zatýká lidi, kteří v den srpnového výročí pokládají květiny na místa, kde byly zavražděny de facto děti, s podpisem petice jsem neváhal. Na podzim 1989 jsem měl jet reprezentovat československý film do Madridu a Barcelony, ale zjevně nebylo žádoucí, abych tím reprezentantem byl po podpisu petice právě já. Protože mi to ale nikdo nevysvětlil a ministr kultury mě po několikerých mých žádostech nepřijal, naštval jsem se a přišel vrátit titul zasloužilého umělce. Nato jsem napsal otevřený dopis na Ústřední výbor a ministerstvo kultury, který na druhý den odvysílali ve Svobodné Evropě, aniž bych já ho Svobodné Evropě dal k dispozici. To se odehrálo v říjnu 1989. Nevěděl jsem, že přijde nějaký Listopad, ale byl jsem si jistý, že jako herec jsem skončil.
Jak jste se ale stal jednou z tváří revoluce? Jak a kde vás převrat zastihl?
Byl jsem 18. listopadu v Praze na hereckém koncertě, který se konal v Obecním domě a kde herci z českých a slovenských divadel přednášeli monology z různých her. První představení začalo ve čtyři odpoledne a půl hodiny nato přišli zástupci divadelního vedení s tím, že divadla jdou do stávky. Když jsme to oznámili lidem v sále, ti začali řvát, tleskat a plakat. Nikdo tehdy netušil, co bude dál, že o týden později budou na náměstích v Česku i na Slovensku demonstrovat desetitisíce lidí. Druhý den, 19. listopadu, jsem byl zpět v Bratislavě a řečnil na náměstí. Všude kolem stála policejní auta, počítal jsem s tím, že ten den se domů nevrátím. Z nepochopitelných důvodů mě ale nechali jít, ačkoliv k nějakému zatýkání na místě došlo. Další den jsme se sešli na Malé scéně Národního divadla, kde jsme založili hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). Paralelně v tutéž dobu vzniklo v Praze Občanské fórum. Následovaly další demonstrace, které jsem spoluorganizoval, další projevy na tribunách. Moje nová role pro mě byla naprosto přirozená. Po několika dnech jsme se dostali do televizní debaty s oponenty z řad komunistické strany, kde jsme vysvětlili, že nechceme socialistickou demokracii, že jsme skromní a postačí nám prostá demokracie. Pak přišla žádost Václava Havla, abych přijel do Prahy, a ani ne po půl roce se ze mě stal jeho poradce.
U poradce nezůstalo, po volbách v 1990 jste byl jmenován ministrem…
Protože VPN ztrácelo několik měsíců od založení podporu veřejnosti, nechal jsem se přesvědčit a kandidoval jsem. Říkal jsem si, že být poradcem prezidenta je spíše přátelská výpomoc než politika. Velmi nemile mě ale překvapilo, že volebními lídry za VPN byly také nomenklaturní kádry, proti kterým jsme čtyři měsíce předtím demonstrovali na náměstích. Někteří servilní funkcionáři z vedení VPN, kteří tyto kádry jmenovali, se ale voleb neúčastnili a žádnou ústavní funkci sami nepřijali, chtěli, respektive začali v pozadí řídit stát. Vytvořili takzvané ministerské kluby, jakýsi ústřední výbor VPN po vzoru politbyra komunistické strany, a každý týden si nás - předsedu Federálního shromáždění Dubčeka, předsedu Federální vlády Čalfu, předsedu slovenského parlamentu Mikloška, předsedu slovenské vlády Mečiara a další ministry a poslance - zvali a vykládali nám, co bychom měli říkat, dělat. Asi na čtvrtém takovém zasedání jsem se zvedl a vyzval je, ať přijmou nějakou ústavní funkci, protože nevědí, o čem mluví. Samozřejmě nechtěli, vyhýbali se jakékoliv politické odpovědnosti. Bohužel jsme se doposud s minulostí nevyrovnali, takže i po letech se v politice setkáváme s věcmi, které nám minulost připomínají.
Jak jste vnímal rozdělení federace a vznik dvou suverénních států?
V letech 1990 a 1991 jsem měl za slovenskou vládu koordinovat činnost mezi federální a slovenskou vládou a mezi slovenskou a českou vládou, podobně jako Jaroslav Šabata na české straně. No a tam jsem zjistil, nade vši pochybnost, že ve slovenské vládě rozhodujeme o něčem, co už bylo na federální úrovni schváleno, čili zodpovídáme za něco, co rozhodla federální vláda. To byl okamžik, kdy jsme poznali, že takhle to dál nepůjde. Václav Havel řekl, že chceme-li autentickou federaci, položme věci na stůl a pojďme udělat pořádek a říct si, jak vzniká moc, jak je delegována, kdo je kdo, kdo co dělá a za co je zodpovědný. A na tom jsme se bohužel nedokázali shodnout. Čas, myslím, ukázal, že rozdělení federace a vznik samostatných republik byl dobrým krokem. Hranice díky Schengenu nemáme a vzájemné vztahy jsou vůbec nejlepší, jaké jsme kdy historicky měli.
Nejen v období těsně po revoluci se řešila otázka, zda zakázat komunistickou stranu. K tomu nakonec nedošlo…
Komunisté hlavně neměli mít možnost účastnit se veřejného politického života a dělat demokracii, když čtyřicet let proti demokracii vystupovali a potlačovali ji. A zakázat komunistickou stranu. Když chce dnes někdo být komunistou, najde si místo i v jiné z politických stran, než je ta komunistická.
Kvůli politice jste se vzdal na několik let herectví. Nechybělo vám?
Hrát jsem přestal na podzim 1989 jednak pro ten vrácený titul zasloužilého umělce a později, v revolučních dnech, proto, že jsem vyšel na jeviště a lidé začali tleskat a tleskali po každých několika větách, které jsem pronesl. Divadelního herectví jsem se vzdal na sedm let, toho filmového ještě na déle. Když jdete do voleb, musíte být připraveni převzít zodpovědnost, pokud vás lidé zvolí. Třináct let jsem měl důvod být při tom. Pak už byly všechny důležité změny nastaveny, Slovensko ukotveno v evropské/zahraniční politice, a mně se přestalo chtít žít za státní peníze. I z tohoto důvodu jsem se v roce 2002 nevracel do Slovenského národního divadla.
Po letošních prezidentských volbách jste prohlásil, že Slovensko stojí na křižovatce - buď bude směrovat dále do budoucnosti, anebo se vydá zpět do minulosti. Jak to tedy je? A měla by být opozice na Slovensku aktivnější?
Slovensko se vydalo nesprávným směrem a bohužel každý den v této své cestě pokračuje. Nezbývá než doufat, že nezajde příliš daleko a bude se moci ještě otočit a vrátit, nebo, vypůjčíme-li si dopravní terminologii, bude moci odbočit někam jinam. Jestli se ale proti stávající vládní reprezentaci zvedne vlna nevole ve společnosti, je těžké odhadnout. Někdy stačí maličkost, aby pohár trpělivosti přetekl. Náznaky, že nespokojenosti je hodně, zejména v prostředí kultury, jsou. A jestli by opozice měla být aktivnější? Domnívám se, že do velké míry stávající situace není výsledkem geniality Roberta Fica, ale malou aktivitou opozice. Lidé stále věří něčemu, co je vede do slepé uličky, a to by opozice měla změnit.
HRANÍ V ČESKU
Milan Kňažko je častým představitelem rolí v českých divadlech, češtinu ovládá skutečně mimořádně. „K češtině mám i díky svým dvěma synům, kteří žijí v Česku, výjimečný vztah,“ potvrzuje. „Jezdím sem rád, rád přijímám nové, zajímavé role. V současné době hraji na malé scéně divadla Studio Dva a od února 2025 budu znovu hrát i v Divadle Na Jezerce. Vzpomínám na rozhovor s Jiřím Suchým, který řekl, že divadlo bude hrát, dokud ho to bude bavit, budou chodit diváci, a hlavně, dokud si nebude plést Molavcovou s Koptou. Tím je řečeno vše. Divadlo dělám pro radost. Kdybych měl odehrát šestadvacet představení do měsíce jako ve čtyřiceti, už bych to nezvládl. Ale osm nebo deset představení, to je tak akorát. Myslím si, že člověk se nemá zastavit. V určitém věku může zmírnit tempo, ale když zastaví úplně, je to konečná.“
CV BOX
Milan Kňažko (narodil se 28. srpna 1945 v Horních Plachtincích) je slovenský herec a politik.
Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Dva roky byl členem činoherního souboru Divadelního studia, v letech 1971–1985 Nové scény a další čtyři roky činoherního souboru Slovenského národního divadla.
Krátce byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU, v roce 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava a v letech 2003 až 2007 vedl v pozici generálního ředitele televizi JOJ. V roce 2016 se stal hercem roku, cenu Thálie získal za roli Shylocka v pražském Divadle Na Jezerce. V říjnu 2024 obdržel Cenu Thálie pro zahraničního umělce.
Byl poslancem Federálního shromáždění a v letech 1992–2002 poslancem Slovenské národní rady, resp. Národní rady SR. V 90. letech byl mimo jiné ministrem zahraničí a poté i ministrem kultury SR. V roce 2013 kandidoval v prezidentských volbách.
Žije v Bratislavě, je třikrát ženatý, má tři děti.
