Jestli někdo patří mezi uznávané politicko-ekonomické komentátory a analytiky, je to bezesporu Lenka Zlámalová. Prošla snad všemi významnými českými médii, vystupuje v televizi i v rozhlasu. Drží a umí si obhájit své názory, a když s ní mluvíte, jen těžko jí skočíte do řeči.
Baví vás víc politika, nebo ekonomika?
Vždycky mě hrozně bavily ty věci „mezi“. Baví mě hrany, vazby mezi politikou a ekonomikou, mezi politikou a společenskými tématy. To je důvod, proč jsem nešla dělat něco specializovanějšího. Na novinařině mě baví ta komplexita. Kdysi jsem snila o kariéře architektky. Tatínek-architekt mi vysvětlil, že sice krásně kreslím a mám pro to spoustu talentů, ale moje prostorová představivost je špatná. A to je pro tenhle obor fakt hendikep. Mně se na té profesi líbila renesančnost, že v sobě musíte spojovat spoustu věcí. Musíte umět počítat, přemýšlet o betonu, vědět něco o feng-šuej, o rozložení a konceptu místnosti. Novinařina je pro mě něco podobného. Mám hodně ráda novinařinu faktu. Myslím, že teprve na fakta mají být navázány další souvislosti. Studovala jsem ekonomii a sociologii, a tenhle základ mi jako novinářce pomáhá rozumět ekonomice i politice z pohledu společnosti a „číst“ tu společnost, zvlášť v době, kdy je extrémně rozdělená do různých bublin. Myslím, že není doba velkých specializací. Naopak, přichází éra velké komplexity. Už tím, kolik věcí mě zajímá, jsem na ni byla docela dobře připravená. Jednou za čas si potřebuju udělat úplně jiné téma. Jak jsem říkala, mám ráda architekturu, mám ráda design, módu. Takže v rámci odpočinku od politiky si střihnu třeba rozhovor s architektkou Evou Jiřičnou. Ale zároveň se s ní mimo jiné bavím i o tom, jak ekonomická krize ovlivňuje stavění. Protože třeba i do módy či designu se vám propisuje to, co se odehrává v ekonomice a politice.
Netrpíte už někdy profesním postižením, že vás při pohledu na každého politika napadne: Kdo a co za ním je?
Ne, naopak. Dělám v médiích od svých dvaadvaceti, i když jsem původně myslela, že budu dělat marketing, protože mě bavilo pozorování společnosti, obchod, práce s daty, myšlení o souvislostech. Vždycky jsem pracovala na pomezí byznysu a politiky, a když známí nad nějakou kauzou kroutili hlavou a zdála se jim složitá, tušila jsem, že není. Jsem vyznavačka principu Occamovy břitvy, totiž že věci jsou většinou mnohem jednodušší, než se zdají býti. A jsem velká odpůrkyně konspiračních teorií. Většinu lidí, kteří se pohybují v politice, znám, a vím, že tam často nejde o žádné kšefty, spíš leckdy o jakési neukojené ambice veřejného uznání, touhu po popularitě, které neumějí odvyknout. Vidím u některých politiků, že závislost na světlech kamer je pro ně v mnoha ohledech mnohem víc než třeba peníze.
Můžete uvést nějaký konkrétní případ?
V souvislosti s nedávnou prezidentskou volbou sleduji jeden úplně exemplární. S Petrem Pavlem přichází jako strategický poradce na Hrad Petr Kolář, bývalý diplomat. Za mě ukázkový příklad. Já kdybych byla „tvůrcem“ někoho, dám si sakra pozor, abych zůstala tím stratégem vzadu. Petr Kolář si ale neumí pomoct. V médiích je všude a všude říká, že prezidentem měl být on. Nebo Miroslav Kalousek. Politiku fakticky opustil, ale všimněte si, jakým způsobem se neustále prosazuje ve veřejné debatě. A takových je víc. Oni vlastně ani nechtějí ovlivnit nějakou konkrétní věc. Něco jiného je, když mám představu o tom, jak by něco mělo být, a použiju všechny prostředky, které mám, k jejímu prosazení. Tomu bych rozuměla.
Nemáte už někdy politiky plné zuby?
Určitě ne. Jen hodně krátce jsem dělala zpravodaje, ale velmi brzy jsem poznala, že toho nejsem schopna, protože mám na věci poměrně pevný názor. Takže jsem šla dělat komentátorku. Zajímají mě témata, jakým způsobem se společnost tlačí či netlačí dopředu. A beru svoji práci i jako jistou formu jejího ovlivňování. Netvrdím, že jsem jen pasivní pozorovatel.
Co podle vás čeká v letošním roce Česko v oblasti politické a ekonomické? Jaké nutné, i když třeba nepopulární a bolestivé kroky?
Státní rozpočet má letos dva biliony 223 miliard korun výdajů. Obrovská částka, pro spoustu z nás nepředstavitelná. A z ní jde skoro 880 miliard na sociální dávky, z toho 700 miliard na starobní důchody. Můžete udělat tři věci. Za prvé snížit důchody – za mě absolutně nepřijatelné, protože už dneska mají ti lidé často velmi nízké příjmy. Za druhé zvednout sociální pojištění – naprosto nepřijatelné. Máme čtvrté nejvyšší v EU, to by zničilo ekonomiku. No a pak třetí možnost – postarat se, aby v tom důchodu bylo méně lidí, motivovat je, aby do penze odcházeli co nejpozději. Ale jak, aby to bylo populární? Vytvořit ve společnosti atmosféru, že je cool jít do důchodu později. Že je morálně, společensky i jinak správné, aby člověk pracoval co nejdéle, že penze je jen pro ty, kteří opravdu z nějakých důvodů pracovat nemohou. My dnes v tom důchodu žijeme 21 let, více než třetinu produktivního věku. Navíc v nějakých třiašedesáti lidé opravdu nejsou zralí na důchod. Jsou velice často duševně i tělesně fit. Bude to samozřejmě nepříjemné, protože tady je narativ zaslouženého odpočinku, mimochodem, za mě naprosto hrozné sousloví. Půjčím si výrok Mirka Topolánka z jednoho rozhovoru, kde říkal, že ve chvíli, kdy člověk odejde do důchodu, stává se lovcem slev. Tak to ne. Mělo by to být tak, že se snažíte pracovat, jak to jde. Samozřejmě nemusíte dělat původní profesi.
Jak byste k tomu lidi motivovala?
Už něco odpracovali, mají nějaké zásluhy, platili dlouho sociální pojištění. Takže bych řekla: Když dosáhnete určitého věku, všechno, co od této chvíle vyděláte, jsou jenom vaše peníze. Nebudete platit žádné daně a vůbec žádné sociální pojištění. Prostě celé to vytvořit a postavit tak, abyste lidi motivoval, a zároveň dosáhl toho, že na důchodech budete vyplácet méně. Je to velká politicko–ekonomicko–společenská výzva, včetně výzvy komunikační. Musíte lidi přesvědčit, že je to pro ně to nejlepší. Že budou spokojenější, když budou pracovat, než sedět ve stáří doma.
Takže opak toho, že když se jde do důchodu, a chcete i pracovat, má to své hranice...
Naprostá hloupost a zločin Miroslava Kalouska, který dokonce sebral důchodcům slevu na dani. Prostě vidím dvě možnosti – buď si vezmeš důchod a budeš k tomu pracovat, ale dál platíš sociální pojištění a daně. Nebo si důchod nevezmeš, pracuješ stále za stejný plat, ale neplatíš sociální pojištění ani daně. Výšku důchodu by mělo určovat, jak dlouho člověk pracuje.
Několikero posledních voleb je ve znamení „antivolby“. Lidem nejde o jejich favorita, spíš jdou proti někomu. Jak to máte vy?
Také v posledních mnoha letech volím to nejméně špatné řešení. Srdcem jsem už dlouho nevolila, bohužel. Naposledy v roce 2006. Už dlouho jsem tady neviděla figuru, u které bych si řekla: Jo, to je ono.
CV BOX
Lenka Zlámalová je komentátorka a analytička Týdeníku Echo a Echo24.cz.
Studovala ekonomii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně a Michiganské univerzitě ve Spojených státech.
Během své kariéry prošla všemi významnými českými médii. Pracovala jako ekonomická redaktorka, komentátorka a vedoucí ekonomické rubriky v Mladé Frontě DNES, poté na stejné pozici v týdeníku Respekt. Byla hlavní analytičkou Hospodářských novin a Lidových novin. Z nich odešla po oznámení, že je kupuje v rámci mediální skupiny MAFRA Andrej Babiš.
Stála u založení Echo24. Věnuje se ekonomice, politice, společenským tématům, globálním trendům a evropské politice. Komentuje ekonomiku a politiku pro ČT, televize Nova a CNN Prima NEWS a řadu rádií.
Miluje četbu, cestování, lyžování, běh, lezení po horách, módu, architekturu, design, zahrady, tanec, gastronomii.
Vychovává čtrnáctiletou dceru Terezu Annu.
Lenka Zlámalová v diskusi s advokátem a exministrem vnitra Tomášem Sokolem, Janem Wintrem z katedry teorie práva PF UK a poslancem Markem Bendou.
Lenka Zlámalová, Štěpán Křeček (ekonomický poradce premiéra), Zbyněk Stanjura (ministr financí) a Mojmír Hampl (předseda Národní rozpočtové rady).
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
