Osobnosti

Julija Tymošenková - Byznysmenka, kráska revoluce, politický vězeň. A prezidentka?

Publikováno: 2. 4. 2019
Autor: Luboš Palata
Foto: Shutterstock.com
logo Sdílet článek

Jako novinář se rychle naučíte zapomínat. Protože jinak by se vám hlava brzy zahltila mnoha nesmyslnými věcmi. Jsou ale lidé, události a obrazy, které se vám do paměti vryjí hluboko a navždy. Tak jako poslední předvolební mítink Julije Tymošenkové před prezidentskými volbami na počátku února roku 2010. Poslední mítink voleb, které změnily osud jak Julije Tymošenkové, tak celé země. Víc, než si v té chvíli kdokoli dovedl představit.

Nepomůže-li nic, zůstává modlitba. Stála tam, prostě krásná, v bílém nádherném sobolím kožichu, vlasy zatočené do copu a mluvila, prožívajíc každé slovo. A velké, nádherné oči se jí slzavě leskly, když se modlila. Modlila se za Ukrajinu. Pod Sofijským chrámem, nejsvětějším místem Ukrajiny, jednom z mála, které přežilo i mongolský vpád ve 13. století, si Julije Tymošenková vzala na pomoc nejen Boha, ale i nejvyšší ukrajinské duchovenstvo, které si za ní stouplo na tribunu.

Tisíce lidí se svíčkami v rukou visely této ztělesněné ukrajinské madoně na rtech, když končila svoji dvacetiminutovou modlitbu slovy: „Bože, odpusť mně a mé vládě, co jsme dělali špatně. Bože, pomoz nám, aby se Ukrajina stala silnou, aby se stala evropskou. Bože, pomáhej nám na naší cestě. Amen.“

„No, kdybych ji neznal a viděl to poprvé, tak bych jí snad i věřil,“ ušklíbl se mladík, který postával na okraji davu. O něco starší muž zase telefonoval domů: „Jen sem přijďte. Ten cirkus musíte vidět, na to budete vzpomínat ještě za dvacet let.“

Žádné iluze

Finále tehdejší ukrajinské kampaně před nedělními prezidentskými volbami se odehrálo nikoli na Majdanu, neboli Náměstí nezávislosti, kde začala v roce 2004 oranžová revoluce, ale symbolicky o pár set metrů dál a výše, na Sofijském náměstí kyjevského starého města. Pod Sofijským chrámem měla mítink premiérka Julija Tymošenková a na druhé straně náměstí, tři minuty pěšky, její soupeř, vítěz prvního kola a šéf tehdy ještě „modré“ opozice Viktor Janukovyč.

Janukovyčova show pod heslem „Ukrajina pro lidi“ mítink Tymošenkové, pokud jde o decibely, televizní štáby, osvětlení, ale i účast (většinou ovšem „dobrovolníků“ svezených z východní, ruskojazyčné Ukrajiny) jednoznačně převálcovala. Umělecká úroveň byla ale značně proměnlivá, slušné rockové skupiny střídal pokleslý postsovětský pop a vrcholem bylo duo postarších zpěváků rusky zpívající duet, který byl tím nejhorším popěvkem z komunistických let. Ale takový prostě byl Janukovyč, kterého už tehdy kyjevský zpravodajský týdeník Korrespondent zobrazil na titulní straně s komunistickými vyznamenáními na hrudi.

Ani o Tymošenkové, která měla tehdy za sebou víc než dva roky v čele vlády, si však Ukrajinci nedělali iluze. „Jak Janukovyč, tak Tymošenková se jako politici zrodili v temných 90. letech, v době špinavé privatizace, a dostali se k bohatství a moci podobnými metodami,“ říkala mi kyjevská novinářka Irina Stogrinová. „Tymošenková má samozřejmě svůj podíl viny na tom, že žijeme v zemi, kde se dá koupit rozsudek soudu a vůbec všechno. Ale za oranžové revoluce získala určitý kredit a alespoň říká, že to chce změnit. U Janukovyče není vidět ani ta snaha,“ dodávala. „U Janukovyče víme, jak to bude a že to bude špatně. U Julije Tymošenkové je sice malá, ale přece jen naděje, že se změní,“doufala tehdy další kyjevská novinářka Valentyna Pavlenková z ukrajinské stanice amerického Rádia Svoboda.


Obě se shodovaly, že v tomto souboji nešlo jen o Tymošenkovou a Janukovyče samotné, ale i o lidi, kteří stáli za nimi. V obou případech to byly skupiny oligarchů, kteří spolu prostřednictvím svých lídrů bojovali o moc. „Tymošenková ale aspoň říká, že si ten problém uvědomuje a že se jich po volbách zbaví,“ říkala k tomu Pavlenková.

Všichni víme, jak to tenkrát dopadlo. Janukovyč Tymošenkovou v druhém kole voleb porazil. Znamenalo to definitivní konec pomerančové revoluce roku 2004. Ostatně těsně v předvolební večer Janukovyč, demonstrativně rusky, oznámil její porážku, ale také začátek msty. Přišel s dvouhodinovým zpožděním a na rozdíl od řečné Tymošenkové dal dohromady jen pár vět. Ale zato plných hrozeb. „Nastal čas odplaty. Neděle bude poslední den oranžové revoluce,“ hřímal Janukovyč z tribuny. A jak řekl, tak i učinil.

Kráska oranžové revoluce

V roce 2010 to nebylo moje první setkání s Julijí Tymošenkovou. Ve vysoké ukrajinské politice i velkém byznysu se tato vystudovaná kybernetička a ekonomka pohybovala už od 90. let, byla i dvojnásobnou vicepremiérkou pro energetiku. Její podnikání v této oblasti z ní a její rodiny udělalo součást velmi bohaté ukrajinské elity. Získala také přezdívku „plynová princezna“.

Tehdy, v prosinci roku 2004, byla Tymošenková − téměř jako v pohádce o Krásce a zvířeti − vedle atentátem zohaveného Viktora Juščenka krásnou tváří ukrajinské oranžové, či pomerančové revoluce. Revoluce, která ještě tehdy vítězství Janukovyče ve zmanipulovaných prezidentských volbách protesty zabránila.

Když se pak během evropského termínu vánočních svátků volby opakovaly, Juščenko v nich vyhrál a byl zvolen prezidentem. „Doba režimů Kučmy a Janukovyče skončila. Ukrajina se stává normální evropskou zemí,“ řekl nadšeným davům na kyjevském Náměstí nezávislosti hodinu po půlnoci z 26. na 27. prosince 2004 nový ukrajinský prezident Juščenko. Vedle něho stála na tribuně Tymošenková. A byla to jakoby ona, která celému nadšení dodávala energii. Po vítězství Juščenka, které bylo i jejím vítězstvím, ale hlavně vítězstvím oranžové revoluce, právě ji vyslal nový prezident, aby uklidnila situaci na „modrém“ východě země. Tedy té části, která volila jeho soupeře Janukovyče.

Bylo pak vcelku logické, že právě Tymošenková se stala na jaře 2005 novou premiérkou země. Jenže velmi rychle se s Juščenkem rozhádala a už v září tento post opustila. Do čela vlády se vrátila o dva roky později, kdy v parlamentních volbách její strana Blok Julije Tymošenkové jen těsně zaostala za Janukovyčovou Stranou regionů, a spolu s proreformními silami získala v parlamentu většinu hlasů.

Vězení za plyn

Během krátké doby ale Rusko zatlačilo na změnu prozápadního směřování Kyjeva pod vedením Tymošenkové a v lednu 2009 vypukla „plynová krize“. Moskva tehdy přestala uprostřed zimy dodávat plyn Ukrajině i přes Ukrajinu. Český premiér Mirek Topolánek, který tehdy jako šéf vlády předsednické země EU stál de facto v čele Evropské unie, létal mezi Moskvou a Kyjevem, mnohokrát jednal i s Tymošenkovou, a snažil se dohodnout kompromis. Takový, který by dodávky plynu na Ukrajinu obnovil a zároveň znovu spustil tranzit do Evropy, kde během několika dnů začínala kolabovat ekonomika některých členských zemí. Tymošenková, která do jednání v Kremlu s Dmitrijem Medvěděvem a Vladimirem Putinem zapojila nejen diplomatický um, ale i ženský šarm, nakonec krizi vyřešila, i když Ukrajina musela za plyn začít Rusku platit o dost víc, než dosud platila.

Byla to paradoxně právě tato plynová dohoda, která po prohře v prezidentských volbách v roce 2011 dostala Juliji Tymošenkovou za mříže. Prezident Viktor Janukovyč totiž splnil svoji hrozbu a aby ukázal moc a také zlikvidoval svou nejsilnější politickou konkurenci, obvinil ji z překročení pravomocí při vyjednávání s Ruskem o smlouvě o dodávkách plynu z ledna 2009. Verdikt soudu zněl sedm let vězení. To, že z něj vyšla po dvou letech a čtyřech měsících, nebylo díky Janukovyčovi nebo Evropské unii, ale díky další revoluci, tentokrát proevropské, nebo jak se lidově říká Euromajdanu. Její návrat na svobodu 22. února 2014 se stal jedním ze symbolů vítězství. Vyčerpaná pobytem ve vězení, ale nezlomená, se ihned vrhla zpět do politiky, tvrdě odsoudila ruskou anexi Krymu a znovu kandidovala v květnových prezidentských volbách. A znovu skončila na druhém místě. Za vítězným Petrem Porošenkem.

Prezidentkou za vytrvalost

Před několika týdny oznámila Tymošenková svoji kandidaturu potřetí. A její program? Je vlastně celých těch patnáct let stále stejný. Slibuje, že se z Ukrajiny stane prosperující evropská země, že Ukrajinci, kterých dnes v Rusku a EU pracuje přes pět milionů, nebudou už muset odcházet za prací do zahraničí, že omezí korupci, zvedne platy. Její charizma i dobrá znalost mentality lidí na východě Ukrajiny jí dávají jistou šanci, že by dokázala pohnout se zmrazeným mírovým procesem v této oblasti, kde se stále nedaří nastolit příměří, o naplnění Minských mírových dohod nemluvě. Od případné změny na postu hlavy státu si mnohé slibuje i Moskva, i když se změnou prozápadního směřování země nemůže Kreml v případě vítězství Tymošenkové v prezidentských volbách počítat. Západní partneři Ukrajiny mají v souvislosti s expremiérkou hlavní otazníky kolem financování jejích předvolebních slibů, protože přílišné utrácení si bez dotažení reforem nebude moci Ukrajina v nejbližší době dovolit.

„Když po sto dnech mé vlády nebudou vidět výsledky, odstoupím,“ nabídla ale voličům Tymošenková. V předvolebních preferencích se pohybuje v první trojici, většina průzkumů jí nejméně pro první kolo dává víc hlasů než současnému prezidentovi Petru Porošenkovi, jehož rozporuplné výsledky pěti let v čele Ukrajiny Tymošenková tvrdě kritizuje. Pohybuje se i nad hranicí dvaceti procent, což je na dnešní roztříštěné ukrajinské politické scéně velký úspěch. Zda její popularita bude tentokrát stačit k tomu, aby se stala první prezidentkou Ukrajiny v historii, se dozvíme nejpozději v druhé polovině května, kdy proběhne druhé kolo prezidentských voleb. Když nic jiného, tak za vytrvalost a nemizící půvab by si prezidentský post nepochybně zasloužila.

Autor je evropským redaktorem Deníku a dlouholetým přispěvatelem Ukrajinského žurnálu

CV

Julija Volodymyrivna Tymošenková (narodila se 27. listopadu 1960 v ukrajinském Dněpropetrovsku − dnes Dnipro, Ukrajinská SSR) je politička a bývalá dvojnásobná předsedkyně vlády Ukrajiny. V roce 2009 byla vyhlášena nejpřitažlivějším politickým lídrem na světě.

V roce 2004 byla během prezidentských voleb a následných protestů čelnou představitelkou opozice, stala se jedním ze symbolů tzv. oranžové revoluce a od ledna do září 2005 zastávala post ukrajinské premiérky. Tou se opět stala v prosinci 2007 a byla jí až do března 2010. V tomto roce se také ucházela v prezidentských volbách za stranu Baťkivščyna o post prezidentky Ukrajiny, skončila však druhá za Viktorem Janukovyčem.

V říjnu 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují dodnes tento rozsudek za politicky motivovaný. Po sérii občanských protestů, které vyvrcholily v celostátní protivládní revoluci nazývanou Euromajdan, byla v únoru 2014 z vězení propuštěna. Krátce poté oznámila novou kandidaturu na prezidentskou funkci. V květnových volbách opět skončila druhá, tentokrát za Petrem Porošenkem. Nyní vstupuje do boje o prezidentský post už potřetí. První kolo voleb je 31. března.


Politický vězeň světa č. 1

V roce 2011 byla Julija Tymošenková obviněna tehdejším prezidentem Viktorem Janukovyčem z překročení pravomocí při vyjednávání s Ruskem o smlouvě o dodávkách plynu z ledna 2009. Byla odsouzena na sedm let vězení. Z bývalé premiérky se v tu chvíli stal nejsledovanější vězeň světa a hlavní bod vyjednávání mezi Evropskou unií a Ukrajinou o uzavření asociační dohody. Jedním z klíčových mužů těchto jednání byl i tehdejší český eurokomisař pro rozšíření EU Štefan Füle, který strávil mnoho dnů přesvědčováním Janukovyče, aby Tymošenkovou, označenou mnoha unijními orgány za jasný příklad politického vězně, propustil, jinak může Kyjev na asociační dohodu s Evropskou unií zapomenout. Ani sám Füle, který propuštění Tymošenkové věnoval obrovské množství energie, neskrýval, že jde o zcela jasné zneužití soudního systému pro „selektivní spravedlnost“, zvláště, když po obviněních Tymošenkové následovala mnohá další. Zcela jednoznačně se Tymošenkové tehdy veřejně zastal také Mirek Topolánek, který o plynových vyjednáváních věděl z evropských politiků asi nejvíce. Velké úsilí o propuštění vyvíjela její rodina, její v Česku usídlený a podnikající manžel Oleksandr Tymošenko a dcera Jevhenija, která po matce podědila nejen krásu, ale i politický zápal. Ve vězení v Charkově na východě Ukrajiny nakonec Tymošenková strávila „jenom“ něco přes dva roky. Ven ji dostala další revoluce, nazývaná Euromajdan.

reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků