Osobnosti

Jan Šrámek – velký politik středu

Publikováno: 16. 4. 2020
Autor: Pavel Bělobrádek
Foto: Masarykův ústav a archiv AV ČR
logo Sdílet článek

Rodák z Grygova u Olomouce, kněz a politik Jan Šrámek, se dal po gymnaziálních studiích na duchovní dráhu. Hlásil se k osobnostem, jako byl František Sušil a Placid Mathon, a stejně jako oni miloval svůj národ a svoji zemi.

Založil křesťansko-sociální stranu a odhodlaně se pustil do souboje se starší sociální demokracií. Roku 1909 se podílel na vzniku křesťanské tělovýchovné organizace Orel, která se stala oporou pro realizaci křesťanské politiky a zároveň konkurencí Tyršovu Sokolu. Jeho devízami v politickém působení byly schopnost komunikovat a rozumět obyčejným lidem i dar nalézání kompromisu.

 

Vždy ve vládě

Rok 1918 a vznik republiky byl zlomový i pro Šrámka. Nechtěl monarchii bourat, ale s politickou prozíravostí doporučil svým spolustraníkům „jít s národem“. Roku 1919 sjednotil křesťanské síly Čech i Moravy. Manévrovacím prostorem pro Československou stranu lidovou, v jejímž čele stanul, se stal politický střed nabízející široký koaliční potenciál. Odmítl socialismus i liberální individualismus, jako cestu vytyčil křesťanský solidarismus. Křesťanskou politiku modernizoval a nasměroval tak, aby byla vnímána jako prospěšná pro republiku, národ i demokracii. Nikdy se mu sice nepodařilo vyhrát volby, ale žádná prvorepubliková vláda se bez lidovců neobešla, Šrámek v nich měnil jen ministerská křesla. Známá je jeho zásada: „Když jsme se nemohli hned dohodnout, tož jsme razili zásadu, že se dohodujeme, že se dohodnem.“ Další jeho motto: „Být při tom“ podepíral tezí: „Je velmi lehké z vlády odejít, ale bývá daleko těžší dostat se zpět.“

 

Terč posměchu

Šrámka však nevnímali všichni bezvýhradně. Narazil u slovenských luďáků, jako příliš kompromisní se jevil českým i moravským radikálním katolickým kruhům. Málokdo byl za první republiky více karikován, zesměšňován a napadán zleva i zprava jako právě předseda lidovců. Nelehké byly vztahy Šrámka s prezidentem a některými politickými konkurenty v Poslanecké sněmovně. Pro mnohé byl klerikálem, popem, zasypávali ho nelichotivými poznámkami a přezdívkami, jiní kritizovali jeho pracovní tempo. „Moc toho neudělá, tak toho moc nemůže pokazit,“ nebrali si někteří servítky. Nemohli mu však upřít státotvornost, té si ostatně považoval i prezident Masaryk.

 

Únorový puč

Ojedinělá byla Šrámkova schopnost rozpoznat osudové situace. Uvědomoval si a upozorňoval na nebezpečí zneužití demokratického řádu ve třicátých letech, stejně jako fatální ohrožení demokracie v únoru 1948. Obojí se bohužel naplnilo, ani jednomu však ze své pozice nedokázal zabránit. Za 2. světové války se stal premiérem exilové vlády. Díky svým zkušenostem a spolehlivosti obstál a do politiky se mohl vrátit i v osvobozeném Československu. Osobně však doplatil na únorový komunistický puč. Společně s dalším významným lidovcem Františkem Hálou se pokusil uprchnout do emigrace, byl však zadržen a poslední léta života prožil v internaci v novoříšském klášteře, v někdejší kartouze ve Valdicích a v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově.

 

Autor je poslanec a bývalý předseda KDU-ČSL

 

Jan Šrámek (narodil se 11. srpna 1870 v Grygově) byl římskokatolický kněz a politik, zakladatel a dlouholetý předseda Moravsko-slezské křesťansko-sociální strany na Moravě, po roce 1918 Československé strany lidové. V letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády.

Vystudoval Piaristické gymnázium a konvikt (dnes Arcibiskupské gymnázium) v Kroměříži a poté bohosloveckou fakultu v Olomouci. Pak působil v Životicích, Všechovicích a nakonec na brněnském diecézním kněžském učilišti.

V roce 1907 se stal poslancem Říšské rady, zasedal také v Moravském zemském sněmu, po vzniku Československa se stal členem Revolučního národního shromáždění. V lednu 1919 sjednotil české křesťanské strany a založil tak Československou stranu lidovou.

Po Mnichovské dohodě emigroval a posléze se stal předsedou exilové vlády v Londýně. V roce 1945 se stal náměstkem předsedy vlády. V březnu 1948 se neúspěšně pokusil emigrovat.

Zemřel v dubnu 1956.

V roce 1991 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků