Rozhovory

Jakub Janda: Jsem nervák a trémista

Publikováno: 7. 7. 2021
Autor: Karel Černý
Foto: Foto archiv Jakuba Jandy a Shutterstock.com
logo Sdílet článek

Někdejšího reprezentanta ve skocích na lyžích a současného poslance za ODS Jakuba Jandu jsem zastihl ve chvíli, kdy finišoval s přípravou na státnice. Ty na konci května úspěšně složil, takže výčitky, že by třeba kvůli našemu povídání neuměl některou z otázek, jsem mohl zahodit.

Jak vám šlo studium?

S blížící se státní zkouškou to byl čím dál větší stres. Přeci jen ve třiačtyřiceti už učení neleze do hlavy jako zamlada. Což je o to pikantnější, že tehdy jsem byl ve škole vždycky trochu lajdák, pořád jsem hledal způsoby, jak se mu vyhnout. (směje se) Teď už se vyhnout nešlo a přiznám se, že poslední měsíc před zkouškami jsem měl docela nervy. Zatím je to navíc jen bakalář a ty dva další roky si chci ještě udělat.

Myslel jsem, že sportovci mají nervy pevné... Neříkejte mi, že jste byl rozklepaný třeba v památné sezóně 2005/2006, kdy jste jako první český skokan na lyžích získal světový pohár, nebo když jste s Finem Ahonenem skončili na Turné čtyř můstků na děleném prvním místě?

Špatně jste si myslel... (směje se) Já byl vždycky velký nervák a trémista, celý život, vždy a všude, a odbourává se to opravdu hodně špatně. Když jsem skákal, měl jsem své rituály, návyky, koncentraci, abych to zmírnil. A hodně mi pomohla spolupráce se slovinským trenérem Vasjou Bajcem, který byl i skvělý psycholog a dokázal mě připravit. Podařilo se mu to vždycky zmírnit a pak už jen řekl: „Udělej, co musíš, a bude to dobré.“ Vycházelo to. Ale pamatuju si, že tenkrát jsem byl v jakémsi snad až transu, že mě vůbec nezajímalo, co se na můstku a kolem něj děje. Ani jsem nevěděl, jak daleko kdo skáče, nic.

Je těžší udržet si koncentraci a klid nahoře na můstku, nebo teď ve sněmovně, zejména při – řekněme svérázných – projevech některých vašich poslaneckých kolegů?

Některé projevy jsou opravdu mnohdy za hranicí. Ale i vyhraněné a emocionální projevy k politice patří. Každý má právo na svůj názor, a pokud ten názor není vulgární a urážející, tak se cení. A hlavně – čím blíže jsou volby, tím víc se chce každý prezentovat, být vidět a slyšet. I to je politika, ti lidé byli zvoleni, dostali důvěru voličů a voliči budou muset při dalším rozhodování ocenit, jestli je jejich zástupce reprezentoval dobře, nebo špatně.

Do říjnových voleb jdete v Moravskoslezském kraji z pátého místa. Před čtyřmi lety jste šel z místa čtvrtého a na druhé vás vynesly preferenční hlasy. Věříte, že opět zapracují?

Je hrozně těžké spekulovat, jestli to vyjde a obhájím mandát, jestli v našem kraji posílíme – protože do toho jdeme v trojkoalici s KDU-ČSL a TOPkou –, nebo ne, a jestli budeme mít pět, šest nebo sedm míst. Pořád jsou čtyři měsíce do voleb a nálady se přelévají, takže vůbec nechci něco predikovat. Samozřejmě udělám všechno pro to, abych mandát obhájil. Je na voličích, jak ocení čtyři roky mojí práce ve sněmovně. Každý po sobě musí skládat účty.

Označil byste něco za zmíněné čtyři roky jako ryze svůj pracovní úspěch?

Jsem opoziční politik, takže na to, kolik návrhů jsem podal, jich prošlo jen pár. Jeden na snížení vratky DPH pro zahraničí jsem podával dokonce třikrát. Ale prošel mi třeba návrh týkající se vodáckého sportu – tím pádem se dá říct, že jsem pomohl nějakým 680 tisícům vodáků, kterým by měl být zpřístupněn průjezd kolem malých vodních elektráren, takže se nebudou muset tahat s loděmi někde po břehu, ale budou mít volný průjezd koryty. Prosadil jsem mírnější podmínky pro průvodce v objektech, ale nejvíce si asi cením a jsem strašně rád, že se mi podařilo odblokovat jednání s paralympijským výborem a narovnat podmínky pro handicapované sportovce. To je něco, co má obrovský smysl a obrovský dopad.

Berete někoho ve sněmovně jako kamaráda, s nímž byste šel kdykoliv třeba na pivo, nebo je tam i na to příliš velká rivalita?

Rivalita tam určitě je a s některými kolegy bych na pivo rozhodně nešel. Ale zároveň tam znám spoustu lidí, které bych sice neoznačil přímo za nejlepší kamarády, ale dá se s nimi přátelsky popovídat. Dobrý vztah mám třeba s Františkem Elfmarkem od Pirátů. Bydlí na poslanecké ubytovně hned pode mnou, takže  spolu často jdeme pěšky do sněmovny nebo zpátky, povídáme si. A jsme domluveni, že až se vše otevře, i to pivo si dáme. Máme třeba jiný politický názor nebo pohled na různé věci, to spolu také probíráme a hecujeme se. Ale v naprosté většině jsou to rozhovory spíš lidské než politické. A já taky nechci zůstat v nějaké bublině, ale slyšet i názory kolegů z jiné části politického spektra.

Kde vlastně žijete – v Čeladné, nebo ve Frenštátu?

Celý život žiju ve Frenštátu a jsem tamní rodák, i když se pořád uvádí, že jsem z Čeladné. To nedokážou pochopit Pražáci, ti mají porodnici na každém rohu... (směje se) Ale tenkrát byla nejbližší porodnice na Čeladné, tím to vzniklo. Takže opakuji – jsem frentštátský rodák a patriot, i když jsem se narodil o deset kilometrů dál.

Frenštát je od Prahy zhruba 350 kilometrů. To si vás asi rodina moc neužije...

To je bohužel pravda a je to velice těžké. Když jsem doma, snažím se alespoň něco zastat, udělat, co je potřeba, od natření plotu po posekání trávy. Manželka to naštěstí chápe a mám v ní oporu. Ale když mi teď skončila škola, musím to rodině vynahradit. Doufám, že toto léto už nebudu běhat po můstku, ale nafoukneme doma bazén a budeme jen společně lenošit.

Máte tři děti a všechny mají v podstatě anglická jména – Oliver, Meggie a Willien. Jak jste na ta jména přišli?

Tak nejdřív upřesním ty děti... (směje se) Oliver je z prvního manželství, Meggie jsem vyženil a Willien je společná s mou druhou ženou. A ta jména... Když se měl narodit Oliver, s tehdejší manželkou jsme vždycky vymysleli nějaké jméno, já s ním přišel za svou maminkou a reakce bývala: „To v žádném případě!“ Maminka je totiž učitelka v mateřské škole a každé jméno měla s někým spojené. Až když jsme přišli s Oliverem, řekla: „Jo, to je pěkné jméno, Olivera jsem ještě neměla.“ Zanedlouho ale přiběhla s tím, že: „Oliver v žádném případě, teď jednoho mám, a to je takový syčák!“ (směje se). Ale už bylo rozhodnuto. Co se týče  Willien, do šestého měsíce nám tvrdili, že to bude kluk a měli jsme vybrané jméno Viliam. A najednou řekli, že se narodí holka – tak jsme hledali a zjistili, že existuje staroholandské jméno Willien, používané hlavně v Americe. Je vlastně jediná v Česku, museli jsme žádat, aby nám to povolili. Navrhovali nám ještě jméno Vivien, ale tu už mají sousedé a byly by dvě vedle sebe. (směje se)

Pojďme zpět k vám – je pravda, že sice děláte zimní sport, ale zimu a sníh nesnášíte?

Ano, je. A co víc – skákal jsem na lyžích, ale bojím se výšek! (směje se) Když jsem stál na věži v minus dvaceti, strašně tam foukalo, byl jsem promrzlý a pode mnou ta hloubka... Vždycky jsem pak dole říkal klukům: „Sakra, chlapi, proč já se nedal na box? Tam bych naběhl, krásně vytopená hala, pak tři vteřiny, rána, probudí vás v šatně a máte klid!“ (směje se) Takže opravdu nemám rád zimu, užívám si teplo – ale ne přímý pobyt na sluníčku. Klidně ať je v létě třicet stupňů, ale musím být ve stínu. Ale když je zima, pořád sněží, musím to odhazovat, auto věčně špinavé, přitom mám rád všechno naleštěné a čisté – z toho jsem vždycky nešťastný. Jasně, jdu si zalyžovat, ale docela mi vyhovuje, když je sníh na horách, ale dole už ne...

CV BOX

Jakub Janda (narodil se 27. dubna 1978 v Čeladné) je poslanec za ODS a bývalý skokan na lyžích.

Vystudoval tři vysoké školy – ještě při sportu obor Eurospráva na Vysoké škole báňské v Ostravě a Management sportu a trenérství na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Nyní složil bakalářskou zkoušku v oboru Marketingových komunikací na VŠ podnikání a práva.

Do Světového poháru ve skocích na lyžích vstoupil v roce 1996, první body získal v březnu 1997. Do první desítky se poprvé probojoval o čtyři roky později. Prvního vítězství se dočkal 23. ledna 2005 v Titisee-Neustadtu. Na mistrovství světa v Oberstdorfu v roce 2005 vybojoval stříbrnou medaili na středním a bronzovou na velkém můstku. Zlatým úspěchem zakončil Turné čtyř můstků v sezóně 2006/2006

#Plánoval, že sezóna 2017/2018 bude jeho poslední, zakončit ji chtěl na olympijských hrách. V říjnu 2017 ho ale preferenční hlasy vynesly na volitelné místo kandidátky ODS a Jakub Janda se stal poslancem. Sportovní kariéru proto ukončil.

Žije ve Frenštátu pod Radhoštěm, z prvního manželství má syna Olivera (11), s druhou manželkou Barborou vychovává její dceru Meggie (10) a společnou dceru Willien (2).

Při závodech Světového poháru v Zakopaném 2016.

Další Janda na můstku

Jakubův syn Oliver se ve sportu „potatil“. Je tedy šance, že se jméno Janda se zase objeví v tabulkách světových pohárů? „Samozřejmě bych byl rád,“ říká Jakub. „Ale teď mu bylo jedenáct a v tomto věku je ještě těžké říct, jak se bude jeho talent vyvíjet. Jeho trenér, můj bývalý spolureprezentant Jakub Sucháček, říká, že je to jako dívat se na mou kopii. Včetně pohybu na můstku i mého stylu, kdy jsem se čelem skoro dotýkal špiček lyží a bývalý německý trenér Reinhard Heß ho kdysi nazval anachronickým... (směje se). Ale k ničemu ho s manželkou nenutíme. Ono jít do závodu se jménem „Janda“ na zádech vzbuzuje automaticky obrovské očekávání. Chci, aby ho skákání hlavně bavilo, aby to dělal pro radost a ne pro medaile.“

Jakub Janda s manželkou a dětmi.


reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků