Přestěhoval jsem se do Prahy v roce 2001, dlouho před brexitem a několik let před tím, než se Česká republika stala součástí Evropské unie. Bylo mi šestadvacet, byl jsem zklamaný z učení na britských středních školách a hledal jsem něco nového. Po letní brigádě v Dánsku jsem s několika přáteli skončil v Praze. Libra byla silná, společenský život tady přímo pulzoval a já rychle našel dostatek učitelských nabídek, abych se uživil. život byl skvělý.
Pravda, protože Česko ještě nebylo součástí Unie, byrokracie byla každodenní realitou. Bankovní účty? Komplikované. Pracovní povolení? Ještě horší. Byl jsem občan třetí země a musel jsem čelit nekonečným překážkám, které s tím souvisely. Po přijetí Česka do EU v roce 2004 se všechno změnilo. Už žádná víza, žádné překonávání překážek, abych si mohl otevřít obyčejný bankovní účet, konečně jsem byl na stejné úrovni jako ostatní, mohl jsem volně pracovat, získat živnostenský list a opravdu se usadit. Měl jsem pocit osvobození. Stal jsem se freelancerem, učitelem, překladatelem, copywriterem a muzikantem. Oženil jsem se s krásnou Češkou, narodilo se nám úžasné dítě a byl jsem plně ponořený do života tady. Nikdy jsem nezpochybňoval své místo v Praze. Až do brexitu.
Pocit zrady
Když bylo referendum vyhlášeno, zdálo se, že ho nikdo nebere vážně. Bylo to slib, který David Cameron jen tak přihodil do debaty, s předpokladem, že se nikdy nenaplní. Ale pak se to stalo - přišel červen 2016 a 51,89 procenta lidí hlasovalo pro odchod z Unie. Země, která se vždy pyšnila svou pragmatičností, učinila rozhodnutí, které působilo zcela iracionálně. Moji britští přátelé v Praze byli v šoku. Co jsme si, proboha, mysleli? Vzdát se svého místa u stolu, svého vlivu a svobody žít, pracovat a obchodovat bez problémů po celém kontinentu? Osobně jsem se cítil zrazen - svou zemí, svou vládou, a dokonce i některými členy své rodiny, kteří hlasovali pro brexit. Bylo to osobní. Věděl jsem, že se můj život stane po dvanácti letech zase komplikovaným.
Konec stejné Evropy
Jako britský expat žijící v Praze jsem byl náhle nucen žádat o trvalý pobyt. Všechny svobody byly v okamžiku pryč. Objednávání čehokoli z Británie? Zapomeňte, cla zdvojnásobila cenu všeho. Britské produkty, jako potravinová sekce v Marks & Spencer, se zmenšily a obchodní řetězec Iceland z českého trhu úplně zmizel. Žádné anglické klobásy nebo vepřové koláče. Zní to jako maličkosti, ale když žijete dlouho v zahraničí, tato malá pohodlí mají význam. Hlavně ale přišla nejistota. Nebyla žádná záruka, že dostanu trvalý pobyt. Co když mi nebude udělen? Musel bych Česko opustit? Co moje rodina, šla by se mnou? To byly otázky, které mi vířily hlavou. Nikdy jsem nepředpokládal, že budu muset plánovat život bez bezpečnostní sítě EU. A když jsem jel do Británie, moje česká žena a syn čelili zvýšené kontrole na hranicích, jako by byli - moje vlastní rodina - nelegální cizinci, kteří se snaží vstoupit na místo, které jsem kdysi nazýval domovem. Najednou jsme už nebyli součástí stejné Evropy.
Ztráta identity
To, co mi brexit vzal, nebyla jen logistická jednoduchost života v Evropě. Obral mě o mou evropskou identitu. Vždycky jsem se cítil jako Evropan, nejen jako Brit žijící v zahraničí. Teď jsem byl prostě Brit - a s tím přišel pocit odpojení, dokonce odmítnutí. Dříve jsem se pohyboval mezi zeměmi svobodně, ale náhle jsem se se svým nově vydaným modrým britským pasem cítil jako outsider. Tato ztráta svobody není jen osobní. Jako někdo, kdo pracoval v oblasti kultury, jsem viděl, jak to narušilo životy kreativců, kteří spoléhali na otevřené hranice Evropy, aby mohli cestovat, spolupracovat a sdílet svou práci. Pro muzikanty, umělce a freelancery byla jednoduchost cestování na vystoupení nebo projekty nahrazena složitými žádostmi o víza a neúnosnými náklady. Kulturní výměna, kdysi bezproblémová, byla najednou zavalena byrokracií.
Naštvanost i bolest
Jsem naštvaný, stále, i roky poté. Naštvaný na politiky, kteří prodávali lži. Naštvaný na média, která nedokázala tyto lži efektivně zpochybnit. Naštvaný na členy rodiny, kteří hlasovali pro odchod, aniž by si uvědomovali, jaký to bude mít dopad na lidi, jako jsem já. Ano, získal jsem trvalý pobyt v Česku, ale znám mnoho jiných, kteří takové štěstí neměli. Někteří se museli vrátit do Británie, protože nedokázali prokázat své bydliště. Jiní, kteří měli to štěstí, že měli irské prarodiče, unikli z tohoto chaosu díky irským pasům. Ale mladší generace? Ztratila svobodu zažít Evropu tak, jak jsem ji zažil já. Nemůžou si jen tak sbalit batoh a vydat se na evropské dobrodružství, najít si práci v kavárně v Berlíně nebo Barceloně a objevovat svět i sami sebe. Teď je svazuje byrokracie, stejně jako mě, když jsem sem poprvé přijel. A to je srdcervoucí.
Sbohem, Británie
Nikdy jsem neplánoval stát se českým občanem, ale teď ano. Chci svou evropskou identitu zpět. Británie mi připadá jako zmatený starý příbuzný - drží se minulosti, která už neexistuje, uvězněná v nostalgii po době, kdy impérium ještě něco znamenalo, občas si zamumlá něco trochu rasistického pod nos. Dnes v rozbité Británii nic nevyrábíme, nic nevlastníme a za všechno viníme imigraci. Je to rozdělená země, kde je kulturní rozmanitost pod palbou a kde je propast mezi bohatými a chudými hlubší než kdy jindy. Dříve jsem si myslel, že tam možná na stará kolena zase budu žít. Pravda ovšem je, že se cítím vlastní zemí opuštěný, ale aspoň jsem našel svůj domov v Praze.
Autor je britský lektor angličtiny v Praze
