S bývalým ministrem vnitra a místopředsedou ODS Ivanem Langerem jsem se potkal den po křtu CD „ZvukoSochoBásně“, na které namluvil některé texty ze svých knih „V Síti“, a to za hudebního doprovodu Norbiho Kovácse a Olina Nejezchleby. Povídání se tak neslo v kulturně-politické rovině.
Co uměleckého chystáte dál?
Pro mě to je velice milé dovršení cesty Sochobásní. Z knižního rozměru 2D přes 3D, což jsou sochařské reliéfy, až do 4D, což jsou ty současné „ZvukoSochoBásně“. Díky Norbimu Kovácsovi a Olinu Nejezchlebovi dostaly texty úplně jiný rozměr. A vlastně, když to tak vezmu, ani 4D nebyla koncovka. Ještě jsme natočili videoklip.
Prvního ledna vám bude 55. Jak vám to číslo zní?
Jsem ve fázi, které říkám „střední střední věk“. Mladý střední věk je od 40 do 50, střední střední věk je 50 až 60, starší střední od 60 do 70, a potom už je to rané stáří. Takže pořád je ještě hodně toho, na co se člověk může těšit. A myslím, že ty „zvukosochobásně“ jsou ve svém pojetí asi vrcholem téhle části mé životní dráhy, i když ještě bude nějaké psaní a malování. Abych dokázal přežít lockdowny a zavřené restaurace, kavárny a bary, řešil jsem to arteterapií, malováním. Takže i rok 2022 by měl být určen malování a nějakým drobným sochařským reliéfům.
Takže z politika se stává umělec?
Bráním se být nazýván umělcem. Snažím se dělat si radost a dělat ji i lidem, kteří o to stojí. A díky tomu si zachovat mentální svěžest.
Návrat do politiky na obzoru není?
Pokud něco takového v mé mysli je, je to tak pečlivě schované, že ani nevím, kde to hledat. Mám teď úplně jiné životní a pracovní priority.
Když jsme si domlouvali schůzku, nezněl jste moc radostně…
To přetrvává, protože jsem člověk, který má jako svou nejzákladnější hodnotu svobodu. Trápím se, když vidím, jak je svoboda dnes a denně, téměř z hodiny na hodinu, z minuty na minutu omezována a ukrajována, jak je zužován svobodný prostor pro život člověka. Současně vidím destrukci právního státu, které čelíme ze strany vlády. A jako citlivou osobu mne trápí prohlubující se polarizace společnosti na lidi víceprávné a méněprávné, očkované a neočkované a segregace jedné části společnosti oproti druhé.
Má tato situace řešení?
Myslím, že tomu nemusí být tak, jak je. Pouze by musela nastat doba, kdy si řekneme pravdu. Kdy nám vláda, vládní potentáti a nikomu neodpovědní odborníci (ti mnohdy v uvozovkách) přestanou lhát. Kdy si otevřeně řekneme, že virus tady je, byl a bude, a že se s ním musíme naučit žít. Že očkování je důležitou součástí zachování lidské existence, a neméně důležitou součástí je také imunitní systém, jehož schopností je dnes a denně, každou minutu a vteřinu vypořádávat se s různými typy nepřátel. Když si řekneme, že očkování není žádná filantropie a už vůbec ne altruismus, ale chrání člověka před těžším průběhem infekce covidu, že potvrzení o očkování není potvrzením o bezinfekčnosti, a že zavedeme standardy, které budou platit pro všechny, bez ohledu na to, jestli jsou, či nejsou očkováni. To se bohužel neděje, stejně jako se neděje přesná práce s čísly. Jsme zahlcováni čísly identifikovaných infikovaných, ale už se nezabýváme jejich strukturou, kolik z nich skončilo a končí v nemocniční péči, jaká je struktura v nemocniční péči z pohledu očkovaných/neočkovaných, očkovaných bez prodělané infekce, neočkovaných bez prodělané infekce, očkovaných s prodělanou infekcí, a úplně stejně v případě hospitalizovaných na jednotkách intenzivní péče. Pak bychom nemohli dospět k jinému závěru, než že ta plošná opatření, polarizace společnosti a zvýhodňování očkovaných je chybná politika. A má-li tato politika vést dokonce k tomu, že někdo vážně uvažuje o povinném očkování a dokonce o očkování dětí, to už z mého pohledu hraničí se zločinem. Kdo jiný, když ne děti, je schopen se s infekcemi vypořádat? Čísla jasně hovoří, která skupina je nejohroženější, která by měla být chráněna očkováním, to už víme víc než rok. Můžeme si jen klást otázku, proč je takový tlak na očkování mladé populace a dokonce i dětí.
Současná vláda končí. Bude se ta nová chovat jinak?
Věřím, že ano, protože získala možnost vzniknout na základě naděje lidí na změnu. Naděje, která vrátí tuto zemi lidem, co v ní žijí, a přestane být považována za léno, které je možné vydrancovat jedním člověkem a jednou firmou. Že začnou opět platit principy právního státu a skončí stav „state capture“. To, že bude její pozice nesrovnatelně horší, než byla pozice předcházející vlády, která žila v době blahobytu a rozpočtových přebytků (jež ale skončily schodky), je jasná věc. Bude se potýkat s dědictvím covidu a s důsledky špatných koncepčních rozhodnutí, k tomu se ještě přidá významný rozměr evropské politiky v podobě Green Dealu. To vše jsou obrovské výzvy, i překážky, které musí zvládnout, pokud chce tu naději, kterou probudila, naplnit.
Nemáte snad radost z toho zmrtvýchvstání ODS?
Je to směsice radosti, obezřetnosti a skepse. Radost nepochybně z toho, že ODS je lídrem nové vládní koalice. Obezřetnost v tom, že výsledek voleb byl z významné části dán nejen dobrou prací ODS a dalších koaličních partnerů, ale také štěstím díky propadlým hlasům – možnost sestavit vládu je dána třemi desetinami procenta hlasů, které chyběly jednomu politickému subjektu, aby se dostal do sněmovny, a všechno bylo úplně jinak. A ta skepse… Nejsem si úplně jistý, zda jednotlivé politické strany, jejich lídři a odborné týmy byly skutečně připraveny na okamžik vládnutí a převzetí odpovědnosti. Ve srovnání s tím, jak se ODS připravovala před volbami kdysi, měla jasně vyprofilované osobnosti a týmy. Ti lidé byli dlouhé měsíce profilováni jako nositelé konkrétních, jasných myšlenek a den poté, co zasedli na úřadech, byli připraveni realizovat program, s nímž byli zvoleni. A tady si nejsem stoprocentně jistý. Možná je to dáno tím, že nemám všechny informace, ale moc si přeji, abych se mýlil.
Je to už 12 let, co jste skončil jako ministr. Přesto je vaše jméno lidem pořád známé...
Také to stále zjišťuji… (směje se a dává hlavu do dlaní) Pořád mě překvapuje, jak jsem poznáván na ulici, mé jméno stále žije a koluje. Až si říkám, že kdybych neexistoval, tak by si mě museli vymyslet! (směje se)
Je to otravné, nebo potěšující?
Už jsem dalek toho, abych dal své ješitnosti takový průchod, že bych z toho měl radost. Naopak bych si přál být už opravdu zapomenut. Nicméně asi to je dáno mým naturelem i neschopností lidí, kteří stále hledají bubáky, aby odpoutali pozornost od vlastní neschopnosti. Nebo tím, že jsem se vždy řídil – i když ani ne řídil, to je prostě můj naturel – tím, že v politice i v životě můžete být milován i nenáviděn, ale nesmíte být lhostejný a směšný. Možná je důvodem i to, že jsem se nikdy netajil svými názory a byl si vědom toho, že když máte názor, někdo s ním souhlasí, někdo nesouhlasí, někdo vás za to má rád a někdo nerad. V politice není nic horšího než amarouny, o kterých vůbec nevíte, co si myslet.
Ivan Langer (narodil se 1. ledna 1967 v Olomouci) je bývalý poslanec a ministr vnitra. V současné době je partnerem advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer a předsedou správní rady soukromé vysoké školy CEVRO Institut.
Absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Právnickou fakultu UK v Praze.
V roce 1991 vstoupil do ODS, o tři roky později byl zvolen zastupitelem města Olomouc, v roce 1996 pak poslancem a v letech 2006 až 2009 byl ministrem informatiky a ministrem vnitra.
Stál u zrodu zákonů vedoucích k elektronizaci státní správy, zasadil se mj. o projekt CzechPoint a o datové schránky. Stejně tak i o reformu policie.
#Je ženatý, s manželkou Markétou má tři děti − Jakuba (9), Patrika (16) a Petru (20).
Ivan Langer se stále udržuje ve skvělé kondici. „Jsme sportovní rodina, žena byla extraligová volejbalistka, všechny tři děti sportují také. Jen jsem se trochu posunul z dynamických sportů do kategorie výkonnostních. Takže jezdím na kole – na biku, ale hlavně na silničce. Také hodně plavu a k tomu všemu ještě dodržuji pravidlo PŘIMĚŘENĚ – přiměřená dávka stresu, sexu, jídla, sportu a zábavy.“
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
