Miliony mrtvých, statisíce emigrantů, dvě generace zničených nadějí na lepší život, mezinárodní izolace. Jsou to čtyři desítky let, kdy se Írán, země směřující k vyspělému západnímu světu, změnil ve středověký náboženský režim, nepřátelský vůči světu i vůči svým vlastním, svobodně se chovajícím občanům.
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, poslední perský monarcha na trůně, byl jedním z mála, který se těšil oblibě i československých komunistů. Byl jediný, který za husákovské normalizace obdržel při svénávštěvě Československa v roce 1977 Řád bílého lva, nejvyšší vyznamenání, které země udílela. Důvodem nebylo levicové smýšlení, či nějaká náklonnost Pahlavího ke komunismu, ale velmiracionální obchod. Ten spočíval v plánovaných dodávkách technologických celků a strojírenskéhozboží z Československa do Íránu výměnou za dovoz íránského zemního plynu (za 2,5 miliardydolarů).
Jenže v té době mu už zbývaly jen asi dva roky vládnutí a jeho modernizačnímu programu, který byl ovšem provázen velmi tvrdými autoritářskými zásahy, začal docházet dech. Na konci ledna 1979 uprchl šáh ze země a do čela Íránu se postavil ajatolláh Chomejní. Jeho návrat mnozí Íránci pokládali za počátek nové svobody, ale už první měsíce ukázaly, že se jedná o ještě mnohem brutálnější režim, než byla monarchie. V červnu roku 1979 byla vyhlášena islámská republika, jedna z nejtvrdších teokracií na světě, kde zvolení vůdci, včetně prezidenta, podléhají náboženským autoritám.
Pro sekulární a vzdělanou městskou vrstvu, která žila už téměř západním stylem života, nastaladoba, kdy se čas vrátil jakoby zpět. Ženy odložily západní oblečení a oblékly dlouhé černé čádory, muži si povinně museli nechat narůst plnovousy. Írán se odřízl od celého světa. Revoluce razila heslo „Ani Východ, ani Západ!“ Výsledkem toho ale byla policejní a teokratická diktatura, nepodobná ničemu na světě. Prvních osm let bylo poznamenáno válkou, kterou nový íránský režim s mnohem slabším Irákem Saddáma Husajna fakticky prohrál. Provázel ji nekonečný teror, popravy byly na denním pořádku.
Válka stála zemi přes 450 miliard dolarů a téměř tři sta tisíc mrtvých. Konflikt Írán v podstatěprohrál také kvůli tomu, že se Teherán ocitl ve faktické mezinárodní izolaci a na stranu Bagdádu sepostupně připojily jak USA, tak Sovětský svaz. Zatímco Irák vyšel z bojů silnější, s novým zbrojním průmyslem, Írán si v ničem nepomohl a vedle statisíců mrtvých měl i ekonomiku na pokraji rozkladu. V ničem se však nepoučil a místomezinárodní spolupráce dál pokračoval v konfrontaci jak se Západem, tak s arabským světem. Kdo čekal, že smrt zakladatele teokratické diktatury ajatolláha Chomejního přinese uvolnění režimu, ten se mýlil.
Jisté uvolnění nastalo až zvolením umírněného prezidenta Muhammada Chátamího v roce 1997. Byla uvolněna cenzura a nejpřísnější nábožensky motivovaná nařízení, a když v roce 2000 zvítězily reformní síly i v parlamentních volbách, tak se zdálo, že by se v Íránu mohlo lidem začít zase znovu trochu volněji dýchat. Jenže ne poprvé ani naposledy se ukázalo, že ani prezident, ani parlament nejsou silami, které drží skutečně otěže moci. Alí Chameneí, nástupce Chomejního v pozici nejvyšší duchovní i mocenské autority země, nepustil moc z rukou. Už o čtyři roky později se Chameneímu a konzervativním stoupencům teokracie podařilo „teheránské jaro“ zastavit a s novým prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem se opět vrátil tvrdý islámský režim, spojený navíc sestále agresivnější konfrontací s okolním světem.
Írán, posedlý vlastní velikostí, začal svůj režim vyvážet do světa. Revoluční gardy, podporateroristických aktivit i vcelku nezakrytý vývoj jaderné bomby se spolu s programem zničení Izraelestalo důvodem, proč se země opět ocitla v mezinárodní izolaci a v sankčním režimu. Místo prosperity a bohatství, které by Íránu mohly přinést jeho obrovské zásoby zemního plynu a ropy, se země už čtyřicet let potácí na úrovni těch nejchudších evropských zemí, daleko za na ropu a plyn podobně bohatými arabskými státy. Ve strašném stavu je i ekologie a z toho vyplývající zdraví populace, Teherán a další íránská města patří k vůbec nejznečištěnějším na planetě. Vězení jsou plná zatčených politických aktivistů, odhaduje se, že jich je dnes za mřížemi na sedmtisíc. Zespodu však teokratický režim stále více koroduje a jeho heslům ani islámskému státu už velká část Íránců nevěří a v soukromí se mu vysmívá. To nemohou zakrýt ani režimem organizované obří oslavy 40. výročí islámské revoluce, znovu plné zloby a útoků jak proti Spojeným státům a Izraeli, tak i arabskému světu.
Výkřiky „Smrt Americe!“, provázející oslavy 40. výročí revoluce, jen utvrzují velkou část planety v tom, že s Teheránem, dokud tam vládne teokratický režim, není možná normální spolupráce. Jaderná dohoda s EU, Ruskem, Čínou a Spojenými státy, kterou měl Írán formálně ukončit vývoj jaderné bomby, se po odstoupení Washingtonu otřásá v základech a je otázka, zda po odstoupení USA nebudou následovat brzy i evropské státy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu na nedávnémezinárodní konferenci ve Varšavě varoval, že jeho země i celý západní svět se musí připravit nato, že nakonec dojde na válku s íránským režimem, který má zničení židovského státu jako jeden zhlavních bodů své existence.
Írán, země, která ještě před čtyřiceti lety byla nejnadějnějším státem regionu, je dnes zuboženou karikaturou prosperujícího státu. Je smutnou ukázkou toho, kam vede velikášství, izolace a umělé vytváření si nepřátel. Osmdesáti milionům obyvatel této krásné a bohaté země s velkou kulturou atisíciletou tradicí lze jen přát, aby se tamní režim po čtyřech desítkách let zhroutil bez krveprolití a války, podobně jako se zhroutila v roce 1989 po čtyřech desítkách let stejně zpuchřelá komunistická diktatura v naší části světa. A Íránci mohli znovu začít tam, kde v roce 1979 skončila jejich touha po svobodě.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
