Rozhovory

Eva Decroix: Když se jedny dveře zavírají, musíme hledat další

Publikováno: 13. 4. 2023
Autor: Luboš Palata
Foto: archiv Evy Decroix
logo Sdílet článek

Narodila se v Ostravě, maturovala v Jihlavě, na vysokou se vydala do Prahy. Během studií však láska odvála Evu Decroix do Francie. Tam absolvovala magisterský obor na právech, několik měsíců žila a pracovala v Londýně a poté se i s manželem přestěhovali zpět do Česka. V posledních parlamentních volbách byla zvolena poslankyní.

Vystudovala jste práva ve Francii, žila v Londýně a pak jste se vrátila zpět do Česka. To nebývá úplně obvyklé. Proč jste se rozhodla žít tady a přesvědčila k tomu i svého francouzského manžela?
Nemyslím, že je to neobvyklé. Mnoho mých vrstevníků a vrstevnic vycestovalo a vrátilo se, aby založili rodiny doma. To byl i můj případ. U mě bylo jiné jen to, že ten, kdo se nejvíc těšil do Česka, byl můj manžel. Poznali jsme se v Praze a odjeli do Francie společně. On, starší a zkušenější z jiných svých cest po světě předtím, než mě potkal, vždy považoval Českou republiku za nejkrásnější kout na zemi. Já k tomu musela dospět po nějaké době v zahraničí. Nikdy jsem ale návratu domů nelitovala a dnes si nedokážu představit svůj život jinde než na Vysočině. Asi je normální, že s věkem se nám krajina z dětství vrývá pod kůži a nedáme na ni dopustit. Mám to tak s Vysočinou. Osudové je, že jejímu kouzlu propadl i můj manžel, který – krom mne – byl původně zamilovaný jen do Prahy. Náš dům uprostřed lesů pod Javořicí nám změnil život a zakořenili jsme. My dva i naše rodina.

Žijete na Vysočině v obci Horní Dubenky, která nemá ani šest set obyvatel, a provozujete tu vyhlášenou francouzskou restauraci. Co vám život na venkově, daleko od civilizace, dává, a co naopak bere?
Když nějakému místu propadnete, nepřemýšlíte, co vám dává a co vám bere, stane se vaší součástí. Jsou to detaily. Detaily, které ale formují nás i naši rodinu. Vzpomínka, jak děti běhaly ven posbírat hrášky. Počítání divokých kačen na rybníku před oknem, zatímco za zády praská krb. Moje výsostní právo kdykoliv vyběhnout ven do lesa, kde potkám jen srnky, po letech znám každý strom i cestu a zažívám pocity čistého štěstí. Obecně nám život na Vysočině přinesl návrat normální rychlosti žití, ticho a klid do rodiny. Také místo, kam se všichni můžeme vrátit. Zní to pateticky, ale opravdu to tak cítíme. Otevření restaurace v přízemí našeho domu bylo jen jakési přirozené vyústění našeho pocitu a potřeby být tam, kde je nám dobře, přirozené francouzské pohostinnosti a potřeby se o to krásné místo podělit. Za projektem restaurace není žádný byznys plán, její úspěch dodnes spatřujeme v tom, že je nám tam dobře a lidé to cítí. Žijí tu skvělí lidé, kteří nás přijali bez otázek. Nikdy jsme necítili nějakou nevraživost vůči cizincům nebo přivandrovalcům z Prahy. Mám pokaždé radost, když místní přijdou na zmrzku či večeři. Víme, že to není automatické. A víme, že v kraji není život vždycky jednoduchý. Ale lidé jsou tu fér a myslím, že manžel si je získal svou pracovitostí. Prostě, jak říkám – Vysočina je nejvíc!

Do Poslanecké sněmovny jste se probojovávala přes několik neúspěšných kandidatur. Co bylo motorem, že jste to po několika neúspěších nevzdala?
Do politiky jsem vstupovala poté, co jsem založila vlastní kancelář v Jihlavě a měla jsem pocit, že když člověk podniká v nějakém městě, měl by se zajímat o to, jak v něm funguje veřejná služba. Neměla jsem ambice na aktivní účast v politice. Byla jsem maminka dvou malých dětí a stálo mě v začátcích velké úsilí, aby se kancelář i rodina aspoň uživily. Jako podpora jsem určitě byla na nevolitelných funkcích komunální kandidátky v Jihlavě, kde jsem trávila svůj profesní čas. Účelem takové účasti ale nebývá snaha o místo, ale podpora lidí, kteří tu kandidátní listinu táhnou. Za první krok směrem k aktivní politice považuji až své rozhodnutí v posledních volbách do Evropského parlamentu. Moc jsem tenkrát chtěla vykřičet do světa, že Evropská unie není jen to zlo, ale je to příležitost. Bylo v tom pro mne vyjádření hodnot, které jsme vnímali jako západoevropské. Zpětně přiznávám, že jsem v té době působila ve své snaze podpořit evropskou myšlenku možná až naivně. Myslím ale, že mi následný vývoj dal za pravdu. Stát uprostřed a remcat nelze, je nutno být aktivní součástí, byť třeba někdy i kritickou. Kampaň, jakkoliv neúspěšná z pohledu získání křesla v Evropském parlamentu, byla z mého pohledu velmi úspěšná. Omlátila jsem se, politicky vyrostla. Naučila jsem se, jak se politika dělá. A hlavně co stojí jít s kůží a jménem na trh. Otužilo mě to. Pak už nebyl možný krok nazpět. Stala jsem se homo politicus. Nevnímám svou politickou cestu jako cestu přes nějaké neúspěšné kandidatury, ale jako vývoj, který mne učil a formoval.

Jste členkou sněmovního zahraničního výboru. Souhlasíte s výrokem, že díky předsednictví v EU jsme přestali být satelitem orbánovského Maďarska? A pokud ano, kde vy vidíte místo a nejbližší evropské spojence Česka?
Dnešní Maďarsko ve mne budí – kulantně řečeno – velké rozpaky, a trošku méně kulantně velkou obavu. Díky práci poslankyně se dostávám k informacím, dokládajícím poměrně jasně jeho napojení na putinovské Rusko. Aktuální chlad a distance v našich vztazích tedy není výsledkem našeho předsednictví, ale důsledkem vývoje Maďarska. Nešťastného vývoje, bohužel. Naopak vidíme, že mnoho okolních států sdílí naše směřování zahraniční politiky poměrně aktivně. Zahraniční politika je dynamická disciplína, a když se jedny dveře zavírají, musíme hledat další. V tom předsednictví velmi pomohlo. Deklarovali jsme jasně, co od nás lze čekat, a to v tom nejlepším smyslu slova. Nebudu jmenovat žádné okolní státy – ani pozitivně, ani negativně. Stejně jako mezi lidmi, i mezi státy se budují partnerství podle sdílených potřeb, hodnot a cílů. Je na nás, jak budeme v tomto budování úspěšní. Podle toho budeme také silní v prosazování našich hodnot, a tedy i v budování našeho postavení. Obojí dnes velmi úzce souvisí s naší bezpečností. A myslím, že si nevedeme vůbec špatně.

Největším současným tématem je už od loňska ruská agrese proti Ukrajině. Je pro vás představitelný jiný konec války než odchod ruských okupantů z celého území Ukrajiny včetně Krymu?
Ne!

Co říkáte na názor, že Rusko je jen předehrou před mnohem zásadnějším konfliktem Západu s komunistickou Čínou? Vidíte ji pro západní demokracie jako protivníka číslo jedna?
Předehra je nedílnou součástí následné hry. Tady jsme ale spíše svědkem dvou v mnoha ohledech nesouvisejících představení, které spojuje jen zápletka. Mocnost s diktátorským režimem a choutkami na větší moc ve světe nebo v regionu proti – a teď si dosaďte – státům, které brání svá území, hodnoty, právo na přežití, svobodu. V obou případech má ta strana, která se brání, trošku omezené možnosti, protože se chce chovat správně a někdy váhá, někdy nevěří, někdy jí to trvá. Protože demokracie trvá a je z principu pomalejší a ohleduplnější. Pro mne je ale důležité, že se zatím ta parta shodne na potřebě se bránit. Pokud tuto shodu zachováme i ve vztahu k Číně, dáme to. Jako velký rozdíl ale vnímám rafinovanost a připravenost komunistické Číny na tuto „hru“. Než se Evropa rozkoukala, mnoho států či ekonomických odvětví se stalo více či méně životně závislými na Číně. A když sledujeme, jak s našimi životy zamávala v posledních měsících závislost na ruské ropě nebo plynu, lze se poměrně legitimně obávat toho, co udělá s našimi ekonomikami podobná situace ve vztahu k Číně. Co můžeme dělat? Předně opět spojit síly, a to rychle. Nespoléhat se na to, že se to vyřeší samo nebo že to vyřeší Amerika. Rychle začít budovat strategickou autonomii v klíčových odvětvích. V praxi to znamená přestat slepě podporovat fotovoltaiku nebo elektromobilitu, pokud ji neumíme vyrobit u nás, a být pozorní tam, kde by nám jednostranné rozhodnutí Číny mohlo zkomplikovat život. Neznamená to přestat obchodovat s Čínou, to vzhledem k velikosti jejího trhu není reálné, ale naučit se definovat tyto vztahy obezřetně a krom okamžitých ekonomických zájmů zohledňovat i zájmy strategické a bezpečnostní.

Podporujete aktivity Česka, jako je připravovaná cesta předsedkyně sněmovny Markéty Pekarové Adamové na Tchaj-wan, která nepochybně vyvolá nepříznivou čínskou reakci? 
Přátele si vytváříme podle hodnot a afinit, ne podle toho, jak se to líbí či nelíbí našim dalším kolegům, partnerům či sousedům. Jako suverénní stát se nemůžeme v zahraniční politice podřizovat diktátu jiného státu. Moje vlastní zkušenost a cesta na Tchaj-wan s delegací evropských zákonodárců mi potvrdila, že naše vztahy s ním jsou na mimořádně dobré úrovni. Můžeme z nich jen těžit. Podařilo se nám tyto vztahy posunout ze symbolické úrovně do úrovně v mnoha oblastech oboustranně prospěšné pro oba státy. Zmíním třeba společný projekt na vzdělávání českých studentů v oblasti mikročipů. To je opravdu výjimečné i v porovnání s ostatními evropskými státy. Pojďme na tom intenzivně pracovat a učinit ze spolupráce s Tchaj-wanem obchodní příležitost pro naši zemi. Rozumná zahraniční politika každého státu je založena na sdílených hodnotách a podpoře národního zájmu. Oba tyto aspekty spolupráce s Tchaj-wanem splňuje bez výhrady. Cesta paní předsedkyně tedy není žádné protestní gesto proti komukoliv, ale vyjádření dnes již pevné spolupráce. Naši opravdoví partneři na mezinárodní scéně to respektují, těm ostatním nemůžeme pomoci v jejich vlastní frustraci. Podvolit se cizí vůli nelze. Nelze než žádat vzájemný respekt.


CV BOX
Eva Decroix (narodila se 26. května 1982 v Ostravě) je poslankyně, první místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS a zastupitelka Kraje Vysočina.
Nedlouho po narození se s rodiči přestěhovala z Ostravy do Jihlavy. Po maturitě zamířila do Prahy na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde začala studovat francouzštinu a češtinu. Během brigády v restauraci se seznámila se svým budoucím manželem, následně přerušila studium a vydala se s ním do Francie.
Tam absolvovala právnické vzdělání (Université de Bretagne Sud, poté přestup na Université Lille II). Doktorským studiem pokračuje na Právnické fakultě UK v Praze.
Vede advokátní kanceláře v Jihlavě a v Praze. Jako zapsaná mediátorka se věnuje alternativním způsobům řešení konfliktů.
Členkou ODS je od roku 2014. Několikrát kandidovala v komunálních i krajských volbách, uspěla ale až v roce 2020 a stala se krajskou zatupitelkou. V letech 2020–2022 byla i zastupitelkou Jihlavy, kam nastoupila po rezignaci Petra Laštovičky. Ve volbách do sněmovny v roce 2021 úspěšně kandidovala z 2. místa kandidátky koalice SPOLU.
Žije v Jihlavě. S manželem, kuchařem a cukrářem Rémim Decroix, provozuje od roku 2012 v obci Horní Dubenky na Vysočině francouzskou restauraci Bistrot de papa. Mají dvě dcery.

S manželem Rémim provozuje restauraci Bistrot de papa

Eva Decroix se svými dcerami

S předsedou ODS a premiérem Petrem Fialou, v pozadí manžel Rémi

reklama

https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz https://www.weedy.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků