Rozhovory

Dominik Duka Půlnoční jsem sloužil i na cele

Publikováno: 30. 12. 2019
Autor: Šárka Jansová
Foto: Jakub Šerých, Martina Řehořová, Dominika Bohušová, Pražská diecéze  
logo Sdílet článek

„Slavíme Vánoce, mají své kouzlo, které nás ovládá. Mají svou zlatou nebo červenou nit, která nás vede do dnů našeho dětství,“ kázal loni na půlnoční mši kardinál a mě zajímalo, jestli mají i ve 21. století křesťanské svátky svůj význam.

Při cestě na Pražské arcibiskupství na mě dýchla adventní nálada, celá Praha září a chystá se na oslavu zrození Ježíše. Jak vy vnímáte adventní období?

Advent je krásná romantická doba, ovšem já si tohle zvláštní období pamatuji i jako kluk. Žil jsem na kraji Hradce Králové, kam přijížděli za prací ráno, ještě za tmy, lidé s lampami na kolech. To byla zvláštní atmosféra, daleko klidnější. Dneska je doba hektická, pracujeme od rána do večera a ke konci roku nad námi visí Damoklův meč v podobě uzavírek a inventur. I já patřím k těm, kteří kupují vánoční dárky až na poslední chvíli, abych podaroval své blízké. A jak tak chodím obchody a přemýšlím, čím bych jim udělal radost, vždycky si říkám, že personál a prodavačky by si také zasloužili trochu klidu. Proto vítám, že je o svátcích zavřeno a věřím, že to tak poslanci nechají.

K vašemu adventu patří i staročeské rorátní mše, které probíhají v dopoledních hodinách jen kousek odsud, v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Čím jsou zvláštní?

Vánoce jsou velkým exportním zbožím našeho duchovního a kulturního života. Je to období, které ukazuje, že patříme k pátému národu, který si pořídil překlad Bible. Knihy, která vznikla v kolébce zrodu lidské civilizace a kultury, v oblastech úrodného půlměsíce a andělské delty. Za její překlad vděčíme nejen Cyrilovi a Metodějovi, ale také zbožnosti těch, kteří ji četli v latině a hebrejštině. I řeholní sestry si v klášterech psaly pod latinský text české poznámky. Tak vznikly písně, které mají obrovský biblický náboj a stejný význam jako velká symfonická díla. Typické české liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázejí, nemají v evropské kultuře obdobu. A z rorátů se vyvinuly i naše vánoční koledy.

Naše koledy jsou nesmírně krásné. Jak se do nich dostaly jemné výrazy jako děťátko, hajej, dadej?

To mají na svědomí sestry dominikánky, které byly u kompletního překladu Bible do češtiny. Už tehdy si učenci uvědomovali, že vyjadřování ženy, zvláště pokud jde o dítě, je trochu jiné. Když evangelista Lukáš napíše novorozenec, řeholnice ho nazve nemluvňátkem, děťátkem a tiší ho slovy hajej, dadej. To je dar, který jsme dali světu, česká Bible je vlastně základem pro všechny slovanské překlady. A české koledy, to jsou naše Vánoce a česká mše Jakuba Jana Ryby je částečně takový český lidový Mozart. O svátcích zazní v katedrále a zpívá se třeba i na Wilsonově nádraží či na Staroměstském náměstí.

A jsme u oslavy narozeného života a bezbranného dítěte, které se stalo nadějí. Jak jste prožíval Vánoce jako kluk?

V mých vzpomínkách je ranní probuzení a vánoční stromeček, ale také situace, kdy jsem sestře dal pod stromeček panenku, která neměla přišitou hlavu. Maminka mě tehdy zachránila, když to „svedla“ na Ježíška, že na to zapomněl. Zažil jsem ale i Vánoce, kdy mého tatínka, vojáka z povolání, který se účastnil zahraničního odboje, komunisté zavřeli. Jako školák druhé třídy jsem pak místo něj na Štědrý den zdobil stromeček, protože maminka se starala o nemocnou sestru, připravovala večeři a dárky. Byla to léčba šokem, ale víru jsem neztratil. Poznal jsem Vánoce na nemocničním lůžku i ve věznici na Borech.

Jaké to je trávit vánoční svátky ve vězení, kam vás v roce 1981 komunisté zavřeli za řádovou činnost?

Vánoční borská noc byla krásná, cítil jsem se nejméně osamocený ve svém životě. V takovéto nahotě začnete chápat život v jiných souvislostech. Přišel mi tam balíček a díky němu jsme si se spoluvězni udělali na cele Štědrý večer. Z balicího papíru jsem vyrobil Betlém, něco jsme pojedli, zpívali jsme koledy a modlili jsme se Otčenáš. Povídali jsme si o životě a o narození Ježíše Krista. Sloužil jsem dokonce i půlnoční, ačkoli jsme netušili, kolik je přesně hodin. Tu noc jsem dostal asi nejkrásnější dárek k Vánocům. Na cele totiž vždy celou noc svítilo světlo, když jsem usínal, ležel jsem na prkně, ruce na dece a „koukal“ jsem do něj. Na Štědrý den v noci nejtvrdší bachař, kterému se přezdívalo Bizon, přišel a to světlo zhasnul.

Jak vy osobně slavíte Štědrý den a Vánoce?

Na Štědrý den většinou jezdím na hroby blízkých a navštěvuji nějakou nemocnici nebo podobné zařízení. Sváteční večeře se pořádá v Pražském arcibiskupství, kam přicházejí kněží, kteří působí v okolí, zaměstnanci a přátelé. Já pak ve své kanceláři pomáhám strojit stromeček, to je takový můj sport. Potom mám takové soukromé vánoční kino, které se odehrává v mých myšlenkách, při kterém si vezmu text a piluji kázání na půlnoční mši. Po půlnoční mši v katedrále přijdou na menší občerstvení na arcibiskupství pěvecký sbor a čestní hosté. 25. prosince mě čeká v 10 hodin slavnostní bohoslužba „figurálka“ s orchestrem. Odpoledne se těším v katedrále na zpívání dětí u jesliček a pozdě odpoledne jsou pak nešpory. Večer zvládnu ještě krátké setkání s duchovními a pak už většinou cítím únavu a potřebuji si oddechnout. 

Budete i letos 25. prosince podle staré tradice pořádat oběd pro bezdomovce?

I Ježíš Kristus neměl sám kam hlavu složit a byl odkázán na porozumění a pochopení, proto letos, stejně jako roky předešlé, budou pozváni na Boží hod na oběd do Arcibiskupského paláce bezdomovci, uprchlíci, senioři, osamělí lidé. Budeme podle tradic podávat polévku s játrovými knedlíčky, svíčkovou nebo pečenou kachnu se zelím a knedlíky a dezert. Pro každého hosta je připravený i praktický dárek. Vždycky ale kladu těmto lidem na srdce, že pokud je to možné, ať se vrátí ke svým rodinám, nebo aby alespoň hledali nějakou cestu, která by je vyvedla ze strádání.

Prý na Štěpána vaříte oběd. Je to pravda?

To je pravda, ale je to tak trošku „podvod“. Když skončí bohoslužba, říkám kolegům: „Zvu vásdneska vařím já.“ No a nasedneme do auta a jedeme na skvělý vídeňský řízek do restaurace Kočár z Vídně kousek od Karlova mostu. Ten řízek je nejen dobrý, ale i tak obrovský, že se nedá sníst.

Stihnete během všech těch povinností a oslav Vánoc také trochu bilancovat? Co důležitého se odehrálo v roce 2019? 

Musím vzpomenout oslav Velikonoc, které jsou vždycky nádherné a velmi náročné. Třeba o letošních Velikonocích mě překvapilo, že polovina katedrály byla naplněna katolíky z Asie. Příští rok se budeme asi muset zamyslet, zda nepřidat do bohoslužby japonštinu. V září jsme slavili 90. výročí od doby, kdy byla veřejnosti otevřena katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. A 16. listopadu se uskutečnila vzpomínková mše svatá, která byla velikým poděkováním svaté Anežce a všem těm, kteří se zasloužili o návrat svobody − kardinálům Beranovi a Tomáškovi, Václavu Havlovi, Václavu Bendovi a dalším. V listopadu jsme si také připomněli položení základního kamene k dostavbě katedrály.

Sv. Anežka, která byla svatořečena 12. 11. 1989 ve Vatikánu, je spojována s listopadovou sametovou revolucí. Jak vidíte vy těch třicet let let od revoluce?

Přestože se někteří dívají na události před třiceti lety s odstupem, či dokonce s despektem, já patřím k těm, kteří za tento dějinný okamžik neustále děkují Bohu a všem, kdo se před totalitou nesehnuli. Byly to nejkrásnější okamžiky mého života. Někomu mohou moje úvahy připadat dětinské, ale já jsem bytostně přesvědčen, že jsme svobodu získali právě díky přímluvě sv. Anežky. Její důraz na službu nemocným a lidem na okraji by nemohl být realizován, pokud by nebylo církve ve svobodě. Když se ohlédneme za těmi třiceti lety církví ve svobodné společnosti, vidíme velké dílo, které se nám podařilo vybudovat v oblasti vzdělávání, hospicové péče, charitativní činnosti, ale i na obnově kulturního dědictví našeho národa. Je poctivé si přiznat, že se také mnohé nepodařilo.

V čem spatřujete největší dluh za těch posledních třicet let?

Když pominu materiální záležitosti, největší dluh vidím ve výchově a formaci nové mladé generace, což se odráží právě v onom nářku jak dál a co s prohraným domovem. Ano, máme obavy o vodu, zeleň, slunce, ale náš domov tvoří především rodiče, harmonický život ve společenství, společné prožívání velkých svátků, ale i dnů smutku. Jsme svědky velké rezignace značné části populace napříč generacemi. Zhruba jedna polovina lidí se dělí do dvou proudů, které jsou nesmiřitelné a často soptí závistí a nenávistí. Není snadné je nazvat levicí či pravicí, jedná se spíše o chaos vyrůstající z gejzíru nových ideologií. K tomu se však přidává nový fenomén, mladá generace nešetří ostrou kritikou a vyjadřuje množství obav, které jako by zhmotňovaly hrůznou eschatologickou apokalypsu. Vidíme tu více než zřetelně, že vynechání věty ze zakládacích listin evropského společenství o židokřesťanských a antických kořenech, na kterých stojí celá naše západní civilizace, bylo krátkozraké a nese svůj důsledek.

Co říkáte tomu, že někteří srovnávají současnou situaci s únorem 1948?

Přišlo by mi to nepatřičné a chtěl bych jen připomenout slova svého předchůdce kardinála Berana, kterému byl po nucené internaci umožněn návrat do vlasti teprve vloni. V pastýřském listu, datovaném v předvečer komunistického puče 2. února 1948, a po zkušenosti s hrůzami 2. světové války píše: „Zpustošení kláštera Anežčina bylo výsledkem bratrovražedných bojů! Je bolestný pohled na rozvaliny měst a chrámů v Rusku, Polsku, Anglii i jinde v Evropě, ale spoušť tuto zavinila zloba nepřátel. Tím smutnější je zpustošení zaviněné bratrovražednými boji. Není to hrozné memento i pro naši dobu? Kdo rozdmychuje bratrovražedné boje u nás, je největším nepřítelem národa! A jsou, kteří je rozdmychují! Neskrývejte se za lid! Lid, ten dobrý náš lid, si nepřeje toho, co mu přičítáte! Je to bratrovražedný boj vedený i jazykem, pomluvou, osočováním, udáváním, jež není oprávněné. Milí bratři! Na kazatelně, ve zpovědnici a kde jen můžete, hleďte působit na své svěřené, aby prohlédli a poznali, kdo jsou jeho nepřátelé. Urovnávejte rozbroje v rodinách, osadách, ve veřejném životě.“ Co dodat? Zase se vracím k sv. Anežce České, která sehrála roli při usmíření v bratrovražedné válce mezi otcem a synem, tedy mezi Václavem I., bratrem sv. Anežky, a jeho synem Přemyslem Otakarem II.

Nedávnou událostí, která obrátila zrak celého národa do katedrály a až na výjimky lidi spojila, byla zádušní mše za Karla Gotta. Jak jste ten zvláštní okamžik prožíval?

Hlas Karla Gotta nás provázel po desetiletí, jako člověk měl vysokou hudební kulturu. Vím, že mu bylo mnohé vyčítáno, ale já dodržuji zásadu, že o mrtvých se mluví jen dobře. Sám pamatuji na rozhovor s Václavem Havlem z borské věznice, kdy mi svěřil, že pan Gott sice podepsal antichartu, ale tajně daroval 200 tisíc chartistům na jejich činnost. Navíc jsme se dozvěděli, že panu Gottovi duševní útěchu poskytoval profesor Marek Trněný, jeho hematolog, a předčítal mu žalmy. Z našeho pohledu nebyla žádná překážka, zádušní mši může mít každý. Pan Gott byl pokřtěný a zvítězilo přání zesnulého i jeho manželky, aby se mše uspořádala v katedrále. Samotnou bohoslužbu jsme pojali trochu volněji, a proto závěrečný proslov paní Jiřiny Bohdalové měl nádech rozloučení se ze sféry, která byla zesnulému vlastní. I proto páter Czendlik nečetl oficiální texty, ale pojal rozloučení lidověji.

Co říkáte tomu, že osmdesát procent lidí odchází z tohoto světa bez pohřebního obřadu, tedy bez rozloučení?

To není správné. Dokážu pochopit, že někteří lidé si přejí soukromý pohřeb, někdo je sám a nemá příbuzné. Rozloučení a setkání lidí nad zesnulým má ale hluboký význam, protože si uvědomujeme hodnotu člověka, se kterým se loučíme. Můžeme mu odpustit, smířit se s ním. Když pak přicházíme k hrobům, tam se píše živá kronika. Absence při rozloučení vypovídá o tom, proč je tolik zloby a nenávisti v naší společnosti. Nejsme zahojeni.

Se „starým rokem“ se rozloučíte na přelomu s tím novým, minutu po půlnoci, večerní slavnostní bohoslužbou ve Staré Boleslavi v bazilice Palladia země české, kde vystoupí i vybrané chrámové pražské sbory. Co byste popřál všem lidem do roku 2020?

Jedná se o rok, kdy si 5. května připomeneme, že žijeme 75. let v míru. Chystáme bohoslužbu, kde počítáme s účastí vnuků velkých protagonistů. Pozván je vnuk Winstona Churchilla, vnučka generála Pattona, vnuk Charlese de Gaulla a přemýšlíme, kdo zastoupí ruskou armádu. Bude to opět kontroverzní téma, ale musíme si uvědomit, že ty tisíce ruských vojáků, kteří padli za 2. světové války, nebyli politici a nezavinili naši okupaci ani diktaturu komunismu, a proto jim patří pieta a čest. A co popřát našemu národu? Přeji si, abychom se dokázali sejít a být zajedno, abychom se k sobě po celý rok chovali tak, jako by byly každý den Vánoce.

  


Jeho Eminence Dominik kardinál Duka (narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové) je dominikánský duchovní, 36. arcibiskup pražský, 24. primas český a kardinál. 

Vystudoval Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, poté pracoval v ZVU, kde se vyučil strojním zámečníkem. 

Po vojně začal v roce 1965 studovat teologii. 

V lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů a o dva a půl roku později byl vysvěcen na kněze. 

Působil v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze, ale v roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

V roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“ a strávil 15 měsíců ve věznici v Plzni-Borech 

V roce 1986 byl tajně ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie.

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým.

Až do roku 1989 pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač. 

Po roce 1990 působil jako provinciál dominikánského řádu a vykonával úřad předsedy Konference vyšších řeholních představených. 

V roce 1998 byl jmenován biskupem královéhradecké diecéze.

V letech 2007–2008 tu organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály.

13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským a o dva roky později ho papež v bazilice sv. Petra ve Vatikánu jmenoval kardinálem.

9. července 2016 jej papež František jmenoval svým legátem pro slavnosti v maďarském Szombathely u příležitosti 1700. výročí narození sv. Martina.

28. října 2016 byl oceněn prezidentem České republiky Milošem Zemanem za „zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“ Řádem Bílého lva.

 

Svatá Anežka Česká

Anežka Česká byla 12. listopadu 1989 svatořečena papežem Janem Pavlem II. v chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Ke 30. výročí oslav její kanonizace se uskutečnila česká národní pouť do Říma. Její součástí byla i generální audience s papežem Františkem, který povozil šest českých dětí papamobilem a část své promluvy věnoval sv. Anežce České, jejíž sochu mu osobně daroval sochař Daniel Trubač. Pouť zahrnovala i bohoslužbu ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu, kterou celebroval kardinál Dominik Duka a kazatelem byl biskup Zdenek Wasserbauer. Poté se biskupové pomodlili za vlast u oltáře sv. Václava a v katakombách baziliky navštívili bývalé místo odpočinku kardinála Josefa Berana. Večer se poutníci sešli v bazilice sv. Jana v Lateránu k reprezentativnímu koncertu „České nebe“ a někteří se vydali také do kostela sv. Marcelina a Petra na koncert chval Scholy brněnské mládeže.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků