Když jsme se potkali před rokem, mluvili jsme o dopadu války na Ukrajině na běžný život občanů Prahy 13, zejména v souvislosti se zdravotnictvím a školstvím. Byť se nabízejí i aktuálnější témata, na situaci ve školství, i s ohledem na nedávný začátek školního roku, dnes navážeme.
Jak je na tom nyní vaše městská část s kapacitami? Registrujete také případy přehlašování trvalého bydliště dětí jen proto, aby se dostaly na konkrétní školu?
Vím, že se to děje, ale mluvíme o jednotkách případů. Jde o situaci, kdy rodiče chtějí dítě umístit do školy, která má z jejich pohledu jiné, zajímavější výukové metody, zaměřuje se například na výuku jazyků nebo je podle jejich názoru jednoduše kvalitnější. Předcházíme tomu tak, že vztahujeme spádovost prakticky na celé území Prahy 13, nikoli jen na jednotlivé ulice. Některé konkrétní školy přetlak žáků mají, to je pravda, nastavení kritérií pro přijetí a rozhodnutí o přijetí je pak už v kompetenci ředitelů. Můžu ale potvrdit, že jak do mateřských, tak i do základních škol byly přijaty všechny děti, které mají trvalé bydliště na Praze 13.
Chystáte nějaké nové projekty v oblasti školství?
Nových projektů je více. V současné době začíná přístavba na ZŠ Mezi Školami, díky níž navýšíme kapacitu školy o šest tříd, a zároveň máme vydané i stavební povolení na výstavbu ubytovny pro učitele. Dále byla z privátních peněz a za podpory ÚMČ Prahy 13 zahájena, a z toho mám velkou radost, výstavba sportovního gymnázia, první třídy by měly být otevřeny ve školním roce 2026/27. Ve spolupráci se soukromým developerem pracujeme také na stavebním povolení pro novou základní školu v Britské čtvrti ve Stodůlkách s kapacitou tisíc žáků. Potřebné kroky od zajištění pozemku až po stavební povolení jdou za developerem, na nás bude vyjednat s hlavním městem financování. Pro představu, při dané kapacitě mluvíme o asi jedné miliardě korun. Ve stejné čtvrti pak vyroste v rámci takzvané kontribuce i nová mateřská škola.
Není toho málo…
To je pravda. Nezapomínejme ale, že jen samotná administrativní příprava trvá řádově jedno volební období, ale hlavně pak někde musíte sehnat peníze na financování investice. Pracujete přitom s mnoha proměnnými, od cen za stavební práce až po inflaci, k tomu si přičtěte dlouhé stavební řízení, které v současné době neúměrně prodlužuje nešťastná digitalizace.
Informací, že digitalizace nefunguje, jsme v posledních dnech slyšeli z médií více než dost. Je situace opravdu tak špatná?
Zatím bohužel nejsme ve fázi, kdy by digitalizace v procesu stavebních řízení úředníkům pomáhala. Princip a záměr digitalizace jsou správné, ale provedení v praxi nefunkční. Úředníci jsou de facto nuceni porušovat zákon, který jim ukládá, že od 1. 7. 2024 mají všechny žádosti přijímat výhradně v elektronické podobě. Jak to ale mají udělat, když systém nefunguje? Nechci z toho dělat politiku, ale když se zeptáte kteréhokoli ze starostů, který má pod sebou stavební úřad, všichni vám odpovědí stejně. Osobně si myslím, že je třeba slézt ze stromů, přiznat chybu a vrátit se na začátek. Vím, o čem mluvím. Před lety naše radnice ve spolupráci s ministerstvem vnitra pilotně spouštěla projekt Czech Point. Trvalo rok, než se vychytaly všechny problémy, odzkoušel provoz, a teprve potom byl Czech Point spuštěný v celé republice. Tady mám pocit, že se z digitalizace stala spíš výkladní skříň jedné politické strany a praktičnost šla zcela stranou.
Ivana Bartoše to také stálo křeslo ministra…
Musel jsem se smát, když jsem z médií slyšel, jak všechno funguje a kolik stavebních povolení už bylo v novém systému vydáno. Ivan Bartoš mluvil řádově o několika stech. Za prvé, systém má fungovat automaticky, takže oslavování určitého počtu vydaných povolení mi přijde neadekvátní, a za druhé, jen na našem úřadě vydáme ročně šest set až tisíc stavebních povolení. Upřímně říkám, že nefunkční digitalizace stavebního řízení nyní zasahuje do oblasti bytové politiky, školství a mnoha dalších, prakticky do života každého občana. A nemusí nutně jít o člověka, který žádá o stavební povolení. V září třeba nedostanete dítě do školy, protože se nepodaří zkolaudovat přístavbu, a bez kolaudace děti do školy pustit nemůžete. Starostové upozorňovali ministerstvo na konkrétní problémy systému, ale nic se nedělo. Vlastně ani neproběhla žádná školení, jednalo se víceméně o proklamace, že všechno bude fungovat. Když řešíte nějaký problém, který můžete ovlivnit, intenzivně na něm pracujete. My jako radnice
s procesem digitalizace stavebního řízení ale nemůžeme dělat bohužel vůbec nic, i když se nás velmi dotýká.
Zmínil jste otázku bytové politiky, v rámci výstavy PRO ARCH se řešila otázka dostupného bydlení. Jak je to s financováním těchto projektů?
Úřad městské části dokáže ze svého rozpočtu zafinancovat výstavbu několika bytů v řádu jednotek, například projekt typu ubytovny pro učitele, o kterém jsem mluvil. Tím se ale neřeší celý problém. Například Třináctka by z hlediska dostupného bydlení pro střední třídu potřebovala postavit asi tisíc bytů. Ale pozor, nemluvíme o komerčních developerských projektech, u kterých na hypotéku střední třída už bohužel nedosáhne. V této oblasti se podle mě v posledních letech dost zaspalo. Problém je i protahování a zdržování výstavby, protože to se propisuje do ceny bytů, kterou nezaplatí nikdo jiný než koncový zákazník. Poslední projekty typu dostupného bydlení ve spolupráci se Státním fondem rozvoje bydlení jsme realizovali před dvaceti lety. Fungovalo to tak, že městská část poskytla pozemek, dala dohromady lidi, kteří vytvořili družstvo, a za jejich finanční prostředky a státní dotace se postavily byty. Na rovinu říkám, že z mého pohledu nebude v silách žádné městské části postavit za své peníze tolik bytů, aby byla uspokojena poptávka.
Financování je jedna věc, bojování občanů proti výstavbě další. Vnímáte to tak?
Určitě. Z mého pohledu je složité vysvětlovat lidem, že developer zároveň přispěje do společné kasy a z výstavby bytovky tak budou těžit i oni. Vyřízení stavebního povolení v lokalitě městské části trvá zhruba deset let, což odpovídá dvěma a půl volebním obdobím. Vy jako starosta začnete prosazovat nějakou stavbu, ale nikdy už se nedočkáte toho, že developer například přispěje na rozvoj školství. Podobné je to i s občany. Vy jim říkáte, že sice v jejich sousedství vyrostou další byty, ale za patnáct let tu budou mít i novou školu. Jenže těm lidem bude za patnáct let pětačtyřicet a už se jich potřeba umístit dítě do školy v blízkosti bydliště týkat třeba vůbec nebude.
Řada politiků stopku výstavbě využívá ve svých volebních kampaních, není to problém?
Pro řadu politiků je, obrazně řečeno, daleko jednodušší připoutat se řetězem ke stromu a říkat, že žádnou další výstavbu podporovat nebudou. Uvědomme si, že žijeme ve městě, ne v lese. To je realita. Život ve městě má spoustu výhod i nevýhod. Dneska tady skočíte do metra a za dvacet minut jste na Václavském náměstí, za pět minut v obchodě, na poliklinice, vidíte
z okna mateřskou školu, do které chodí vaše dítě atd. Na druhou stranu musíte počítat s hlukem, silnou automobilovou dopravou. Život máme každý takový, jaký si ho uděláme. A když už se jednou rozhodneme žít ve městě, musíme počítat s tím, že se město mění, dále rozvíjí.
KRAJSKÉ VOLBY
Prahy se sice nedávné krajské volby netýkaly, přesto má jejich výsledek vliv i na pražské politiky. „Volby jsou průšvih. Myslím si, že by to mělo přiznat i naše vedení,“ říká David Vodrážka. „Obecně mi u politiků vadí neochota či neschopnost přiznat si, že se něco nepovedlo. To přece není ostuda. Mně se nepovede tisíc věcí, ale musím si říct, dobře, jdu to udělat jinak. A jestli si někdo myslí, že by to uměl udělat lépe, ať si to jde zkusit. Takže, dokud si v ODS nepřestaneme lhát do kapsy, nic se nezmění a budeme pokračovat v sestupné trajektorii.“
CV BOX
David Vodrážka (narodil se 23. března 1971 v Praze) je od roku 2002 nepřetržitě starostou městské části Praha 13.
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové a Vysokou školu finanční a správní.
Členem ODS se stal v roce 1998, v letech 2008 až 2010 byl prvním místopředsedou. Od roku 2010 do předčasných voleb v roce 2013 byl poslancem sněmovny a předsedou zahraničního výboru.
Krátce byl také předsedou představenstva Dopravního podniku hl. m. Prahy. Od roku 2018 je zastupitelem hlavního města Prahy, jímž byl i v období let 2006 až 2010.
Je ženatý, má tři děti, žije v Praze.
