„Národ je něco, co nesmažeme poukazem na globalizaci. Právě národy jsou tím, z čeho svět čerpá nové inspirace a energii,“ je přesvědčený Antonín Staněk, poslanec za ČSSD a poradce ministra zahraničí pro kulturní spolupráci se zeměmi Perského zálivu.
Národ a jeho kultura patří neodmyslitelně k sobě. Vy jste zastával mezi červnem 2018 a červencem 2019 funkci ministra kultury. Necítíte hořkost z toho, že to kvůli jistým kontroverzím netrvalo déle?
Některé věci nebyly na prvních stránkách novin, a přece jsou do budoucna důležitější než tehdejší zuřivá válka v médiích.
Co se vám jako ministrovi podařilo uskutečnit? Na co jste pyšný?
Zneužívání státních dotací a rozlezlou korupci v kulturní frontě se mi bohužel zkrotit nepodařilo. Ale povedlo se mi prohlásit mozartovskou stopu – vilu Bertramka – za národní kulturní památku. To byla od začátku má velká priorita. Mozart je evropská osobnost a vila nutně potřebovala silnější mandát ochrany. To pak motivovalo i vlastníka, aby se více věnoval jejímu stavu. Dalším velkým úspěchem bylo spojení čtyř institucí ze čtyř regionů (Muzeum v přírodě Zubrnice, Muzeum v přírodě Vysočina, Hanácké muzeum v přírodě a Valašské muzeum v přírodě) do celonárodní instituce Národní muzeum v přírodě. Posílil se tím význam menších muzeí v přírodě, zejména pak opomíjeného Hanáckého muzea v přírodě v Příkazích, cca 12 kilometrů od mé milované Olomouce. Podařilo se mi také dovést jednání až k podpisu memoranda mezi Národní knihovnou, ministerstvem kultury a Eliškou Kaplicky Fuchsovou o převodu autorských práv návrhu budovy knihovny od Jana Kaplického. Nemusí stát na dohled Pražského hradu, ale pokud bude v budoucnu zájem o využití plánů světového architekta, dveře jsou otevřené. A povedlo se mi i vyjednat klíčové podmínky pro výstavu „Sluneční králové“ v Národním muzeu, která přivezla do Čech unikátní archeologické objevy českých egyptologů spjaté z egyptským Abúsírem – starověkým královským pohřebištěm, sousedícím na severu s Gízou a na jihu se Sakkárou.
V současnosti působíte jako poradce ministra zahraničí pro kulturní spolupráci se zeměmi Perského zálivu. Je ta spolupráce na dobré úrovni?
Česko je mimořádné svým kulturním dědictvím. Bohužel se ale v současnosti kulturní spolupráce nezřízeně politizuje. Podíváme-li se do nedávné minulosti, našli bychom mnohem šťastnější roky, kdy byl svět rozdělen, a přesto existovala kulturní spolupráce a byl tu nějaký konsensus v tom, co je a co není cenné, ať už to vzniklo kdekoli.
Když už jsme u těch zahraničních vztahů, co říkáte na současný „moderní“ trend, kdy se u nás „natruc“ občas zbourá nějaká významná socha nebo jiná, kontroverzní, postaví?
Od těch dob, kdy se zjančení poslanci vydali natřít narůžovo tank a poté jiní „umělecky“ spálili prezidentskou standartu, a také jim to prošlo, mají všichni pocit, že mohou cokoli. Jsme svědky druhého obrazoborectví, bezhlavého ničení symbolů. Jenže evropskou kulturu drželo staletí v čele to, že své kulturní dědictví neničila, ale stavěla na něm. Naopak ji vždy ničili „revolucionáři“ bez historie, ať už se přihnali z Mongolska, nebo Malé Asie. Jsem proto přesvědčen, že je třeba duchovní a kulturní kontinuitu udržovat a rozvíjet ji s ostatními zeměmi světa, ať už se jedná o severní Afriku, země Perského zálivu nebo třeba oblasti Kavkazu až Tibetu. Ostatně právě nejlidnatější země světa, jakými jsou Čína, Indie, USA, Indonésie, Pákistán, Brazílie a další, jsou největším tavicím tyglíkem nápadů a můžeme se od nich učit a vzájemně obohacovat.
Náš pan prezident je, co se týká vztahů třeba s Ruskem a Čínou, velmi aktivní. Dokonce se sám snažil získat vakcínu Sputnik V. Rozumíte mu?
Rozumím důvodům, proč pan prezident vakcínu Sputnik V podporuje. Umírají lidé, a to je něco, co zodpovědného politika nemůže nechat chladným. Je samozřejmě těžké říci, zda by další vakcína toto umírání pomohla zastavit, nebo třeba naopak způsobila jiné potíže. Oproti postupu v jiných zemích, ať už se jedná o zastavení očkování AstraZenecou nebo naopak vpuštění vakcín Sinopharm nebo Sputnik V na jejich území, jsme ale zřetelně formalističtější a byrokratičtější. A všechno nám zbytečně trvá déle. Krom fanatických ideologů se proti slovům pana prezidenta nejvíc vyhraňují popuzení dogmatici a byrokrati.
Volby se blíží a ČSSD si v průzkumech moc dobře nevede. Je to podle vás i kvůli současné koalici s ANO?
Jako dlouholetého levicového, a troufám si říci i „národoveckého“ politika mě propad voličské přízně ČSSD samozřejmě mrzí. Obávám se, že to je hlavně tím, že vedle sebe v čele strany sedí oheň a voda. Zelení progresivisté a uměření sociální demokraté. Ti nemohou najít společnou řeč. Pokud se manželé zuřivě hádají o cokoli, také nemáte chuť jít k nim na návštěvu. A tak voliči ČSSD, stejně jako rodinní přátelé, raději potichu opouští tuto rozhádanou domácnost...
Takže to je spíše o potížích uvnitř ČSSD?
Přesně tak. Obávám se, že voličům více než spolupráce s ANO vadí hádky mezi výše zmíněnými dvěma nekompatibilními vnitřními přístupy v ČSSD. Jde proto jen o to, který levicový přístup zůstane „uvnitř ČSSD“ a který se oddělí a stane se „novou levicí“. Logicky by to měli být progresivisté, kteří by opuštěním ČSSD získali větší uvěřitelnost. A samozřejmě by umožnili lidem, vystrašeným z mnoha pohlaví, ekologických daní, přehnané vstřícnosti migrační politiky a dalších zelených nápadů, znovu se vrátit k té autentické sociálnědemokratické politice, kterou opouštějí proto, že té aktuální zkrátka nerozumí.
Nedávno začalo jaro a všem nám přineslo trochu naděje. Jak si ho užíváte?
Posledních pár let ve vrcholné politice, ať už té komunální nebo celostátní, mě naučilo vážit si volného času a soukromí. Místem, kde se cítím opravdu šťastný, je chata, zahrada a lesy kolem. Relaxuji při sekání trávníku, na procházkách přírodou. A mým koníčkem je houbaření. Úžasné jsou večery s přáteli pod pergolou u krbu, dobrého jídla a sklenky skvělého vína. K jedinečným okamžikům pak patří za jasného počasí sledování noční oblohy a hvězdného nebe nad námi…
Hrdý Olomoučan
Olomouc je jeho srdeční město a je hrdý na to, že se mu ho podařilo za primátorování oživit. „Vždy jsem se při své práci opíral o dva klíčové principy – že majetek se nemá prodávat, ale naopak, je-li příležitost, kupovat. Po více než čtvrt století snah se nám podařilo vykoupit klíčové pozemky a infrastrukturu v okolí olomouckého zimního stadionu „Plech Arény“ a připravit tak podmínky pro jeho rekonstrukci,“ říká, a dodává: „Koupili jsme ikonický Andrův fotbalový stadion, čímž jsme se zbavili závislosti na nejistých poměrech kolem tehdejší SK Sigma Olomouc a jejího spolku. Podařilo se nám prodloužit tramvajovou trať do jednoho z velkých olomouckých sídlišť.“ Nejvíc hrdý je na rekonstrukci interiéru Moravského divadla, fasád, krovů, střech a věží olomoucké radnice až po její sluneční hodiny a na obnovu do té doby naprosto zdevastovaného slavnostního freskového sálu z 19. století v budově FZŠ Komenium.