V létě Alexandr Vondra načal poslední rok svého prvního pětiletého mandátu v Evropském parlamentu. Když v něm v roce 2019 začínal, všichni ho coby bývalého diplomata a ministra čekali v zahraničním výboru, ale zvolil si výbor pro životní prostředí.
Nelitujete zpětně této volby?
Vůbec ne. Rozhodl jsem se tak zcela vědomě a záměrně, a to ze dvou důvodů. Za prvé – zahraniční výbor v EP je sice složený z mnoha bývalých ministrů zahraničí či obrany – hodně z nich osobně znám a vím, že mezi nimi panuje docela kolegiální atmosféra, ale vadou na kráse je fakt, že nemají moc velké pravomoci, aby mohli něco reálně ovlivnit. Hodně cestují, sepisují mnoho deklarací, které pak ale málokdo čte. A za druhé – naopak výbor pro životní prostředí je největší a díky agendě Green Dealu i nejmocnější. Výsledky jeho práce mají zásadní dopad na život lidí v celé Evropě, tedy i u nás. Promítají se do kvality života, ovlivňují ceny základních potřeb – od topení a bydlení až k dopravě a potravě. Je to hlavní bojová linie v EP. Zároveň jsem si ale ponechal něco i ze své někdejší agendy. Jsem členem podvýboru pro obranu. To je důležité proto, že se tam spolurozhoduje o vojenské pomoci Ukrajině.
Pokládáte se minimálně částečně za konzervativce. Může být konzervativec ochráncem životního prostředí?
Jistěže může. Je to přímo a doslova spojené. Ochrana přírody se anglicky řekne „nature conservation“. Edmund Burke, zakladatel moderního konzervativního myšlení, definoval konzervatismus jako kontrakt mezi námi, kteří žijeme, těmi, kteří tu byli před námi, i těmi, kteří přijdou po nás. Země není v našem vlastnictví. Máme ji svěřenou do správy a naší odpovědností je předat ji našim dětem a vnukům ne v horším, ale lepším stavu, než jsme ji převzali. To je ryzí podstatou konzervativního přístupu k ochraně životního prostředí. Nesmíme si ho ale plést se zeleno-socialistickou ideologií. Ta chápe problematiku revolučním způsobem, který zamýšlí marxisticky předělat člověka a jeho přirozenost. Když se Leninovi nepodařila světová revoluce vojensky ani hospodářsky, zkoušejí to dnes jeho následovníci ve jménu kultury nebo ideologie. To ovšem s konzervativním zájmem o přírodu nemá nic společného. Je to jen cesta k dalšímu zbídačení lidí. Konzervatismu není vlastní radikalita, ale racionalita a umírněnost.
Na svých předvolebních plakátech máte heslo „Evropa bez nesmyslů“. Které největší nesmysly v politice Evropské unie posledních let vedle určitého přepálení zelené agendy vidíte?
Mnoho. Zmíním tři příklady, které se nás hodně dotýkají. Za prvé – přetrvávající odpor k jaderné energii. Je nesmysl bojovat zároveň proti jádru a proti uhlíku. Dekarbonizaci energetiky bez jádra nezvládneme. Když jsem před čtyřmi lety do EP přišel, bylo jádro něco jako zakázané slovo. Při jednání mi říkali, že ho nesmím ani vyslovit. Postupně to měníme, založil jsem s Francouzi a dalšími skupinu přátel jaderné energie, ale jde to pomalu a těžce kvůli nesmyslným předsudkům. Za druhé – Evropská komise navrhla nesmyslně radikální normu Euro 7 pro jiné emise z automobilů, než je CO₂. Pokud by vstoupila v platnost v této podobě, přispěla by k likvidaci automobilového průmyslu v Evropě (v Česku vytváří zhruba 10 % HDP!), nahrála by jen konkurentům jako Čína a zdražila by auta zejména pro nízko a středně příjmové vrstvy obyvatel. Jako zpravodaj normy bojuju za její významné okleštění ve spolupráci s ministrem dopravy Martinem Kupkou. A za třetí – do finále jde projednávání směrnice o energetické náročnosti budov. Jsem samozřejmě pro to motivovat lidi, aby si stavěli energeticky úsporné domy a byty, ale podoba, kterou navrhla komise nebo kterou doporučil EP, je opět nesmyslně radikální. Místo individuální motivace jde cestou zákazů, příkazů, dokonce se snaží zasahovat do soukromého vlastnictví. Snad to ještě členské státy změní. Tohle je obecně asi největší problém. Zatímco EU jde cestou regulací a direktiv, USA zvolily cestu daňových pobídek a jiných motivací. To je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Ten druhý má přirozeně navrch. Ve výsledku pak Evropě ujíždí vlak v soutěži nejen se svobodnou Amerikou, ale i se státně-kapitalistickou Čínou.
V roce 2012 s tehdejším americkým ministrem obrany Leonem Panettou
Jste členem nejužšího vedení ODS. Jak jste spokojen s jejím působením ve vládě a s faktem, že jedinou vládní stranou, které roste popularita, jsou Piráti?
ODS je ve vládě v koalici pěti stran. Tak velké rozkročení tu ještě po roce 1990 nebylo. Stabilita vládnutí vyžaduje samozřejmě kompromisy. Máme premiéra, neseme tak nejviditelnější zodpovědnost. Navíc – tak jako mnohokrát v minulosti je na nás, abychom krotili dluhy, které tu před námi zanechali levicoví předchůdci. Jsem však přesvědčen, že do příštích parlamentních voleb za dva roky se už projeví výsledky naší práce. Bude určitě líp. Předchůdci tohle měli sice ve sloganu, ale chaosem při covidu a rozhazovačnou politikou dovedli rozpočet „zu grunt“. My to opravíme a – bude líp. A při vší úctě k Pirátům – nemyslím si, že by nám dýchali na záda.
Máme za sebou druhý rok ruské agrese proti Ukrajině. Blížíme se ke konci a ukrajinskému vítězství? A co to znamená pro Evropskou unii?
Přeji si, aby válka skončila co nejdřív, ale nikoli za cenu, že by se Ukrajina vzdala nebo že by ji Západ vydal všanc. Ruská agrese, nebude-li zastavena, ohrožuje i nás. Máme s tím své neblahé historické zkušenosti. Putinovo Rusko nesmí z války vyjít jako vítěz. Proto Ukrajině od počátku správně pomáháme vojensky, ekonomicky i humanitárně. Právě Polsko, my a baltské státy společně s Británií jsme v začátku války pomohli výrazně nasměrovat evropskou politiku. Němci i Francouzi, zpočátku i Američané, dost váhali. Když ale viděli odhodlání Ukrajinců se agresi vojensky bránit i naši podporu, zapojili se do pomoci také. Podpora velkých západních států je klíčová. Bez ní by to Ukrajinci nezvládli. Nesmí nás přemoct únava, jde tu o hodně. Pokud by se svět proměnil v džungli, kde rozhoduje jen právo silnějšího, budeme mezi prvními, kdo na to doplatí.
V USA vše vypadá, že se příští rok zopakuje souboj Joe Biden vs. Donald Trump, a to v ještě vyhrocenější podobě. Měli bychom jako Evropané mít z možného výsledku obavy?
Když Donald Trump vyhrál v prezidentských volbách poprvé, měl jsem pro něj pochopení. Sice jsem si říkal, že je to spíš obchodník než politik a pokud mu dá Rusko lepší nabídku než Evropa, může nás tak trochu „prodat“, ale nakonec jeho první prezidentství nebylo z hlediska zahraniční politiky vůbec špatné. Donutil evropské spojence víc investovat do společné obrany v NATO a některé jeho možné eskapády usměrňovali ostatní republikáni v Kongresu i administrativě. Jenže si pošramotil kredit svým nezvládnutým odchodem, což se s ním táhne dodneška. Je tu riziko, že v případě vítězství ve volbách by jako prezident mohl být motivován domácí pomstou za domněle „ukradené volby“ a jiná „příkoří“. V kombinaci s možným růstem amerického izolacionismu mezi republikány i demokraty by to pro Evropu mohlo znamenat problém. Nechci ovšem malovat čerta na zeď. Zatím si Amerika se svými problémy vždy úspěšně poradila, líp než Evropa.
Autor je evropským editorem Deníku
ANO s ODS?
Začínají se objevovat úvahy o možném spojení ANO a ODS po příštích parlamentních volbách. Byl by Alexandr Vondra ve vedení ODS, pokud by na něco takového kývla? „V Evropském parlamentu při obhajobě českých zájmů umím spolupracovat i s poslanci za ANO. V některých oblastech se tam až tolik nelišíme,“ říká. „Ale v českém parlamentu, když vidím tu vyšponovanou rétoriku a absolutně nerealistické a jen populistické návrhy ANO, považuji spolupráci za těchto okolností za nemožnou. Chybí jim jakákoli zodpovědnost. Jen křičí a nic konstruktivního nenavrhují.“
CV BOX
Alexandr Vondra (narodil se 17. srpna 1961 v Praze) je poslanec Evropského parlamentu a místopředseda ODS.
Přednáší mezinárodní a bezpečnostní vztahy na UJEP v Ústí nad Labem a VŠ CEVRO Institut v Praze. Je také předsedou Rady Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu, čestným prezidentem České euroatlantické rady, členem rady Česko--německého diskusního fóra a programové rady Fora 2000.
Vystudoval geografii a získal doktorát přírodních věd. Poté pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea.
Byl také manažerem kapely Národní třída, spoluvydával samizdatový časopis Revolver revue.
V roce 1989 se stal mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra.
V období 1990–1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Poté byl pět let 1. náměstkem ministra zahraničí a od roku 1997 zastával čtyři roky post velvyslance v USA.
Do vysoké politiky se vrátil v roce 2006, kdy byl rok ministrem zahraničí. Šest let byl také senátorem, dva roky ministrem obrany. Poslancem Evropského parlamentu je od července 2019.
Je ženatý, s manželkou Martinou mají tři děti – Vojtěcha (31), Annu (29) a Marii (26).
reklama
