V červnu se Alexandru Vondrovi s přehledem podařilo obhájit mandát poslance Evropského parlamentu. A nadále tam mimo jiné hodlá výrazně bojovat proti podle něj nesmyslným zeleným regulacím. Úspěšný rok mu ale hodně pokazila smutná událost…
Nedávno jste se rozloučil se svou mimořádnou manželkou Martinou, která odešla z tohoto světa ve věku 57 let. Do Litoměřic se s ní přišlo rozloučit s díky za to, co jim během svého života dala, tolik lidí, že nestačila ani místa ve zdejší katedrále. Co dlouhá léta, která jste spolu v manželství prožili, dala vám, co si ponesete dál v srdci?
Martina bude chybět. Bude mi chybět osobně jako moje druhá polovička. Byli jsme spolu - v dobrých i hoších časech - bezmála 38 let. Teď jsem sám. A bude chybět i mnoha lidem, kterým radila, učila je a ukazovala jim směr. Nikdy si nedělala žádné píárko, s nikým nesoutěžila o místo na slunci, nebyla ani na sítích. Ale když šlo o to, lidem pomoci, byla vždycky na místě.
Byl jste znovu zvolen do Evropského parlamentu. Minule jste se musel stát doslova skokanem kandidátky, aby se vám to podařilo, ale už během krátké doby jste se stal jedním z nejvíce viditelných českých europoslanců. V čem bude vaše druhé období jiné, na co se chcete soustředit?
Uplynulých pět let bylo v Evropském parlamentu především o opozici proti záplavě nejrůznějších, často velmi nesmyslných regulací ve jménu zelené politiky. Výsledek této radikálně zelené politiky je tristní. Evropa zaostává a chudne, válcuje nás Amerika i Čína. Nemá-li to skončit tragicky, potřebujeme evropskou politiku probudit. Nepotřebujeme radikální a ideologicky motivované experimenty, ale naopak otevřít prostor k lidské kreativitě a svobodnému podnikání. Potřebujeme nastolit rovnováhu mezi ochranou přírody, ekonomickými možnostmi a sociální únosností. Na to se chci soustředit. Kotvou jsou tři slova: bezpečnost, konkurenceschopnost a svoboda.
Babišovo ANO a Viktor Orbán se pokoušeli rozložit vaši frakci Konzervativců a reformistů lákáním polského Práva a spravedlnosti do nově založených Patriotů. Proč jejich snahy ztroskotaly?
Kvůli Orbánově podpoře Putinova Ruska a kvůli torpédování solidárního postoje k Ukrajině, kterou Rusko vojensky napadlo. Vadí to nejen Polákům, ale i Italům a dalším v naší frakci. Je to pro nás zcela nepřijatelné, ohrožuje to naše vitální zájmy.
Poté, co Evropský parlament rozdělil funkce a Patrioti, kteří se jako extrémistická strana dostali do „klatby“, nic nedostali, jste se vyslovil proti tomuto postupu. Myslíte si, že je to vůči Patriotům nefér?
Musíme rozlišovat dvě věci. Na jedné straně existuje v každém parlamentu nějaká většina, která prosazuje svou politickou vůli. Proti ní stojí opozice. To je podstata demokracie. Ale pak je tu druhá rovina. Parlament má nejen mocenskou, ale i reprezentativní funkci. Je zrcadlem společnosti a může přispívat ke kultivaci politiky, protože přece v dalších volbách se ty mocenské role mohou proměnit a je dobře, je-li taková změna provedena kultivovaným způsobem. V EP bývalo tradicí totéž, co dodnes platí i v českém parlamentu. Například v jeho předsednictvu jsou poměrným způsobem zastoupeny všechny relevantní strany. Teď třeba i ANO, přestože je v opozici. A podle mě je opravdu hloupost z toho Patrioty vylučovat. K ničemu dobrému to nepovede. Jen to prohlubuje příkopy ve společnosti. Bude těžké je pak zasypávat.
Čekáte od nové Evropské komise, že dá v Zelené dohodě „nohu z plynu“ a že se její boj proti globální změně klimatu stane méně ideologickým a víc odpovídajícím realitě evropské ekonomiky? Jak prakticky by se to mělo podle vás projevit především?
Je to mé velké přání. Revoluci ale nečekám, na to chybí v parlamentu poměr sil. Tipuju, že to bude spíš takový haškovský drobný posun v mezích zákona. První měření sil nastane, až nám příští Komise pošle k projednání cíl redukce emisí CO2 pro rok 2040. Číslo 90 procent, o kterém mluvila před volbami, je zcela nerealistické. Tak uvidíme, jak to dopadne.
Prodej elektromobilů v Evropské unii dramaticky klesl, mnohé automobilky, které na ně vsadily, včetně VW, mají problémy. Je čas se bavit o zrušení zákazu výroby aut se spalovacími motory a minimálně posunut rok, kdy by měla jejich výroba skončit?
Dochází přesně k tomu, před čím jsem varoval. Idiotskými regulacemi jsme umetli cestu Číně a naše automobilky přivedli do krizové situace. Bohužel tomu některé firmy jako třeba VW ještě svítily, protože si myslely, že se vykoupí z různých afér typu dieselgate, které byly také sestoupit až na dno studny, abys spatřil hvězdy. Teď se průmysl konečně probouzí do reality. Z debat tady v EP i s Komisí mám jistou naději, že zákaz spalováků v roce 2035 bude revidován. Revizi by si zasloužila i legislativa, která upravuje emise uhlíku, jinak pokuty od příštího roku dostanou autoprůmysl v EU do ještě větší krize.
Podaří se v příštích letech dosáhnout toho, aby EU výrobu elektřiny z jádra nejen tolerovala, ale i podporovala?
S Francouzi a dalšími členy v projaderné platformě, kterou jsem na půdě EP spoluzaložil, o to budeme vytrvale a důsledně usilovat. Je to otázka elementárně férového zacházení. Jsou-li všelijak zvýhodňovány solární či větrné zdroje energie, není absolutně žádný racionální argument, proč by jádro, které je také bezemisním, a navíc stabilním zdrojem, nemělo mít stejné zacházení.
Agrese Ruska proti Ukrajině trvá už téměř tři roky, ale více než jindy se začíná mluvit o tom, že by se od bojů mohlo přejít k mírovým jednáním. Jak by mírová dohoda měla vypadat?
Mír nastane, až k němu budou mít vůli obě strany konfliktu - ruský agresor i ukrajinský obránce. Je to zápas Davida s Goliášem a my správně pomáháme tomu slabšímu. Je to totiž v našem životním zájmu. Agresivní chování nesmí být honorováno, jinak bude pokračovat. Neznamená to, že předpokladem míru nemůže být nějaký kompromis, třeba ohledně území. Ale musí s ním Ukrajina souhlasit, a aby ten souhlas byl myslitelný, potřebuje - jako ten slabší - nějaké bezpečnostní záruky, že onen mír nebude jen dočasným příměřím před další agresí.
Spojené státy čeká finiš volební kampaně. I když to nevypadá tak jasně na vítězství Donalda Trumpa, jako ještě na začátku prázdnin, je pode vás Evropa připravena i na tuto alternativu a měla by umět spolupracovat i s USA, v jejichž čele bude případně opět Donald Trump?
Evropa musí být připravena. Zvládla první Trumpovo prezidentství. Dokonce nám přineslo i užitek, protože to byl právě Trump, kdo donutil Evropu brát výdaje na obranu a NATO vážně. Není tedy důvod, abychom nezvládli i případné druhé období. Ti chytřejší z Evropy už do Spojených států jezdí a navazují s republikány kontakty. USA přes všechny své problémy zůstávají velmocí číslo jedna a naším klíčovým spojencem.
Na Slovensku se blíží roční výročí čtvrté vlády Roberta Fica. Sdílíte zděšení části českých novinářů, politiků, a dokonce i veřejnosti z toho, co se na Slovensku
děje? A bylo správné ochladit v této situaci vztahy se Slovenskem?
K vývoji na Slovensku jsem samozřejmě kritický. Politicky stojí Fico na úplně opačném břehu než já. Ale rozčilení nemůže být program. Ani nemá cenu posílat přes hranice drsné vzkazy. Jen to štengruje atmosféru ve společnosti, což může vést, jak jsme viděli, i k násilí a atentátům. Musíme komunikovat. Jasně, pokud kradou evropské peníze nebo se spolčují s mafií, musejí nést následky. V EU jim pak po právu můžeme típnout peníze. Ale nesnažme se jim organizovat politický život zvenčí. Tohle na Slovensku nikdy nefungovalo. My Češi o tom víme své. Slováci si s tím poradí stejně, jako si poradili s Mečiarem. Ano, na vzájemné vztahy má situace na Slovensku přirozeně negativní vliv. Ale buďme opatrní. Jsme jim nejbližšími sousedy. Vzpomeňme si, jak třeba za bolševika Rakousko nebo Německo kalibrovalo své vztahy ke komunistickému Československu mírněji než třeba vzdálenější Norsko či Holandsko.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Alexandr Vondra (narodil se 17. srpna 1961 v Praze) je poslanec Evropského parlamentu a místopředseda ODS.
Přednáší mezinárodní a bezpečnostní vztahy na UJEP v Ústí nad Labem a VŠ CEVRO Institut v Praze. Je také předsedou Rady Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu, čestným prezidentem České euroatlantické rady, členem rady Česko-německého diskusního fóra a programové rady Fora 2000.
Vystudoval geografii a získal doktorát přírodních věd. Poté pracoval jako správce asijských sbírek Náprstkova muzea.
Byl také manažerem kapely Národní třída, spoluvydával samizdatový časopis Revolver revue.
V roce 1989 se stal mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra.
V období 1990–1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Poté byl pět let 1. náměstkem ministra zahraničí a od roku 1997 zastával čtyři roky post velvyslance v USA.
Do vysoké politiky se vrátil v roce 2006, kdy byl rok ministrem zahraničí. Šest let byl také senátorem, dva roky ministrem obrany. Poslancem Evropského parlamentu je od července 2019.
Je vdovec, má tři děti – Vojtěcha (31), Annu (29) a Marii (26).
