Historie

Lidé odcházejí, myšlenky zůstávají

Publikováno: 4. 4. 2022
Autor: Lubor Winter
Foto: Foto Shutterstock.com a dokument ČT „Charta 77 - Začátky“
logo Sdílet článek

Když se řekne Charta 77, mladším ročníkům to prakticky nic neřekne. Přesto – nebo právě proto – je třeba stále znovu připomínat, že svobodné, demokratické a prosperující Česko, jak je známe dnes, existuje také díky této iniciativě a lidem, kteří našli odvahu veřejně ji podpořit.

Letos v lednu to bylo 45 let, co spatřila světlo světa, a stejná doba uplynula v březnu od úmrtí jednoho z jejích předních členů – Jana Patočky. Ve dnech 6. a 7. ledna 1977 byl text Charty 77 zveřejněn ve čtyřech významných světových denících: francouzském Le Monde, britském The Times, německém Frankfurter Allgemeine Zeitung a americkém The New York Times. Charta byla výzvou skupiny občanů adresovanou československé vládě, aby dodržovala lidská a občanská práva, jak se k tomu Československo zavázalo podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975 v Helsinkách. Ačkoli si autoři přáli zůstat v anonymitě, dnes už víme, že většinu jejího textu sestavili spisovatelé Václav Havel a Pavel Kohout. Charta chtěla být výzvou všeobecnou, nestavovskou a nadnárodní. Skončilo to ale úplně jinak.

Ve stínu represí

Ačkoli zpočátku se množství signatářů počítalo na desítky, chartisté vždy věřili, že výzva se postupně rozšíří po celé zemi a stane se všeobecně známou. Tato představa ovšem rychle narazila na hráz normalizačního komunistického režimu, který se postaral, aby se tak nestalo – signatářům Charty 77 a lidem s nimi spojeným cíleně ničil život. „Protistátní živly“ opakovaně trávily dlouhé hodiny na výsleších, chartisté a jejich blízcí přicházeli o zaměstnání, byli nuceni k emigraci, museli strpět výhrůžky, vydírání, zabavování majetku… A mělo to efekt. Komunistický režim eliminoval své odpůrce víceméně nepozorovaně, a velmi důsledně. V průběhu 70. a 80. let dosáhl toho, že Charta 77 byla iniciativou, o jejíž existenci a činnosti věděl jen málokdo. Historici zjistili, že do poloviny 80. let ji podepsalo jen asi 1200 lidí.

Charta 77 chtěla být také iniciativou nestavovskou, ale přesto, že byla otevřená všem společenským a profesním skupinám, zůstala platformou, kterou podporovali především intelektuálové a umělci. I to byl z valné části následek perzekuce signatářů a jejich rodin a přátel. Myšlenky charty se mohly jen těžko dostat mezi příslušníky dalších skupin obyvatel, protože tyto snahy byly hned v zárodku odhaleny a „neutralizovány“ Státní bezpečností. Někteří oponenti režimu měli navíc problém s tím, že řada chartistů byli bývalí reformní komunisté, a tak k ní leckdo zaujal dosti rezervovaný postoj. Známým představitelem protikomunistického hnutí, který se na Chartu 77 dlouho díval s nedůvěrou, byl třeba kardinál František Tomášek.

A do třetice – iniciativa měla ambice oslovit jak českou, tak slovenskou veřejnost, chtěla tedy být výzvou nadnárodní. Ani to se však nestalo. Nejenže získala na Slovensku jen minimální pozornost a podporu, ale její ideje pronikaly jen velmi pozvolna samotnými českými zeměmi. Nakonec Charta 77 zůstala aktivitou Prahy a v omezené míře také velkých českých a moravských měst, ale o celonárodním povědomí nemohlo být řeči.

Porážky a vítězství

Dá se říct, že Charta 77 v uvedených třech ohledech svůj boj s komunisty prohrála. Až do zhroucení režimu v listopadu 1989 zůstala aktivitou volně provázaných skupin levicových intelektuálů a umělců, která se nemohla ani v nejmenším porovnávat třeba s polským opozičním hnutím Solidarność, jež v průběhu let získalo opravdu masovou podporu Poláků, a nakonec bylo rozhodující silou, která v Polsku umožnila znovunastolení demokracie.

Vliv a odkaz Charty 77 ale v žádném případě nelze bagatelizovat. Zaprvé – jednou provždy zůstane nejvýznamnější iniciativou odporu proti komunistickému režimu v období normalizace a platformou, která v té době jasně artikulovala požadavky na dodržování občanských práv jednotlivce. A zadruhé – její zásadní význam pro naše novodobé dějiny se ukázal také ve dnech, týdnech a měsících, kdy se po listopadu 1989 začala rodit nová československá politická reprezentace. Z řad chartistů totiž nakonec do demokratického politického života vstoupily osobnosti jako Pavel Rychetský, František Bublan, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra a v neposlední řadě také Václav Havel.

Jan Patočka

Chartu 77 podepsala řada vynikajících osobností tehdejšího Československa. Mezi nimi i přední filozof 20. století Jan Patočka, který se také stal jedním z jejích prvních mluvčích. Prostřednictvím jeho textů získala Charta 77 a její ideje na zřetelnosti, ale i občanském a mravním charakteru. Filozof Daniel Kroupa k tomu v pořadu České televize Historie.cs řekl: „Když jsem se dozvěděl, že Patočka se má stát mluvčím Charty 77, měl jsem z toho hrůzu, protože se mi jevil jako člověk naprosto apolitický, neorientovaný v té praktické politice. Měl jsem obavu, aby se nějakým způsobem nenechal zneužít. Největší šok pak pro nás byl, že tenhle starý pán dokázal ty dva měsíce života, které mu ještě zbývaly, neustále držet režim v šachu. Neustálou aktivitou. Psal, stýkal se s lidmi…, dělal všechno, co si režim přál, aby nedělal.“ Osobnosti v pozici mluvčího byly vždy vystavené silnému tlaku režimu a StB se neštítila prakticky ničeho. Od ledna 1977 byl Jan Patočka podroben několika vyčerpávajícím výslechům. Naposledy si pro něj Státní bezpečnost přijela 3. března, poté, co se setkal s nizozemským ministrem zahraničí. Vyslýchali ho několik hodin a výslech to byl opět více než náročný – krátce po návratu domů byl totiž profesor Patočka odvezen do nemocnice s podezřením na infarkt myokardu. V noci z 10. na 11. března zemřel na mozkovou mrtvici.

Slavný „antichartovský“ článek z někdejšího Rudého práva.

reklama

https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html

Mohlo by vás zajímat

Více článků