Jsou profesní oblasti, kde dominují muži, v jiných zase ženy, a někde je to půl na půl. Do první skupiny patří bezesporu oblast informačních technologií, tedy IT. O tom, jak se pracuje ženám v této oblasti, jsem si ve společnosti BiQ Group povídal s manažerkou komunikace Petrou, HR manažerkou Miroslavou, HTML developerkami alias kodérkami Michaelou a Klárou, frontend developerkou (vývojářkou) Lenkou a testerkou Veronikou.
Kolik lidí má vaše firma, a kolik z toho je žen?
Miroslava: V celé skupině je přibližně 460 lidí, z toho kolem pětatřiceti procent žen. Hodně se na tom podílejí týmy office, HR, financí nebo marketingu. Ale máme samozřejmě i vývojářky, testerky, kodérky, Atlassian Consultantky či projektové manažerky. Když bychom se bavili o lídrech, pokud to má být technicky vybavený člověk, jsou to většinou muži, ale pokud se jedná o takzvaně softové pozice, tak naopak ženy. A například u projekťáků je ten podíl skoro půl na půl.
Když se řekne IT, pro mnohé lidi je to synonymem pro „svět divných mužů“. Proč jste se rozhodly pro tuto oblast?
Lenka: Ja som chodila na gympel, a keď som sa rozhodovala, z čoho budem maturovať a kam potom na výšku, mali sme práve začiatky programovania. Začalo ma to veľmi baviť, pretože som vždy viac inklinovala k veciam, ktoré sa dali pochopiť, než k tým, ktoré sa musíte nadrilovať, naučiť naspamäť. Takže som nakoniec informatiku vyštudovala.
Michaela: Původně jsem nedělala žádný technický obor, po gymnáziu jsem na vysoké studovala humanitní obory. Do IT jsem se v dřívější firmě dostala na administrativní pozici, byla jsem tam devět let a nějak jsem s tím prostředím srostla. Většina kolegů, se kterými se dodnes kamarádím – chodíme si na svatby a podobně –, jsou programátoři. Ale ta firma nedělala weby, zabývala se složitějšími věcmi jako diagnostikami do aut nebo medicínskými přístroji. Sice už tam mě lákali, ať jdu dělat testerku, ale to jsem si netroufla. Na druhou stranu jsem inklinovala k něčemu kreativnímu a webovky mě hrozně lákaly. Nakonec mě „pošťouchly“ kurzy Czechitas, přes mého muže (mimochodem, programátora) jsem se pak dozvěděla o Bootiqu, a jsem tady.
Manželství dvou ajťáků... Nemluvíte u večeře v kódech?
Michaela: (směje se) Nevěřte mýtům, programátoři skutečně nejsou tak postižení, aby nedělali nic jiného. Jsou to naopak velice často zajímaví lidé, mají spoustu koníčků. Staví kánoe, vaří pivo a tak dále. Takže se doma bavíme úplně normálně o všem možném. A když už o něčem technickém, pak jen ve chvíli, kdy třeba potřebuju něco zkonzultovat, protože můj muž je „backenďák“ a o frontendu toho zas moc neví.
Setkali jste se někdy – třeba při jednáních s klienty – s podivem, že za IT s nimi komunikuje žena?
Veronika: Vyloženě s údivem nebo nefér jednáním ne. Spíš jsem zažila, že ten mužský partner na druhé straně jako by zkoušel, jestli tomu vůbec rozumím, jak dalece se v problematice orientuji, jak jsem pevná v kramflecích, kam až může zajít, co si dovolit. Myslím, že na muže by to nezkoušel.
Bral vás jako slabší soupeřku?
Veronika: Chvílemi jsem měla ten pocit. Tak jsem ho vyvedla z omylu a bylo vyřízeno… (směje se) Upřímně, já takové ty mužsko-ženské soutěže nemám moc v oblibě.
Miroslava: Znám to trochu i z pohledu HR. Občas se stane, že se kandidát při pohovoru obrací hlavně k chlapům, kteří jsou tam za IT, a se mnou prakticky nekomunikuje.
Petra: Někdy s tím bojují i holky, které prezentují klientovi plány, a on se automaticky obrací třeba na programátora. Na důležitých jednáních, u velkých projektů, musí často ženská dokázat, že je schopna to na sto procent vést. U chlapa se to předpokládá.
Když jste poprvé nastoupily do IT, jaké bylo přijetí? Padaly třeba nějaké žertíky, poznámky?
Lenka: Osobne som sa s tým nestretla. Moja prvá práca bola ešte v priebehu štúdia, keď jedna firma naberala stážistov. Vybrali nás asi desať a viac ako tretina boli baby.
Veronika: Já v minulé firmě přišla k práci testerky v podstatě náhodou, mám vystudovanou vysokou s ekonomickým zaměřením. A ano, zpočátku vtípky padaly, třeba od vývojářů to nebylo úplně přivítání s otevřenou náručí. Pravdou je, že jsem byla IT světem nepolíbená, zcela nepopsaný list papíru, možná i proto bylo to přijetí trochu nelibé. A možná byli ti kluci i trochu vyjukaní z toho, že k nim najednou nastoupila ne úplně ošklivá holka. (směje se) Ale pak se srovnali a šlo to v pohodě. Tady to bylo úplně jiné. Některé kolegy už jsem znala a nebyl naprosto žádný problém.
Miroslava: Mám zkušenost z jedné dřívější firmy, je to tak sedm let zpátky. Tam bylo hodně vnímáno, že na vysloveně těžkou pozici v IT nastoupila žena. U nějakých „jemnějších“ pozic, třeba analýz a podobně, to ještě skousli, ale u těch tvrdých se opravdu divili. Ale věřím, že to bylo pouze dřívější dobou a teď by už situace byla jiná.
Klára: S nějakou nevraživostí jsem se nesetkala. Ale v úplných začátcích, když jsem přišla z jiného oboru, jsem si občas říkala, jestli není špatně pořád se na něco ptát. Takže člověk si musí uvědomit, že jako začátečník se musí ptát, že je to normální a v pohodě. Ale v tom možná hraje trochu roli i to, že ženy obecně mají trochu tendence se podceňovat.
Ovlivnil vás v něčem pobyt v převážně mužském kolektivu?
Petra: Musím říct, že na mě to určitý dopad má. Jak jsou chlapi častokrát přímočařejší, začalo se to projevovat i u mě, a to i v soukromí. Nechodím opatrně kolem horké kaše, přemýšlím výrazně racionálněji.
Miroslava: S tím souhlasím. Třeba na nějakých mítincích už nejste tak košatý, zkracujete věty, jdete přímočařeji k věci, nedáváte tam tolik emocí. Řekla bych, že ženy a muži opravdu nad některými věcmi přemýšlejí jinak, a to je zase pro mnohá jednání i projekty pozitivní.
Petra: Proto se i v některých – většinou větších – firmách přistupuje k tomu, že staví smíšený tým. Nejen kvůli tomu, o čem mluví Miri, ale i z toho důvodu, že muži se pak skutečně automaticky chovají trochu jinak, kultivovaněji. A žena je častokrát lepší v komunikaci, což ocení i klient.
Miroslava: Jen doplním, že to funguje i naopak. Pokud máme čistě ženský tým, naše přání je doplnit ho mužem, protože do těch procesů většinou vnese trochu jiný pohled.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi prací v IT a v jiných oborech?
Michaela: Řekla bych, že v IT, alespoň u těch technických částí, jsou lidé kooperativnější. Protože IT je bezbřehý, hluboký oceán, kde nikdo neví všechno a všichni jsou závislí na znalostech někoho jiného. A uvědomují si to. Někdo s hodně velkým egem v takovém týmu dělat nemůže. Ale to platí pro muže i ženy.
Miroslava: Tímhle Míša nahrává na to, jaké lidi hledáme. A je to přesně tak, jak říká. Při pohovorech se někdy setkáváme s lidmi – ať muži, nebo ženami – s opravdu vysokým egem, a vnímáme, že jejich přijetí by mohlo být pro tým problém, vázla by kooperace. Takže ať je to dovednostně jakkoli schopný člověk, do týmu si ho nevezmeme. Riziko, že ho nabourá, je příliš velké.
Veronika: Já se na to podívám z úplně jiného pohledu. Jsem samoživitelka, mám zkrácený úvazek, pracuju hodně na dálku. Což je, myslím, v tomhle oboru snazší než v mnoha jiných. Je hrozně fajn, že se tohle začíná obecně ve firmách rozšiřovat. Že přibývá zkrácených úvazků, vycházejí vstříc s home office, když je dítě nemocné, nemusíte žádat o ošetřovné a podobně.
Klára: Mně přijde na IT super to, jak se pořád mění a vyvíjí, takže člověk má prostor k růstu a posunu jak ve své oblasti, tak i skrz různé týmy.
Když je řeč o dětech, tady žádná firma, zákon, nařízení nepomůže, rozhodla matka příroda. Porod, mateřská... To je, předpokládám, z hlediska kariéry překážka.
Petra: Pochopitelně, ale jak pro koho. My jsme rodinu plánovali, chtěli jsme ji. Stali jsme se rodiči ve zralejším věku a máme děti věkově velmi blízko u sebe. Byla jsem si vědoma, že mě mateřství na chvíli zastaví. Ale po letech mnoha přesčasů a nevybrané dovolené jsem se na to vlastně i těšila, ačkoliv mi bylo jasné, že návrat nebude jednoduchý. S každým z dětí jsem byla na nějaký čas doopravdy jen máma a pak k tomu začala po pár hodinách pracovat. S druhým potomkem bylo všechno rychlejší. V bývalé firmě byl management víceméně mužský. Na mateřskou jsem odcházela s vidinou, že se za nějaký rozumný čas vrátím. A ten návrat, zejména když odcházíte z nějak vybudované pozice, bývá opravdu těžký. Myslím, že firma očekává, že se vrátí stejný člověk, se stejným nasazením, ale ono to tak logicky není. Během mateřské firma běží bez vás, začne se zabývat novými projekty, leckdy se může i úplně „přeskládat“. Takže vrátit se do stejného vlaku je v podstatě nemožné a může trvat i několik let, než se dostanete do režimu, kdy fungujete úplně efektivně. Neustále se snažíte vybalancovat to, že jste v práci na úkor domova, a zároveň, abyste neodváděl méně kvalitní výkon, protože často máte hlavu jinde. Člověk se s tím musí vnitřně srovnat a není na to žádný manuál. V tomhle to máme těžší, obzvlášť v době, kdy technologie jdou strašně rychle dopředu a dva nebo tři roky pauzy jsou opravdu hodně znát. Ještě bych ráda vypíchla, že každá z nás má pro návrat do práce jiný důvod. A pokud už čelíme tomuto rozhodování, je pro nás více než důležité cítit, ale i fakticky mít podporu od rodiny a partnera.
Miroslava: Doplním to ještě z jiného pohledu. Když je ženě třeba ke třiceti, nehledě na to, jestli už děti má, či nemá, běží náborářům mnohých firem v hlavě, jestli ještě nebude mít dítě a neodejde třeba po roce na mateřskou. Takže to je v tomto ohledu další hendikep. Ale tohle přetrvává spíš ještě v řekněme „starších“ firmách, u těch modernějších už to tolik není. U nás na to nehledíme. Už jsme zvyklí, že na rodičovskou v některých případech chodí i muži nebo že ženy v IT nechtějí být dlouho mimo obor, a tak se vrací velmi brzy zpátky. Navíc loajalita maminek je potom obrovská.
Veronika: S tím přerušením profesní dráhy pak často souvisí i menší platové ohodnocení. Ale to platí obecně, není to specifikum IT.
Miroslava: U nás si ale na tohle nehrajeme. Vždy se na ten tým díváme jako na celek. Ženy u nás nejsou podhodnocovány a po odborné stránce nejsou posuzovány hůře než muži. Tento mýtus u nás nepanuje a jsme za to rádi. Všichni máme stejné hodnoty a stejnou startovní pozici a je jen na nás, jak budeme fungovat. Bez ohledu na to, zda jde o muže, či ženu, bez ohledu na národnost a další věci.
O SPOLEČNOSTI
Technologická skupina BiQ Group provází lídry výzvami digitálního světa a přináší komplexní službu, od vývoje na míru přes osvědčené platformy SAP, Atlassian a Kentico Xperience až po c-commerce a digitální marketing. Čítá více než 460 expertů, působících ve 12 regionech v Česku a na Slovensku. Historie skupiny se začala psát v roce 2017, kdy byly založeny společnosti BOOTIQ v Česku a na Slovensku, které vznikly spojením firem Marcela Červeného a Lukáše Nováka. Dvojici spoluzakladatelů pak ještě doplnil Boris Zovčák. BOOTIQ se dynamicky rozrůstá a nyní je jednou z dceřiných firem skupiny BiQ Group. Projekty dodává pro firmy T-Mobile, DPD, GTS Alive – ISIC, Škoda, Unipetrol, Zoot a více než stovku dalších klientů. Skupinu tvoří společnosti BOOTIQ, Consulting Company Novasoft, EEA, Bluesoft a PUXdesign.
SROVNÁNÍ V EU
Podle dat Eurostatu byl v roce 2021 poměr žen zaměstnaných v ICT sektoru v celé Evropské unii 19,1 %, což je o 0,6 % více než v předchozím roce.
Česko z pohledu jednotlivých členských zemí EU v tomto ohledu jednoznačně propadlo. Ačkoli se oproti roku 2020 o tři desetiny procenta zlepšilo, přesto s podílem pouze 10 % žen zaměstnaných v ICT spolehlivě obsadilo poslední příčku. Před ním se umístily Maďarsko (14 %), Slovensko (14,9 %), Polsko (15,5 %) a Itálie (16,1 %). Naopak nejlépe dopadly Bulharsko (28,2 %), Rumunsko (26 %), Malta (25,7 %), Island (24 %) a Finsko (23,9 %).
Česká republika se v této tabulce drží v nejhorší pětce nepřetržitě od roku 2012, přičemž celkem pětkrát skončila na posledním místě. Nejlépe na tom byla v roce 2012, kdy ženy v ICT držely poměr 11 %. Do roku 2021 se tak zhoršila o jedno procento.
Petra Rejsová (manažerka komunikace)
Miroslava Zajíčková (HR manažerka)
Veronika Vanžurová (testerka)
reklama
