Rozhovory

Zbigniew Jan Czendlik: Život bez naděje si nedokážu představit

Publikováno: 6. 7. 2021
Autor: Šárka Jansová
Foto: Foto archiv Zbigniewa Czendlika
logo Sdílet článek

„Ať už pojedete v létě kamkoli, Bůh je na cestách stále s vámi. Největší jeho chrám je příroda sama,“ říká katolický kněz Zbigniew Jan Czendlik, který letní dny stráví doma v Lanškrouně.

Než se dostaneme k létu a putování – před rokem jste měl při našem rozhovoru „shora“ pravdivé zprávy, protože jste tušil, že covid s létem neskončí. Máme za sebou krutý podzim a zimu... Jaký to podle vás mělo vliv na lidi?

Já jsem se hlavně v duchu snažil vžít do lidí, kteří žijí v panelácích a museli být zavření doma. Neměli ani zahrádku, kam by si vyšli bez ochrany úst. To muselo být psychicky náročné. Nejvíc jsem ale litoval děti, hlavně skupinu dospívajících mladých lidí. Vždyť tyhle roky mám v paměti jako nejkrásnější léta. To jsem měl první rande, poprvé jsem políbil holku. Je smutné, že o tohle všechno ti mladí přicházejí.

Je pravda, že se v posledním roce soustřeďujeme hlavně na fyzické zdraví, ale co naše psychika?

Zdravý člověk musí být zdravý i duševně, nelze to od sebe oddělit. Trochu se bojím, že až ustoupí Než se dostaneme k létu a putování – před rokem jste měl při našem rozhovoru „shora“ pravdivé zprávy, protože jste tušil, že covid s létem neskončí. Máme za sebou krutý podzim a zimu... Jaký to podle vás mělo vliv na lidi?

Já jsem se hlavně v duchu snažil vžít do lidí, kteří žijí v panelácích a museli být zavření doma. Neměli ani zahrádku, kam by si vyšli bez ochrany úst. To muselo být psychicky náročné. Nejvíc jsem ale litoval děti, hlavně skupinu dospívajících mladých lidí. Vždyť tyhle roky mám v paměti jako nejkrásnější léta. To jsem měl první rande, poprvé jsem políbil holku. Je smutné, že o tohle všechno ti mladí přicházejí.

Myslíte, že nastává – nebo brzy nastane – chvíle, kdy budeme muset „počkat“ na svoji duši?

Ano – podle mě budeme fyzicky fit, ale naše duše nás nebude stíhat a budeme na ni muset počkat. I když se všechno postupně vrátí do normálu, včetně otevřených restaurací, divadel, obchodů i kostelů, bude chvíli trvat, než si na to zase zvykneme. Když člověk drží hladovku, taky se hned po jejím skončení nemůže dosyta najíst. A myslím, že to pocítíme v oblasti ekonomické, vztahové, sociální i duchovní.

Jak jste pandemii prožíval vy u vás v Lanškrouně?

Vytvořil jsem si jakousi bulinu, ve které jsem žil se svými přáteli a blízkými. Od svých kořenů jsem se neodřízl a pohyboval jsem se na hraně dodržování opatření. Snažil jsem se žít zdravě i po duševní stránce. A vlastně jsem tím pomáhal i těm, kdo se mnou přišli do kontaktu.

S jarem ale přišla nová naděje. Je to tak?

S jarem přišly Velikonoce a ty přinesly naději pro každého. Netvrdím, že už bude dobře, protože nikdo neví, co bude dál, jestli se vir na podzim zase nerozšíří. Jisté ale je, že po noci přijde den, po zimě jaro, pak léto, a po bouřce vysvitne slunce. To jsou přírodní zákony a potvrzují, že nic netrvá věčně a všechno má svůj konec a začátek. Bez naděje si vůbec nedokážu život představit.

Blíží se léto. Jaké máte vzpomínky na svoje dětské prázdniny a dovolenou s rodiči?

Byl jsem kluk z polské vesnice a s rodiči jsme v létě na prázdniny nejezdili. V tu dobu začínaly žně a práce na poli. Rodiče mě vychovali tak, že na prvním místě byla práce, na druhém místě práce – a na třetím také. Proto nesnáším lenost. Nemůžeme ale zaměňovat lenost s odpočinkem, ten potřebujeme každý.  Odpočívali jsme spíš v zimě, to je přirozené období, kdy odpočívá i příroda. My lidi to ale máme obráceně, odpočíváme v létě, v době vegetace a sklízení plodů.

Všimla jsem si správně, že nemáte rád slovo dovolená, ale raději říkáte volno nebo prázdniny?

Ano, to jste řekla přesně. Výraz dovolená nemám rád. Jeho pravý význam je zavádějící. Není to přece o tom, že by nám někdo měl dovoloval odpočívat. Nakonec i v Desateru je: „Pamatuj, abys sedmý den světil.“ My máme přímo povinnost odpočívat. To zní hezky, ne? Takže ta „dovolená“, jak se volnu pro odpočinek říká, jsou vlastně takové Boží prázdniny... (směje se)

A vy na ně raději jezdíte v zimě?

To je pravda. Dovolená v létě je placení za nepohodlí. Cestování stojí peníze, všude je vedro a zpocení lidé. Ubytuji se v hotelu, kde se pořádně nevyspím, poněvadž tam otravují v noci komáři a chybí mi můj vlastní polštář. A vrcholem všeho je, když mi načepují teplé pivo. Mám takový pocit, že týden odpočinku v zimě nahradí čtrnáct dní volna v létě.

I vy jste ale cestoval za hranice snů, do exotických končin. Kam jste se podíval?

Ve svém životě jsem byl na dvou velkých cestách, v Malajsii a na Mauriciu, a už se tak daleko nikdy nepodívám, protože v letadle nevydržím déle jak tři hodiny. Na ostrov Mauricius, kam jsem letěl dvanáct hodin, vzpomínám moc rád. Prý tam nejsou vůbec žádná jedovatá zvířata – a přišlo mi, že ani lidé tam nebyli „jedovatí“. Užíval jsem si nádhernou atmosféru a jedl výborná jídla. Já totiž lidi rád poznávám skrze gastronomii. V neděli jsem se jel podívat do městečka do kostela a trochu mě zmátlo, že taxikář měl na zrcátku pověšený růženec a na palubovce stála soška Buddhy. „Jste křesťan, nebo hindu?“ ptal jsem se, a on odpověděl: „Jsem křesťan, Buddhu tady mám pro štěstí.“ No, a když jsem jel zpátky, vezl mě jiný taxikář – a to samé. Růženec na zrcátku a Buddhu na palubce. Na mou všetečnou otázku, jakého je vyznání, odpověděl. „Jsem hindu, růženec mám pro štěstí.“ Tehdy mě napadlo, že to mají na ostrově skvěle pojištěné. Vždyť my vlastně nevíme, komu „ten nahoře“ víc fandí, když je jen jeden. Takže bych rád, aby křesťané, hinduisté a třeba muslimové spolu žili v míru. Kéž by to šlo.

Jaká byla atmosféra v tamním kostele?

Skvělá, a nikdo neřešil, že mše začíná místo v jedenáct v půl dvanácté. Když pan farář přišel, s každým se vítal, ministrantky byly černošky a já se konečně cítil jako misionář... (směje se)

A jak se vám líbilo v Malajsii?

Tam jsem zažil něco podobného. Lidi tam bydlí v „longhouse“ – to jsou takové dlouhé mezigenerační domy – a každá z rodin má svoji kapličku. A zase tam žijí vedle sebe v klidu muslimové i křesťané a dokážou spolu vycházet. K tomu slouží dovolená, mít oči otevřené a sledovat, co zajímavého bych se mohl někde jinde naučit.

Vy asi nebudete typ turisty, který proleží celý den na pláži…

Vůbec ne, já musím pořád něco dělat. V obou případech jsem byl na cestách s přáteli golfisty, na pláži bych ležet nedokázal.

A jak strávíte prázdniny a léto s Bohem letos?

Mám u nás na farnosti stále nějakou práci v kostele, čekají mě svatby, křtiny. Léto strávím v Lanškrouně, tady je taky krásně. Farář má navíc problém – s kým vlastně na tu dovolenou jet. Samotnému se mi nikam nechce a vydržet s nějakým kamarádem nebo s partou celé dny je pro mě složité. Jsem dominantní člověk, nerad se přizpůsobuji a podřizuji, ale na společných cestách se člověk přizpůsobit musí.

Co byste vzkázal těm, kteří to mají podobně jako vy a vyrazí třeba putovat světem jen tak sami?

Ať jsme, kde jsme, doma, v lese, u rybníka, nebo třeba daleko v horách, či na pláži u moře, Bůh je všude s námi. Jestli my s ním, to nevím, ale On je s námi určitě.

CV BOX

Zbigniew Jan Czendlik (narozený 6. září 1964 v Brenné v Polsku) je římskokatolický kněz polské národnosti působící v Česku a děkan lanškrounský. Je inkardinován do katovické arcidiecéze.

Má dva bratry a sestru, která je řádovou sestrou a stará se o dlouhodobě nemocné v Dortmundu.

Absolvoval teologickou fakultu v Katovicích a ve Varšavě a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. O tři roky později byl vyslán do Česka a rok působil jako farní vikář v Náchodě ve farnosti Studnice.

Od roku 1993 byl farním vikářem, později administrátorem v Lanškrouně a administrátorem excurrendo ve farnostech Luková a Žichlínek. V roce 1997 se mu podařilo dokončit opravu kostela svatého Václava v Lanškrouně.

oku 2005 zahájil provoz rodinného dětského domova v Žichlínku v prostorách zrekonstruované fary. V roce 2008 byl jmenován děkanem.

Účinkoval v televizních pořadech Bolkoviny, Krásný ztráty, Uvolněte se, prosím a Máme rádi Česko. Na ČT1 moderuje pořad Uchem jehly a v ČRo Dvojka moderuje pořad Jak to vidí.

Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech za účelem podpory seniorů a dětí s handicapem.

Je patron psího útulku, aktivní sportovec, hraje fotbal, golf, tenis a lyžuje.

Zibi a sport

Zibi, jak mu říkají přátelé, je vášnivý fotbalový fanoušek, fandí Viktorce Plzeň. „Kdybych fandil Spartě nebo Slavii, měl bych proti sobě vždycky skoro polovinu národa. Takhle je to v pohodě,“ směje se. Jako kluk hrál pravého záložníka ve vesnické lize v rodném Polsku a má rád vesnický fotbal přesně jako ve filmu Okresní přebor. Ještě jako farář hrával v Lanškrouně, ale některé dříve narozené farníky pohoršovalo, že důstojný pán lítá za mičudou a kluci na něj křičí: „Ty vole, jak to hraješ!“ (směje se) V poslední době si zamiloval golf. „Golf je pro mě droga, ta vůně posekaného trávníku asi způsobuje závislost... Kousek od nás v Dobrouči je krásné golfové hřiště a mám tam doživotní členství. Moc mi to ale nejde, hraji ,Boží golf'. Buch do vody, buch do lesa...“ (směje se).


reklama

https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků