Rozhovory

Adriana Krnáčová: Protézy moci nepotřebuji

Publikováno: 21. 5. 2026
Autor: Karel Černý
Foto: archiv Adriany Krnáčové
logo Sdílet článek

Ve svém životě si Adriana Krnáčová prošla mnohými vlnobitími. Vzestupy i pády v politice, osobní úspěchy i trable, zákeřná nemoc. O té mimochodem vydala knihu, která určitě pomohla mnoha lidem se stejným osudem. Vše zvládla, politika ji stále zajímá a například na rozvoj hlavního města má hodně rozumné názory.

V poslední době se spekuluje, zda se vrátíte do aktivní politiky. Takže uvažujete o tom? 
Uvažovat je jedna věc a druhá věc je, za jaké barvy bych tam měla jít. A já nemám barvy. Protože když tu politiku dlouho pozorujete, pak do ní vstoupíte a poznáte, jak to v ní chodí, potom ji opustíte a vytvoříte si odstup, a vidíte, jak by se věci měly dělat jinak. A já nevidím lidi, s kterými bych to dělala jinak.

 

Nicméně dění v Praze a politiku obecně sledujete hodně pečlivě.
To ano. Spustila jsem nedávno i svou webovou stránku adrianakrnacova.cz a tam v podstatě každý týden pouštím nějaké video ohledně problematiky v Praze. Má to být do určité míry návod pro lidi, aby uměli zvolit tak, aby to Praze neškodilo jako posledních osm let.

 

Netajíte se tím, že politika se hodně podepsala na vašem zdraví. Šla byste do ní znovu i s tímhle rizikem?
Teď už vím, jak na to. Tehdy jsem se do toho vrhla bezhlavě a dávala jsem do ní veškerou svoji energii, všechno. Jenže pokud tu práci berete vážně a děláte ji skutečně tak, jak ji máte dělat, máte minimum volného času. Nemáte ho ani o víkendu, protože musíte chodit na různé akce jako křtít zvířátka do zoo a spoustu dalších. Nemáte čas pořádně relaxovat. Takže jsem měla málo odpočinku a k tomu byl veliký tlak dílem proto, že jsem žena, že nejsem úplně čistá Češka, a ještě k tomu nenarozená v Praze – to mi dávali sežrat i kolegové. A pak ten klub, v kterém jsem byla, to byla katastrofa. Protože přece jenom na tu veřejnou správu potřebujete mít nějaké vzdělání a nějaké zkušenosti s ní. Ostatně to posledních osm let vidíme, že sice někdo je třeba doktor, ale nemá tušení, jakým způsobem veřejná správa funguje. Takže jsem měla lidi, které bych nepřála nikomu.

 

Proč jste si k sobě jako primátorka nevybrala lidi podle vlastního gusta? 
To moc dobře nešlo, nakonec víme, jak se dělají kandidátky. Já jsem je nemohla ani vyměnit, protože byli zvolení. Je pravda, že primátor může něco ovlivnit, i když nemá silné portfolio, a má se za to, že jeho role je spíš reprezentativní, ale to v Praze neplatí. Já jsem si agendy vzala, protože jsem viděla, že se prostě jinak nic nepohne. Být primátorem je vysoce politická funkce, ale na druhé straně, Praha je provozní jednotka. A musíte tomu provozu rozumět, nesmíte se bát do toho seknout a eventuálně i někdy zakřičet na lidi, kteří nedělají to, co je potřebné.

 

Ten provoz musí být složitý i tím, že Praha má 57 městských částí? Není to zbytečně moc?
Je to hrozně moc, je to velký strukturální problém Prahy a je to velice nákladné. Analogické k více než šesti tisícům obcí, které máme v republice a které bychom mohli zredukovat minimálně na půlku. V Praze by bylo naprosto báječné a užitečné, kdyby se ten počet snížil na deset, maximálně patnáct v podstatě obcí s rozšířenou působností, které mají smíšenou veřejnou správu. Ostatní městské části by nadále existovaly, ale neměly by už všechny agendy, které v současné době vykonávají.

 

Pořád se mluví o tom, jak nejsou byty, že se málo staví. Ale hodně jezdím po Praze a staví se skoro všude. V čem je ten rozpor? 
Projekty, které jsou teď rozestavěné, začaly někdy před osmi i více lety. V Praze chybí přibližně 70 tisíc bytů. To znamená, že když se jich teď dostaví nějakých deset až patnáct tisíc, stále to zdaleka nekryje poptávku. Nabídka je nízká, poptávka vysoká, což výrazně zvyšuje cenu. Ale to není jediný důvod. Je třeba si uvědomit, že městské části a obyvatelé obecně neradi vidí nové projekty, které vznikají v jejich okolí, a velice často je blokují.

 

Myslíte NIMBY („Not In My Backyard“ neboli „Ne na mém dvorku“ – pozn. autora)?
Ano, přesně tak. A to je velký deficit starostů, kteří nejsou schopni vysvětlit tu potřebnost, že město se musí zahušťovat, a nikoliv se rozpliznout do šířky. Protože čím víc půjde do šířky, tím bude infrastruktura nákladnější. Původní myšlenka vzniku metropolitního plánu ještě za architekta Romana Kouckého byla, aby se město zahušťovalo a stalo se takzvaným městem krátkých vzdáleností. To byla mantra. Od toho se pak úplně upustilo a město se rozlezlo do šířky. A s tím souvisí i doprava. Bude přibývat lidí, každý se bude někam přesouvat. Ale silnice není možné rozšiřovat a hromadná doprava je mnohde na hraně možností. A zase je to otázka toho zahušťování namísto rozšiřování, otázka krátkých vzdáleností. Ale na to se rezignovalo, protože abychom se vrátili zpátky k tomu NIMBY, odpor lidí je někdy iracionální a neschopnost lokálních politiků mohutná, nechtějí se s těmi lidmi dohadovat, protože chtějí být znovu zvoleni. To je pro město smrt.

 

Zmínila jste lokální politiky. Jsou voleni na čtyři roky, ale rozvoj města se musí vymýšlet na násobně delší období.
No právě. Oni chtějí být znovu zvolení, takže žádné kontroverzní rozhodnutí neudělají. Já jsem vždycky říkala, že nejlepším politikem je ten, který nechce být znovu zvolený. Protože může udělat i rozhodnutí, která nejsou populární, ale jsou důležitá a vycházejí z jeho přesvědčení. A opravdu nevím, z jakého důvodu chtějí být zvoleni lidi, kteří tam vůbec nedělají dobrou práci.

 

Myslíte, že politické scéně chybějí větší osobnosti? Protože je zajímavé, že se v souvislosti s podzimními volbami spekuluje či spekulovalo o vás i třeba o Pavlu Bémovi... 
Pavel Bém měl tu výhodu, že měl 52 procent v Zastupitelstvu a mohl dělat, co chtěl. Já jsem měla převahu jednoho hlasu v zastupitelstvu, takže ta situace byla podstatně těžší, navíc jsem ten klub neměla úplně nakloněný na svoji stranu, bohužel. Takže on měl podstatně jednodušší situaci a byla to jiná doba. Ale každopádně ano, nejsou lidé, kteří by byli vzdělaní, kteří by byli schopni něco dotáhnout do konce, kteří by dokázali formulovat svůj názor a kteří by si za tím názorem stáli a neměnili ho každou chvíli jako na sociálních sítích. Samozřejmě že chybějí, to ale nejen v politice.

 

Kdybyste se vracela do politiky, láká vás pouze město, nebo třeba i Senát?
Senát vůbec. Na ten jsem ještě příliš mladá. (směje se) Já jsem člověk exekutivy. Neumím si představit, že bych v něm byla. Peníze si vydělávám prací. 

 

Změnilo vás nějak působení v politice? Stala jste se třeba větším pragmatikem či cynikem?
Já jsem vstupovala do politiky celkem letitá, takže to podstatu mé povahy nezměnilo. Mně je jedno, jestli mám primátorský řetěz, služební auto, několik asistentek a podobně. Bože, to jsou takové atributy... Říkám jim protézy moci. A tyhle protézy nepotřebuji.

 

Měla jste nedávno výročí třiceti let od nastěhování do Prahy. Dá se říct, že Praha je váš domov číslo jedna, nebo ještě ta Bratislava?
Bratislava se nezapomene, protože jsem se tam, v centru, narodila. Bratislava je srdeční záležitost, ale domov je Praha.

 

Slýcháte někdy i po těch letech, co jste tady, že jste náplava? 
Už si to nikdo nedovolí. (směje se) A navíc – v Praze je náplavy 95 procent.




CV BOX
Adriana Krnáčová (narodila se 26. září 1960 v Bratislavě) je bývalá primátorka Prahy a náměstkyně ministra vnitra.
Vystudovala vědu o výtvarném umění a jazyky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Na DePaul University v Chicagu získala titul MBA.
V roce 1995 přesídlila do Prahy, kde založila soukromou galerii a o pět let později začala pracovat pro Transparency International. Rok poté se stala výkonnou ředitelkou české pobočky (do roku 2007)
Posléze pracovala pro Johnson&Johnson, založila společnost BOS. Od ledna 2014 byla náměstkyní ministra vnitra pro veřejnou správu a legislativu. na podzim téhož roku byla za hnutí ANO zvolena zastupitelkou a následně primátorkou Prahy. ANO opustila v roce 2020. Nyní pracuje ve vlastní poradenské společnosti BSFY v oblasti územního plánování a stavebního řízení.
Angažovala se ve společnostech či sdruženích České zdravotnické fórum, Veřejnost proti korupci, Zaostřeno, Zdravé Česko či Vraťte nám stát!
Napsala tři knihy: Zpupnost, 21 dní a Nemesis: Temné město.
Je rozvedená, má syny Martina a Jakuba a dceru Karolínu, vnučku Margot a vnuky Matyáše a Roryho.



reklama

Mohlo by vás zajímat

Více článků