Lékař, spisovatel, vědec a vydavatel. A také člen PEN klubu, nadšený vinař, dudák a skeptik. Dny má naplněné množstvím aktivit a povinností, nejvíce energie a času však věnuje zkoumání vlivu technologií na lidský mozek. Napsal o tom i knihu Vzestup a pád lidské mysli, přelomovou publikaci o fungování mozku, jež se těší po právu pozornosti odborníků, učitelů i médií. Kniha je přeložena do šesti řečí, prodává se po celém světě.
Naplňuje se něco z toho, co v rámci knihy zmiňujete o škodlivém dopadu digitálních technologií na lidský mozek?
Bohužel ano. Tyto predikce – a nejsou jen moje – se potvrzují. Jde o negativní vývoj lidstva, rostoucí úzkosti a možné globální krize, jež narůstají rychleji, než jsem předpovídal. Teď se o tom začíná psát čím dál tím víc i v médiích. Slavný novinář Thomas Friedman z New York Times, jeden z mých vzorů, nedávno napsal článek o celoplošné krizi, která nastane, a velice elegantně to odůvodnil.
Můžete téma trochu rozvést?
Jedná se o dvě klíčová fakta. Za prvé – náš druh je řízený biologickými pravidly. Předáváme naše nejdůležitější schopnosti a neurologické mechanismy do rukou technologií a umělé inteligence, což a priori není slučitelné s dlouhodobou strategií na přežití. Poněvadž metaforicky řečeno, někdo vypne proud buď ve skutečnosti, nebo v našem mozku, přičemž mozek začne ztrácet určité intelektuální schopnosti. Tohle se bez diskuse už dávno děje a lze to doložit různými testy, kde pozorujeme změny ve funkci mozku a jeho propojenosti, a dokonce i anatomické změny, které přímo souvisejí s mírou nadužívání obrazovky a umělé inteligence.
A to druhé?
To je spojeno s tím, že jsme se stali globálním mraveništěm, které se řídí na základě nové měny, jež se jmenuje pozornost. Ten, kdo získá nejvíc pozornosti, získá i výhody – ať se jedná o čistý marketing, anebo pozornost někoho, kdo surfuje přes svůj mobilní telefon a upoutá ho cokoli barevného, cinkajícího, prostě nějak zajímavého. Jenže v tomhle je právě velký problém, poněvadž pozornost nemá žádnou hloubku, jedná se o primitivní vlastnost. My jsme se ovšem dostali do situace, kdy upřednostňujeme jen pozornost, nikoli obsah. Toho výtečně využívá i nejmocnější člověk na planetě, prezident Spojených států amerických. Na jedné straně je bohužel zjevně postižený, amorální psychopat, na druhé je výborný marketér. Dokud zůstává Donald Trump v Bílém domě, představuje to nejhorší riziko pro celý svět. Chci se teď připojit ke kolegům, kteří píšou otevřené dopisy pro jeho odvolání a léčbu. Právě on je vzorným příkladem upřednostnění všeho dle kontroly pozornosti. Jako prezident vydá na sociálních sítích průměrně devatenáct prohlášení den co den. A svět se podle toho řídí, místo aby se zastavil a řekl: Tak takhle ne, sorry. Pojďme mezi sebou mluvit, diskutovat…
Otázka je, jestli tyhle otevřené dopisy bude vůbec někdo řešit…
Bude to nutné. Pokud se tak nestane, může to vést k dalšímu rozkladu společnosti. Dnes totiž neplatí veškeré tradiční mechanismy racionálního jednání, není prostor pro diskusi. Jakákoliv společnost, která chce mít nějakou integritu, potřebuje fungovat v rámci prostoru, v němž je čas pro rozhodování a vzájemnou komunikaci. Dnešní nová mantra tohle vylučuje. Dopadem je, že lidé jsou jako na drátkách, vynervovaní tím, že pořád sledují, co se stane. A jakmile se něco stane, všichni to hned vědí a přikládají tomu nadměrnou pozornost a význam. I když se jich to vůbec netýká. Krize, o níž mluví Friedman, je o tom, že někde bouchne nějaké menší ohnisko, ale bude to, jako když hodíte sirku do nafty. Protože všechno je dnes absolutně propojené – ekonomie s energií, ta s elektrikou, ta zase s internetem, internet s komunikací, s bankovnictvím, armádou, policií, letištěm, nemocnicemi a tak dále. A tak to prostě všechno spadne. Bude stačit pár dní a lidi půjdou do ulic, jako mnohokrát v minulosti. Osobně si myslím, že to začne v Americe. Protože Američané jsou nyní z hlediska racionálního chování i demokracie tím nejhorším příkladem; na jedné straně se chovají jako stádo, na druhé jsou mezi sebou hluboce rozdělení. Nejen já, jako rozený Američan, se dnes stydím za svoji zem.
A to jsme nezmínili AI, která v tom také sehraje svou roli…
Všechno se vším souvisí. AI je největší nebezpečí na celosvětové úrovni. V různých ohledech. Jedna věc, která mně hodně zajímá a o které se teprve začíná mluvit, je, že AI spotřebuje mnoho energie. Jen dnes je to už asi pět procent všech energetických zdrojů v zemích, kde se využívá. Což bude stoupat, protože AI je naprogramovaná, aby každých sto dní zdvojnásobila svůj rozsah a obsah. Takže nedostatek energie je další faktor podporující blížící se krizi, která může přijít brzy, dokonce do roku 2030. Když se podíváte na logaritmický vývoj negativních tlaků, krizí a napětí, současný stav je neudržitelný. Vezměte si, že před sedmnácti lety neměl nikdo mobilní telefon s obrazovkou, a teď bez něj nemůže skoro nikdo existovat. Během sedmnácti let jsme se jako lidé změnili víc než za posledních pár desítek tisíc let.
Pojďme k jinému tématu. Nedávno jsme si připomněli neblahé únorové výročí. Váš dědeček podal v roce 1948 jako demokratický ministr demisi a odešel do zahraničí. Myslíte, že by dnešní politici byli něčeho takového schopni?
Myslím, že jo. Na jedné straně má určitě smysl porovnávat politiku jedné doby s politikou druhé. Ale na druhé straně naše doba je přece jen jiná. V minulém století vznikly dvě světové války, ty tu zatím nemáme, takže se dá říct, že svým způsobem děláme politiku lépe. Můj dědeček byl morálně pevně zakotvený člověk, ale dělal i elementární politické chyby. Vycházely z toho, že byl neuvěřitelně krátkozraký, co se týče politické reality, například že s dalšími ministry si myslel, že demise ovlivní Beneše. Prostě věřili v ideály. Jenže ty mají v politice velice malý prostor. Jsou dobré pro ústavy, pro národní hymny a tak. Ale pro jednání mezi jedním a druhým politikem fungují jen politické principy a pragmatismus. Dnes, oproti minulému století, se forma – to, jak se politika dělá – totálně změnila. Fakticky se uteklo od obsahu a dělá se skoro vše jen na základě síly a pocitů.
Když sleduji vaše aktivity, mám pocit, že vám nezbývá skoro žádný volný čas. Kdy jste si třeba naposledy zahrál na dudy?
Momentálně hraju spíš na klávesy, poněvadž máme s pár kluky takový jam session. Ale sem tam vytáhnu i dudy. Více v létě, protože tam, kde mám vinici, si místní zvykli, že při západu slunce hraju. Obvykle o víkendech. Také bývají různé svatby, pohřby, rauty, i tam si někdy zahraju. V březnu máme v Kutné Hoře sjezd vinařů, tam zahajujeme tím, že prostě zadudám.
Autorka je redaktorkou Deníku
CV BOX
Martin Jan Stránský (narodil se 30. října 1956 v New Yorku) je neurolog, emeritní primář na Yale School of Medicine a spoluzakladatel a přednosta Polikliniky na Národní v Praze.
Obnovil také časopis Přítomnost, který spolu s Ferdinandem Peroutkou založil jeho dědeček Jaroslav v roce 1924.
V roce 1978 získal bakalářský titul v oboru dějiny umění na Columbia University v New Yorku. O pět let později promoval na lékaře na grenadské St. George’s University. Přednášel neurologii na Yaleské univerzitě, po roce 1989 se vrátil do vlasti.
Pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a založil Lidové noviny. Děda Jaroslav byl též ministrem spravedlnosti a školství a otec Jan založil společně s Pavlem Tigridem československou sekci Rádia Svobodná Evropa.
Je mimo jiných autorem knih Deník doktora z Mrnic a Vzestup a pád lidské mysli. Věnuje se neurologickým dopadům moderní technologie na lidský mozek a na lidskou budoucnost.
reklama
