Římskokatolický kněz Zbigniew Jan Czendlik, který se stal na konci března novým členem Rady Českého rozhlasu, natočil loni osm dílů cestopisného dokumentu České televize V karavanu po Polsku a mě vzal na prohlídku své rodné země alespoň virtuálně.
V březnu 2025 vás zvolil Senát do Rady Českého rozhlasu. S čím jste do té kandidatury šel?
(Senátorům jsem sdělil, že bych chtěl v Radě zastupovat zájmy menšin, národnostních i náboženských. Já jsem menšina sám o sobě, jak náboženská, tak i národnostní, a přijde mi vhodné, aby tyto skupiny zastupoval někdo, kdo mezi ně sám patří. Rada by měla být zrcadlem společnosti a naše společnost, ve které žijeme, je pestrá a barevná. Věřím proto, že přispěji k barevnosti Rady Českého rozhlasu.
Co má vlastně Rada ČRo na starosti?
Ze zákona má devět členů. Volí a odvolává generálního ředitele, schvaluje rozpočet a výroční zprávy, vyřizuje také stížnosti na porušení Kodexu Českého rozhlasu. Konkrétním povědomím veřejnosti ale je, že je Rada jedním z řídících orgánů ČRo a má přímý vliv na to, jaké pořady se vysílají. To ale není pravda. Rada má kontrolní funkci, zabývá se stížnostmi a názory posluchačů a může je tlumočit generálnímu řediteli. Měla by rozhlas maximálně odstínit od politických, ekonomických a jiných vlivů. Primárním cílem veřejné služby nemá být sledovanost a poslechovost, ale kvalita.
Deset let jste byl v Českém rozhlase moderátorem nedělního pořadu Jak to vidí. Je tato zkušenost pro funkci v Radě výhodou?
Pro tu funkci to není podstatné. Studoval jsem sociologii a psychologii a myslím, že mám schopnost analyzovat procesy, které se ve společnosti odehrávají. Zájem o média mě provází životem, ale ne každý moderátor může být dobrý radní, a naopak. Abych to odlehčil, tak popravdě z těch moderátorských zkušeností tak akorát vím, kde jsou v rozhlase záchody, kde vysílací studia a místnost pro zasedání Rady. (směje se) Teprve začínám…
Co říkáte k případnému spojení České televize a Českého rozhlasu, jak o tom uvažuje hnutí ANO?
V tuto chvíli mohu říct jen osobní pohled, protože jestli dojde ke sloučení nebo k financování těchto médií ze státního rozpočtu, o tom pochopitelně rozhodují politici. Osobně si ale myslím, že by to moc rozhlasu ani televizi neprospělo. Dnešní svět se velmi profesionalizuje a specializuje a podle mě to jsou navzájem dost odlišná média a jejich sloučení „do jedné budovy“ by nebylo ideální. Pamatuji si, jak asi před patnácti lety začaly mediální společnosti, které vydávají tištěné noviny a časopisy, šetřit, a píšící redaktor byl nucen ke článku i fotit. Většinou mobilem. A fotograf zase po nafocení určité akce musel napsat text. Přijde mi, že tehdy šla úroveň novin dolů. Redaktor, až na výjimky, nezvládl udělat profesionální fotky a fotograf zase napsat profesionální článek. A v podobném duchu by se to mohlo odehrát při sloučení televize a rozhlasu.
A to ještě do rozhlasu i televize naplno vtrhla umělá inteligence. Jak se na ni díváte?
Umělá inteligence může být dobrý sluha, ale zlý pán. Tak je to se vším. Když na jaře začíná motorkářská sezona, vždycky těm řidičům říkám: „Musíte být pánem té motorky, nemůžete dopustit, aby se motorka stala vaším pánem. To by bylo zlé!“ A stejně tak je to i s umělou inteligencí. Využívat ji ano, ale nedopustit, aby nám přerostla přes hlavu.
Když jsme u motorek, v pořadu V karavanu po Polsku, který natočila předloni v létě Česká televize, jste jezdil i na čtyřkolce. Měl jste s jejím řízením nějaké zkušenosti?
Vůbec ne! Seděl jsem na ní poprvé a musel jsem se to naučit. Jízda v pískových dunách byl opravdu silný zážitek. Měl jsem u sebe vysílačku, aby mi do ní režisér mohl dávat pokyny. A tak jsem si na té čtyřkolce jezdil a radoval se, že mi režisér nedává žádné pokyny, že to asi dělám dobře. (směje se) No a pak jsem zjistil, že jsem tu vysílačku ztratil. Takže někde na Bledowské poušti leží zahrabaná vysílačka České televize.
Dokument se natáčel čtyřicet dní. Bavilo vás žít tak dlouho v karavanu?
Všech čtyřicet dní jsem v karavanu samozřejmě nežil. Karavan byl jen prostředek k tomu, abychom lidem ukázali krásy Polska, kulturu, památky, přírodu. Nejsem člověk, který by jel soukromě na dovolenou v karavanu. Je to určitý životní styl, který ale není nic pro mě.
Své putování jste začal v Podkarpatském vojvodství. Navštívil jste Bieszczady, podíval jste se do paulánského kláštera na Jasné Hoře, navštívil majestátní Stezku Orlích hnízd, fascinovala vás největší cihlová gotická stavba v Toruni. Na co ještě rád vzpomínáte?
Na polská města, která jsou pestrá a barevná. Mě osobně nadchla Varšava a její moderní čtvrť, které Poláci říkají polský Manhattan. Je to komplex mrakodrapů postavený v samotném centru města a pod těmi mrakodrapy to skutečně žije. Mají tam skvělé restaurace, bary, kavárny. Lidé se vždycky krásně obléknou, přijedou drahými auty a žijí. Vybavuji si, jak jsem jednou večer seděl v restauraci, pozoroval život kolem a připadal jsem si jak v Miami na Floridě. Zajímavá je i polská gastronomie, která je trochu podceňovaná, Polsko má skvělou kuchyni.
Co byste ještě Čechům, kteří se vydají do Polska, doporučil?
Nádherná Mazurská jezera, i když jejich návštěva se do pořadu s karavanem nedostala. Navíc se otepluje Baltské moře a léto tam vypadá jinak než před dvaceti roky. Výhodou mi přijdou i písčité pláže, kde si můžou děti stavět hrady, a jsou proto vhodné pro celé rodiny. Vstup do moře je pro děti také ideální, jdete padesát metrů a stále máte vodu po kolena. Odjet na dovolenou do Polska je pro Čechy výhodné i proto, že si tam přijdou jako doma. Poláci mají Čechy rádi, odpadá nějaká velká jazyková bariéra, navzájem si rozumějí. A další dobrá zpráva je, že v současnosti vedou do největších měst v Polsku krásné silnice. Silniční síť se v Polsku změnila k nepoznání a v dobrém. Prožil jsem to na vlastní kůži.
Na co se letos o prázdninách těšíte?
Čekají mě hned dvě rodinné svatby. Synovec se bude ženit na Baltu u Gdyně a neteř v polských Beskydech. Moc se na to těším, protože polské svatby mají zvláštní kouzlo. Mám radost, že se zase sejde celá rodina, bude veselo, dobré jídlo, pití, zábava. Navíc každá ta svatba bude mít svůj regionální nádech.
CV BOX
Zbigniew Jan Czendlik, řečený Zibi (narodil se 6. září 1964 v Brenné v Polsku), je římskokatolický kněz polské národnosti působící v Česku, od roku 1992 je děkan lanškrounský.
Je mediálně známý zejména díky přátelským vztahům s řadou osobností.
Působil mj. jako moderátor, například v pořadu ČRo Jak to vidí a moderoval rovněž cyklus Uchem jehly v ČT. V březnu 2025 byl zvolen do Rady Českého rozhlasu.
Rád sportuje. Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech různého typu.
V říjnu 2016 vyšla kniha Zbigniewa Czendlika a Markéty Zahradníkové s názvem Postel hospoda kostel, za niž obdrželi cenu čtenářů v rámci soutěže Magnesia litera 2017. V roce 2018 vyšel i polský překlad.
Koncem roku 2018 se na trhu objevila kniha s přepisy rozhovorů s několika českými osobnostmi Uchem jehly: Zbigniew Czendlik a jeho hosté, o dva roky později vyšel druhý díl. Na podzim 2019 pak vyšla kniha Farská kuchařka, jíž je spoluautorem.
V roce 2021 si zahrál po boku Bolka Polívky roli faráře ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít a následně i v dalším dílu Gump – jsme dvojka. Pro ČT natočil v roce 2024 v roli moderátora dokumentární cestopisný cyklus V karavanu po Polsku.
reklama
