„Jsem jak sklenice medu z dolního regálu supermarketu, prostě taková směska produktů z hodně zemí.“ Takto v biografickém dokumentu BBC komentoval Boris Johnson výčet svých předků.
Pravdou je, že jeho rodinný původ je stejně pestrý jako jeho dosavadní kariéra. Po matce má židovské a francouzské kořeny, po otci mu v těle koluje krev britská, německá a překvapivě turecká. Johnsonův praděd byl turecký novinář a politik, který byl popraven během turecké války za nezávislost. Pokud by Johnsonova prababička nezažádala o změnu příjmení, současný premiér Velké Británie by se jmenoval Boris Kemal. K tomu všemu se Johnson před pětapadesáti lety narodil doslova jako transatlantické dítě. Až do svých pěti let spolu s rodiči pendloval mezi rodným New Yorkem, kde jeho otec studoval, a Velkou Británií. A tak měl Boris Johnson, bývalý londýnský starosta a ministr zahraničí Británie, dvojí občanství, a to až do roku 2017, kdy americký pas odevzdal.
Z Oxfordu k novinařině
Johnsonovi se dostalo vzdělání na prestižním Etonu, kdy exceloval v angličtině, latině a klasické řečtině. Jeho studijní výsledky mu vynesly stipendium na Oxfordu, kde pokračoval ve studiu klasické filologie. Tam s ním studovali budoucí političtí spojenci i soupeři, s nimiž se o mnoho let později znovu potkal v Konzervativní straně: bývalý premiér a lídr konzervativců David Cameron, jeho klíčový spojenec v brexitové kampani Michael Gove, ale i Jeremy Hunt, se kterým se nakonec utkal o post lídra strany. Johnsonův talent pro práci s jazykem ho nasměroval na novinářskou dráhu v prestižních konzervativních titulech. Jeho elévské angažmá v Timesech ukončila podvržená citace, kterou si Boris vymyslel pro dokreslení historického článku.
Senzační vítězství
Následná práce pro evropskou redakci pravicového Daily Telegraph znamenala pro Johnsona vnoření do labyrintu evropské integrace. Lze říci, že jako bruselský korespondent založil moderní tradici euroskeptického žurnalismu. Jeho bývalí kolegové vzpomínají, jak celou dobu svého angažmá v Bruselu záměrně komunikoval zkomolenou francouzštinou. A jeho texty popisující absurdity evropského integračního projektu − mezi nimi legendární článek „Brusel zaměstná čichače, aby zajistili jednotný puch eurohnoje“ − balancovaly na hraně faktické správnosti. Z Bruselu Johnson zamířil do křesla šéfredaktora prestižního konzervativního týdeníku Spectator, nicméně současně byl v roce 2001 poprvé zvolen do křesla konzervativního poslance Sněmovny a až do roku 2006 aktivně působil ve stínových vládách jako ministr kultury a školství. Parlamentní kariéru ukončilo jeho senzační vítězství ve volbě starosty tradičně levicového Londýna, které znamenalo nejen konec dlouhé vlády „Rudého Kena“ Livingstona, ale i potvrzení politického vzestupu Konzervativní strany jako takové. Dvě Johnsonova starostovská období znamenala snížení městské kriminality, dostupnější bydlení, nižší místní daně, ale i úspěšnou organizaci olympiády či renesanci tradičních červených „double-decker“ autobusů, jejichž modely Boris rád ve volném čase lepí.
Boj o brexit
Veřejnou popularitu a dlouholetý profil kritika Evropské unie, ale i politickou ambici stát v čele kabinetu, se rozhodl Johnson zúročit v okamžiku, kdy se postavil do čela kampaně za odchod Británie z EU. Nečekané vítězství brexitového tábora paradoxně zastihlo Borise a jeho tým nepřipraveného. Absence plánu dalšího konkrétního postupu, ale i zrada jeho nejbližších politických spojenců ve straně, znamenala jeho prohru v nemilosrdném vnitrostranickém boji o nástupnictví a post premiéra. Vyhrála Theresa May, jejíž největší devízou bylo, že žádné stranické frakci v podstatě nevadila. Boris Johnson se dočkal až poté, co se ukázalo, že selhal Mayové úřednický reaktivní styl, kdy se snažila brexit ukočírovat jako nutné zlo. Její vyjednávací taktikou byl krizový management, který měl za každou cenu zabránit tvrdému brexitu, tedy odchodu Británie z EU bez dohody. Johnsonův styl je opačný. K brexitu se postavil ofenzivně, nebojí se jít do politického rizika, a to i na úkor jednoty své vlastní strany. Otázkou zůstává, zda se mu tento konfrontační postup nevymkne z rukou. Jeho úmysl vyvést Británii z EU i za cenu tvrdého brexitu koncem října zhatila Dolní komora britského parlamentu, stejně tak mu členové parlamentní i vnitrostranické opozice zatím úspěšně brání vypsat předčasné volby, aby posílil svůj politický mandát. Přitom za pouhých několik týdnů ve funkci dokázal obrátit v průzkumech volební preference veřejnosti a několikaprocentní náskok Labour party proměnil v solidní, podle některých agentur až desetiprocentní vedení svých konzervativců.
Úspěšný státník, nebo humpolácký Yetti?
Johnsonovi na Oxfordu přezdívali Yetti, a to kvůli jeho bujné kštici, svobodnému duchu, ale zejména kvůli jeho velké šlépěji. Boris Johnson se může do historie Británie i Evropy zapsat buď nesmazatelnou stopou státníka, který úspěšně dokázal jako první vyvést členský stát z EU a zároveň posílit svůj politický vliv, anebo jako humpolácký Yetti, který vylezl ze své „sklenice medu“, a pošlapal přitom jednotu Konzervativní strany i šance své země na budoucí prosperitu v globalizovaném světě. Brzy uvidíme.
(Pozn.: Tento článek byl odevzdán den poté, co se britská Dolní sněmovna opakovaně vyslovila proti odchodu z EU „bez dohody“, proti předčasným volbám a zároveň pro další prodloužení konečné lhůty pro brexit. Nezachycuje tedy nic z toho, co se odehrálo po 5. září).
O AUTOROVI
Jan Zahradil (narodil se 20. března 1963 v Praze) je už 15 let poslancem Evropského parlamentu.
Je také bývalým poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (do konce roku 1992) a poslancem Poslanecké sněmovny PČR (do roku 2004).
Vystudoval pražskou VŠCHT, jeho životem je ale politika. Kromě poslaneckého mandátu byl i poradcem někdejšího předsedy české vlády Václava Klause pro zahraničněpolitické otázky, je výrazným členem ODS (patří k zakládajícím členům), kde byl místopředsedou i 1. místopředsedou.
#V roce 2002 ho sněmovna zvolila zástupcem ČR v Konventu o budoucnosti Evropy, který připravoval evropskou ústavu a byl také členem české parlamentní delegace při Evropském parlamentu (EP) a od roku 2003 předsedou parlamentní delegace pozorovatelů v EP. V roce 2004 byl zvolen poslancem EP, v následujících dvou volbách (2009 a 2014) mandát obhájil. Stejně úspěšný byl i letos, kdy získal přes 51 tisíc preferenčních hlasů.
#V EP je členem skupiny Evropských konzervativců a reformistů a prezidentem Aliance konzervativců a reformistů v Evropě. Je místopředsedou Výboru pro mezinárodní obchod a členem Výboru pro rozvojovou politiku.
Od mládí je velkým fanouškem hudby, především rocku, ale rád si poslechne i metal, etno nebo trip-hop.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
