Eda – tak jsme ho oslovovali – byl klasickým diplomatem, jak předpokládají učebnice. Zvolil si diplomacii jako své povolání. Úspěšně studoval ve své době na „správné“ škole v tehdejším SSSR. Nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí ČSSR. Byl vyslán do Afriky, a všude, kde působil, na něho vzpomínají jako na profesionála, který si zachoval silnou empatii k lidem.
V zásadě by jeho život nevybočil z běžné dráhy profesionálního diplomata, který plní přesně instrukce svého ministerstva, dobře zastupuje svůj stát a svým osobním přístupem si získává sympatie nejen svých spolupracovníků, ale i partnerů v zemích, kde působil.
Zásadní zlom v jeho životě přinesla sametová revoluce, a především rozpad společného státu. Byl tehdy na vrcholu svých sil. Volil slovenské státní občanství, i když stejně tak mohl získat občanství České republiky.
Nový slovenský stát potřeboval zkušené diplomaty pro budování své zahraniční služby, a volba s důležitými úkoly padla na Edu. Měl na starosti dělení společného federálního majetku a podílel na vytvoření nového ministerstva.
Po vzniku Slovenské republiky vstoupil do světa její politiky. Stal se členem a předsedou Demokratickej únie. Později byl členem SDKÚ. Pro svůj povahový rys – být loajálním profesionálním ministrem – byl jmenován do čela resortu zahraničních věcí. Dokonce ve své době byl nejdéle sloužícím „zaminirem“ v EU – celých devět let.
Eda měl šanci se stát i slovenským prezidentem. Pouhých 3664 hlasů rozhodlo o tom, že v roce 2004 nepostoupil do druhého kola prezidentské volby. Postoupit, nepochybně byl zvolen hlavou státu, protože by se utkal s Vladimírem Mečiarem – a toho by porazil stejně lehce, jako ho porazil Ivan Gašparovič.
I poté pokračoval dále v politické dráze. Byl třikrát po sobě zvolen do Evropského parlamentu a jako poslanec byl vysílán na různá místa, kde bylo třeba využít jeho zkušenost a erudici. Ani po skončení třetího volebního období neodešel do běžného důchodu. Pokračoval jako vysokoškolský učitel a zemřel v práci – v budově vysoké školy.
Eda byl plný energie, stále se díval dopředu. Ke svému okolí se choval slušně, měl prostě lidi rád. Měl charakteristický úsměv a osobitý smysl pro humor. Nebyl hlučný, nepředváděl se. Nikdy nikoho neurážel, neprovokoval, byl demokrat. Byl ministrem, když Slovensko vstoupilo do EU a do NATO. Jeho jméno bude definitivně zapsáno ve slovenských dějinách, i když nebyl tvůrcem strategií. Osvědčil se jinak: jako spolehlivý profesionál, slušný člověk… A to v nejvyšší míře.
Autor je bývalým trojnásobným ministrem za KDU-ČSL, vedl postupně resorty pro místní rozvoj, zahraničí a vnitra a chvíli byl i ministrem bez portfeje.
reklama
