Politika

Vzdělání je klíčem

Publikováno: 7. 4. 2019
Autor: Vít Rakušan
Foto: archiv Víta Rakušana
logo Sdílet článek

Kolik skutečných státníků se během dlouhých českých dějin ocitlo v čele naší země? A jak se vlastně poznají? Jistě by se dalo najít mnoho různých kritérií, ale tím nejzákladnějším je bezesporu jedno – přítomnost vize.

Plány přesahující krátkodobý horizont, myšlenky nelimitované přítomnými hranicemi možného. Zkrátka umění vidět dál. Za meze dané volebním obdobím, jedním desetiletím či životem své vlastní generace. A takové osobnosti jsme měli ve svém čele vždy v těch obdobích, která jsou dějinami hodnocena jako výjimečná.

Od Přemyslovců k Marii Terezii

Přemyslovské Čechy se skvělou koncepcí vládnoucího rodu s jasnou vizí. Vládnutí s vědomím toho, že je nutné čerpat zkušenosti a inspiraci od zahraničních specialistů v různých oborech, opřít prosperitu státu o lidi disponující znalostmi, dovednostmi a moderními vědomostmi. Karel IV., panovník, jenž na nezanedbatelný čas definoval naši zem jako skutečný, ne jen geografický střed Evropy, opíral svou dlouhodobou koncepci o vzdělání. Jím založená univerzita přečkala veškerá dějinná úskalí se solidní pověstí až do dnešních dnů. Marie Terezie, osvícená inovátorka a zakladatelka čitelné a efektivní státní správy, začala své tažení za moderní monarchii důkladnou reformou školství. Investovala tak do budoucnosti, i když výsledky své snahy mohla sama konzumovat jen z malé části. Přesto si byla vědoma zásadního významu vzdělané populace pro další rozvoj mocnářství. Pro jeho konkurenceschopnost, obranyschopnost, jednoduše životaschopnost v měnícím se světě.

Masarykova éra

Z „moderní“ éry je samozřejmě nutno vzpomenout Masaryka, ideově zakotveného státníka, tak odlišného od dnešních krátkozrakých prospěchářů. I on nutil tehdejší politické elity vnímat potřebu vzdělaného národa. Pověst a společenská prestiž učitelů už nikdy nedosáhla takové úrovně, jakou měla právě v masarykovském Československu. A Masarykův výrok „Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice atd. dohromady naházené“ svědčí o tom, jak jednoduše a přesně dokázal TGM formulovat složité věci. Jako třeba to, že vzdělání nespočívá a nesmí spočívat jen v kupení vědomostí bez ladu a skladu, bez ambice umět dané aplikovat, provázat s konkrétní dovedností či užitečným návykem. Bohužel měl Masaryk na uskutečnění své vize chytrého a hodnotově orientovaného státu zatraceně málo času.

Nevyužitá šance

Dlouhá desetiletí totalitního shrbení a devastace pozitivních tradic nás z nastolené cesty odvedla. A jak se ukazuje v dnešních dnech, v době plné falešných proroků a laciných marketingových triků, nepovedl se nám restart ani po roce 1989. Nevyužili jsme jedinečné atmosféry, kdy byli lidé připraveni na skutečné strukturální změny. Ekonomická reforma se neopřela o dva základní pilíře – právní prostředí a důkladnou reformu vzdělávacího systému. Ten měnil zásadně svou formu, objevily se nové typy škol, noví zřizovatelé, nové vzdělávací modely (to vše umožnilo vznik některým pozitivním výjimkám současného nedobrého stavu), ale nezměnilo se základní paradigma, jednoduše řečeno – nezměnil se obsah. V dnešní české společnosti zůstala škola institucí, kam se musí, kterou je nutné přetrpět, a pak se konečně vrhnout do skutečného života. Přitom škola, nikoliv jen dnes, ale kdykoliv v dějinách, je jeho součástí. Učení je nejpřirozenějším procesem každého člověka. Zvědavost a její ukojení, potřeba zvládat a osvojovat si nové vědomosti, dovednosti, návyky a postoje, to je vrozené každému člověku. A na okolním světě, na systému, který nastavujeme my sami, je jediné a přitom tolik složité poslání – tu přirozenou potřebu, chuť a touhu učit se dítěti či mladému člověku nezkazit, nevzít mu ji.

Začarovaný kruh

Pokud se podíváme pravdě do očí, tak přesně to ve svém důsledku český vzdělávací systém dělá. Jako by plánovitě ignoroval, že motivace strachem a trestem je vždy až extrémním instrumentem, nikoliv běžnou výbavou. Motivace je složitou směsí mnoha faktorů, jedno pravidlo však funguje takřka univerzálně – co nám jde, nás i baví. Tam, kde zažijeme úspěch, máme chuť a potřebu ho zažít znovu. Jako bychom nepochopili, že tohle všechno je mnohem důležitější než veškerá moderní vybavenost učeben. Že frontální, nudný, do sebe zahleděný výklad se dá dělat s křídou v ruce stejně chybně jako s interaktivní tabulí v zádech. A naopak – kantor jen s tužkou či křídou, ovšem otevřenou myslí a zacílením na své žáky, na jejich vtažení do celého toho kouzelného procesu dokáže doslova zázraky. Ale kde takového učitele vzít? A kde se takový učitel v našem systému může vzít? To jsou dvě zásadní otázky vytvářející začarovaný kruh.

Bez motivace to nejde

V zemi, kde je prestiž učitele velmi nízko, kdy absolvent pedagogické fakulty nastupuje za nejnižší příjem mezi všemi vysokoškoláky, je lákavost této profese logicky mizivá. I proto se často na pedagogické fakulty dostávají lidé, kteří své studium berou nikoliv jako cestu za vysněnou profesí, ale jako poslední volbu, případně jako výtah k jiné pozici vyžadující akademický titul. Tomu často odpovídá i motivace studentů pedagogického směru. Ta je v průměru nesrovnatelně nižší než u jiných, společensky prestižnějších vysokoškolských oborů. A rozjetý vlak se řítí dál. Pedagogické fakulty často přizpůsobují své kurikulum aktivitě a potenciálu svých (mnohdy demotivovaných) studentů. Neexistuje reálný tlak zespoda na zvýšení kvality výuky, na přizpůsobení se nové době. Z fakulty pak odejde učitel bez prestiže, bez vlastního pocitu spokojenosti, bez patřičné motivace a chuti do náročné práce. A takový učitel nemůže mít motivované, radostné a po vzdělání toužící žáky.

Nedostatečné ohodnocení

Samozřejmě se dopouštím zobecnění, samozřejmě máme i v České republice úspěšné studenty napříč obory, stejně jako skvělé, ojedinělé a neuvěřitelně nadšené učitele. Smutným faktem ale je, že je to systému navzdory. Politické elity už 30 let selhávají v tom, aby zajistily pedagogům dostatečné ohodnocení. To jistě není samospasné, ovšem přetíná se tím kruh. Voda v hrnci začne vřít. Do systému vlítne nový impulz. A taková energie přinese konečně poptávku po skutečném zemětřesení. Po školství, které bude vnímat dynamický svět 21. století. Svět ještě před krátkou dobou nepředstavitelně rychlých a překotných změn. Svět, kde nestačí umět vyjmenovat Májovce, Lumírovce a časově zařadit paleolit. Svět, kde je podmínkou návyk celoživotního učení. Škola, která naučí lidi se učit a vzdělávat se po celý život. Škola, která bude chápat, že kompetence pro život ve 21. století se nenajdou v rukou psaných poznámkách pana učitele, jenž si je v 80. letech připravil pro nás. Škola, která bude umět poskytnout pevnou a s jasným záměrem vybranou vědomostní bázi doplněnou konkrétními dovednostmi, návyky a uměním vytvořit si vůči světu kolem nás kritický, o fakta a ověřené informace opřený postoj.

Nutná změna

Vzdělání je totiž klíčem. Klíčem nejen k ekonomické prosperitě, ale i demokratickou pojistkou. Diktatura a totalitní režimy potřebují indoktrinované loutky, pologramotné závislé otroky. Svobodná společnost vyžaduje vzdělání, konkurenci schopných, zdravý kvas, ze kterého vzejde zdravý růst. Vzdělání nás chrání. Poskytuje nám stabilitu, ukazuje vlastní kořeny, chápání naší kultury a tradic. Dává pochopit rozdíl mezi vlastenectvím a ukřičeným národovectvím. Dává kontext. Souvislosti. A to je v globálním světě zásadní.

Pokud skutečně chceme, aby bylo líp, pokud chceme, abychom se z montovny Evropy stali místem, kde se budou rodit patenty, vynálezy a kde bude pulzovat tep dnešní doby, pak musíme změnit náš vzdělávací systém. Do té doby jsou ty hezké věty o moderním státu, byť třeba z úst premiéra vlády, pouhými řečmi.


O autorovi

Vít Rakušan (narodil se 16. června 1978 v Kolíně) je středoškolský učitel, starosta Kolína, zastupitel Středočeského kraje, první místopředseda hnutí STAN a poslanec Poslanecké sněmovny PČR.

Vystudoval historii a germanistiku na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a školský management na Univerzitě Karlově v Praze.

Od roku 2000 soukromě podniká, mezi lety 2000 až 2015 v oboru výuky německého jazyka. Právě němčinu učí jako pedagog na Gymnáziu Jiřího Ortena v Kutné Hoře.


V roce 2010 byl coby nestraník zvolen zastupitelem města Kolín a následně i jeho starostou. V dalších volbách o čtyři roky později svůj úspěch zopakoval. V roce 2012 byl zároveň zvolen krajským zastupitelem, o čtyři roky později svůj mandát obhájil. V roce 2015 se stal členem hnutí STAN, v jeho barvách byl v říjnu 2017 zvolen poslancem.

V roce 2016 byl zařazen do žebříčku 100 největších inovátorů střední a východní Evropy, který vyhlašuje prestižní anglický mezinárodní deník Financial Times.

Žije v Kolíně, je podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru Agátu a z druhého syna Matěje. Jeho otcem je bývalý senátor za ČSSD Jan Rakušan.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků