Chodil jsem na místní katolickou základní školu, ale katolík jsem nebyl. Nebyl jsem ani pokřtěný. Při každé mši jsem jako tichý outsider sledující rituál, kterého se nesměl účastnit, seděl s několika dalšími neklidně v lavici, zatímco naši spolužáci šli k přijímání.
Ne že by to tehdy moc znamenalo. Jak jsem dospíval, zdálo se, že většina mých vrstevníků – děti Thatcherové – stejně nevěří. Občas jsme odříkali modlitby, zazpívali chvalozpěvy, odškrtli si povinnosti. Víra byla formalitou, ne přesvědčením. Vyrostli jsme v Británii, která vyměnila smysl za materialismus, kde jsme se učili, že ambice jsou důležitější než víra, že úspěch je naše nejlepší šance, jak se přiblížit spáse. Náboženství pro nás mizelo stejně jako videokazety nebo stávky horníků – relikvie světa, který jsme opouštěli. A přece z místa, kde sedím teď, v srdci Evropy, sleduji něco, co jsem nikdy nečekal: generace Z, generace formovaná úzkostmi, lockdowny a nekonečným scrollováním, si znovu nachází cestu k víře. Ne z povinnosti. Ne ze zvyku. Ale protože v nich je něco, co stále pátrá.
Čísla vyprávějí jiný příběh
V dubnu 2025 zveřejnila Bible Society zprávu Tiché obrození – a čísla byla překvapivá. Mezi lety 2018 až 2024 vzrostla měsíční účast na bohoslužbách v Anglii a Walesu z osmi procent na dvanáct. To je přes dva miliony lidí navíc v kostelních lavicích. A zdá se, že hlavním motorem je generace Z. U lidí ve věku 18–24 let se účast na bohoslužbách za šest let zčtyřnásobila: ze čtyř procent na šestnáct. Každý pátý mladý muž v této skupině nyní chodí do kostela alespoň jednou za měsíc. Dlouhá léta jsme si říkali, že mladí lidé jsou příliš cyničtí, příliš sekularizovaní, příliš zaneprázdnění TikTokem na to, aby se zajímali o Boha. Ukazuje se, že jsme se mýlili. Nejde přitom o nostalgii po vánočních koledách nebo oslavách sklizně. Noví věřící zaplňují katolické farnosti, letniční modlitebny a neformální evangelická setkání, ne nutně stárnoucí Anglikánskou církev. Náboženská mapa Británie se mění a hybná síla přichází zdola.
Pandemie, úzkost a hledání smyslu
Proč právě teď? Část odpovědi je krutě jednoduchá: chaos. Covid rozcupoval strukturu každodenního života právě v době, kdy generace Z dospívala. Izolace, úzkosti, pocit, že nic není jisté – to nebyly abstraktní představy, ale každodenní realita. Když instituce kolem vás působí prázdně, víra začíná znít méně absurdně a více nezbytně. Průzkum Anglikánské církve zjistil, že 56 procent lidí ve věku 18–34 let se někdy modlilo – více než ve starších generacích. U údajně sekulární generace je to ohromující. A nemodlí se proto, že se nudí; modlí se proto, že jim svět přijde rozbitý. Krize duševního zdraví, environmentální úzkost, kulturní války – někdy musí naděje přijít shora. V tomto křehkém prostředí víra nabízí něco vzácného: stabilitu. Příběh větší, než jsi ty sám. Společenství, které tě neodsoudí za hloupou otázku. Pro mnoho Britů z generace Z není církev o dogmatu, ale o přežití – emocionálním, duchovním i společenském.
Víra jako aktivismus
Obrození se neděje jen uvnitř kostelů, šíří se i ven. Křesťanství této generace se nestará o své vzezření – je aktivistické, společensky citlivé a hluboce komunitní. Mladí křesťané se zapojují jako dobrovolníci ve výdejnách potravin, bojují za ochranu klimatu a organizují pomoc uprchlíkům. Neoddělují víru od spravedlnosti, považují je za neoddělitelné. Jak to shrnul jeden mládežnický pastor v Birminghamu: „Nechtějí jen kázání, chtějí měnit svět.“ To vysvětluje, proč se letničním a evangelickým hnutím, často považovaným za přežitky amerických kulturních válek, daří v multikulturních britských městech. Nabízejí sounáležitost, smysl a činnost, nejen rituály. Nejde tolik o ochranu tradic, jako spíš o ochotu vyhrnout si rukávy. I katolické farnosti, které se tradičně modernizují pomalu, zažívají novou vlnu života – díky druhé generaci přistěhovalců a sociálně angažovaným studentům. Křesťanství se stává znakem činu, nejen víry.
Dvojsečný meč
Ne všechno na tomto obrození je ale růžové a provoněné kadidlem. Vedle upřímného duchovního hledání se objevuje i temnější proud. Někteří krajně pravicoví influenceři se snaží zneužít křesťanství jako politickou zbraň – nabízejí mladým, frustrovaným mužům pokřivenou, ultrakonzervativní verzi víry. Online je snadné sklouznout od biblických veršů k misogynii, konspiračním teoriím a hněvu kulturních válek. Viděli jsme to u osobností jako Tommy Robinson, které maskují nenávist za křesťanskou mluvou. Vidíme to i dnes v nárůstu tvrdě laděného, pseudo-náboženského obsahu na TikToku nebo Telegramu. Víra se mění v další bitevní pole války proti „wokeness“ a modernitě. Takže ano, někteří mladí lidé nacházejí Krista. Ale jiní nacházejí jeho karikaturu – víru, která má blíže k moci a ublíženosti než k milosti. Je to připomínka, že obrození neznamená vždy obnovu a že víra, jako každá síla, může být i zneužita.
Post-sekulární Británie?
Přesto je hlavní obraz jasný: víra se vrátila do hry. Představa, že Británie křesťanství jednoduše přeroste, že sekularismus bude kráčet vpřed přímou cestou, je mrtvá. Místo toho sledujeme něco mnohem chaotičtějšího: post-sekulární Británii, kde náboženství nezmizelo, ale proměnilo se. Kde mladí lidé víru automaticky nedědí, ale aktivně ji hledají. Kde víra není hlavním proudem, ale ani okrajem společnosti. V tomto novém prostředí přežijí ty církve, které se nebudou držet tradic 50. let, ale které naslouchají, přizpůsobují se a přímo žijí radikální výzvou k soucitu a spravedlnosti, díky které bylo křesťanství kdysi tak revolučním. To neznamená, že se Británie chystá stát teokracií. Většina mladých křesťanů stále podporuje práva LGBTQ, zajímá se o rasovou spravedlnost a chce inkluzivní společnost. Jejich víra není nostalgická, ale pragmatická – je to způsob, jak znovu nalézt smysl ve světě, který působí čím dál prázdněji.
Nadějné vyústění
Pro mě jako někoho, kdo psal o britském úpadku, o chaosu kolem Brexitu, kulturních válkách, politickém cynismu, je pozorování tiché křesťanské renesance generace Z téměř podvratné. Ne proto, že by nás chtěli vrátit do nějakého zlatého věku, ale proto, že si dovolují doufat. Naděje je nebezpečná. Je rušivá. A ve světě, který zapomněl věřit v něco většího než sám v sebe, může být tou nejradikálnější věcí, co zbývá. Možná, jen možná, budoucnost Británie není pomalé vyhasínání do cynismu. Možná ji právě teď přepisuje – tiše, nesměle, vzdorovitě – generace, která klečí u oltáře ne nostalgie, ale smyslu. A možná, jen možná, i my, kdo jsme byli vychováni k uctívání ambicí, najdeme něco většího, co stojí za náš čas.
Autor je britský lektor angličtiny v Praze
reklama
