Je to právě 95 let, co svět zachvátila největší ekonomická deprese všech dob. Začala v říjnu 1929 v USA, postupně se přelila i do dalších koutů světa a její projevy i historické dopady byly bezprecedentně děsivé. Může se něco podobného opakovat?
Píše se 11. listopad 1918. Právě oficiálně skončila první světová válka, do té doby největší válečný konflikt všech dob. Zaniklo německé, ruské, rakousko-uherské i osmanské mocnářství a na mapě Evropy se objevilo hned několik států, které tu mohutně, tu méně zřetelně navazovaly na své kořeny ve středověkých královstvích a knížectvích střední a východní Evropy. Mezi nimi pochopitelně také Československo, pro které byl pád rakousko-uherské monarchie jedinečnou příležitostí, jak v zemích Koruny české opětovně nastolit dominanci českého národního živlu. Začala mohutná obnova válkou zplundrovaných zemí. Stavěly se nové továrny, bytové domy, školy, cesty… Válka podnítila rozvoj techniky a technologií, které se rychle začaly využívat také v hospodářské sféře, především pak v průmyslu a dopravě.
Bod zlomu
Celé desetiletí po první světové válce bylo obdobím nebývalého rozmachu a rozvoje prakticky v každé oblasti života. Lidem, dokonce i těm z nižších vrstev, se žilo dobře a zdálo se, že svět je v pořádku a že to tak zůstane. Pak ale přišel 24. říjen 1929 a s ním krach na newyorské burze. Způsobila ho nadměrná spotřeba financovaná levnými nekrytými úvěry a nadhodnocení ceny akcií řady podniků. Úpadek hlásila jedna firma za druhou. Následně se vlivem provázanosti ekonomik vyspělých zemí potíže rychle rozšířily i do Evropy a dalších částí světa. Asi nejhůře na tom bylo Německo, které bylo zatížené placením obrovských válečných reparací, ale brzy se problémy objevily i v Československu, Polsku, Brazílii a jinde. Prakticky všechny země s výraznějším podílem průmyslové výroby postupně zachvátila krize, která do té doby neměla obdoby. Krize, která vážně rozkolísala politické systémy, sociální struktury a ekonomické poměry všech kapitalistických zemí, jejichž vláda stála na zásadách liberální demokracie. Ve velkém krachovaly banky, zavíraly se továrny, zanikaly živnosti, státu a municipalitám docházely peníze na chod institucí, provoz služeb, financování hasičů a policistů… Rapidně vzrostla nezaměstnanost, což vedlo k tomu, že obrovské masy lidí - zvláště z nižších vrstev - přišly o úspory, majetek, a nakonec i o bydlení. Lidé neměli co jíst, kde hlavu složit, všude vládl zmar a zoufalství. Může se tedy někdo divit, že za takových podmínek se prohlubovala nedůvěra v demokratický systém správy země řízený politickými stranami? Že demokratické instituce byly stále více vnímány jako slabé a neschopné? Je jen přirozené, že masy začaly pokukovat po silných osobnostech, které by byly schopné reagovat rychle a rozhodně.
Ve stínu extrémů
Politická scéna se v mnoha zemích během krize dramaticky radikalizovala. Umírněné strany ztrácely podporu, která se začala přelévat k pravému i levému okraji politického spektra. Například v Německu se nacisté a komunisté stávají hlavními soupeři o politickou moc, zatímco tradiční strany jako sociální a křesťanští demokraté jen paběrkují. Proč se tak děje, to je nasnadě. Jak fašismus, tak komunismus nabídly jednoduchá řešení, která slibovala obnovu řádu a ekonomické stability. Co na tom, že prostřednictvím autoritářských metod, tedy na úkor demokratických svobod? Jak to všechno dopadlo, už víme. Obě zhoubné ideologie nakonec vehnaly svět do druhé světové války, která je dodnes největším historickým traumatem lidstva.
Pohled do křišťálové koule
Hospodářská krize 30. let minulého století představuje tak velké téma, že se k němu historici, teoretičtí ekonomové, sociologové a další odborníci pravidelně vracejí. A imanentní součástí těchto návratů je otázka: může se něco takového opakovat? Recese a krize jsou přirozenou součástí hospodářského cyklu - po období rozvoje a růstu zákonitě přijde doba útlumu. Ovšem není útlum jako útlum. Aby se situace závažností přiblížila té ze 30. let, muselo by se sejít několik silných negativních faktorů, které bychom běžnými regulacemi nedokázali omezit. A to se zdá být dost nepravděpodobné. Každopádně odborníci definovali několik významných varovných signálů, které mohou velkou krizi předznamenávat. Je jich celkem sedm:
1. Růst globálního dluhu: Světové zadlužení, ať už veřejné (státy), nebo soukromé (firmy, domácnosti), je dnes na historickém maximu. Tento dluh se přitom může změnit ve velký problém, pokud ekonomiky nejvýznamnějších zemí začnou zpomalovat a věřitelé nabudou přesvědčení, že dlužníci své závazky nedokážou splácet. To by pak mohlo vést k náhlému růstu úrokových sazeb, což by způsobilo spoustu problémů.
2. Bubliny: Vznikají kvůli nadměrným investicím nebo spekulacím v určitém odvětví, například v nemovitostech, kryptoměnách apod. Když pak taková bublina praskne, ekonomiku to dokáže dost rozkolísat.
3. Geopolitická nestabilita: Války, obchodní konflikty nebo narušení dodavatelských řetězců mohou dost negativně ovlivnit globální ekonomiku. Vezměme si kupříkladu válku na Ukrajině. Ta na globální úrovni způsobila růst cen energií a potravin, zvýšila inflaci a přiměla mnoho zemí zásadně přehodnotit své geopolitické a obchodní strategie.
4. Klimatické změny a ekologické problémy: Dopady klimatických změn a přírodních katastrof stejně jako problémy s dostupností přírodních zdrojů mohou vyvolat silné ekonomické šoky, které můžou zásadním způsobem destabilizovat globální trh.
5. Monetární politika a inflace: Po globální finanční krizi v roce 2008 centrální banky zavedly mimořádně uvolněnou monetární politiku, včetně nízkých úrokových sazeb. Tento přístup však může vést k přehřátí trhů a zvýšené inflaci, což následně nutí centrální banky zvyšovat úrokové sazby a zpomalovat ekonomický růst.
6. Technologické změny: Rychlý technologický pokrok může destabilizovat trh práce. Může totiž vést ke zvýšení nezaměstnanosti, která by znamenala zpomalení spotřeby a růst sociálního napětí.
7. Pandemie: Koronavirus nám ukázal, jak křehké jsou globální dodavatelské řetězce a systémy veřejného zdraví. Zdravotní krize podobného rozsahu by mohla znovu destabilizovat globální ekonomiku, zejména pokud by zasáhla klíčové průmyslové regiony světa.
CO S TÍM?
I když ekonomičtí analytici pečlivě sledují všechny uvedené varovné ukazatele, není možné přesně určit, kdy další krize přijde a jak bude hluboká. Deprese z let 1929 a 2008 byly způsobeny kumulací několika faktorů, z nichž ovšem některé nebyly primárně ekonomického charakteru. Důležitou lekcí z minulosti nám tedy je, že ekonomické cykly, které jsou v principu vždy stejné, se jeden od druhého liší s ohledem na konkrétní okolnosti a specifika doby a že klíčovým faktorem, který vždy vstupuje do hry, je schopnost vlád velkých zemí a jejich centrálních bank adekvátně reagovat.
