Řekne-li se Václav Malý, člověku hned naskočí 17. listopad 1989. Muž spjatý se sametovou revolucí má ale mnohem širší zákulisí – katolický kněz, signatář Charty 77, v 70. letech vězněný za své nekompromisní názory, angažující se vždy za slabší a nespravedlivě stíhané. 21. září 2025 přijal papež Lev XIV. jeho rezignaci na úřad pomocného biskupa pražského. Podle kanonického práva je totiž biskup povinen ji při dosažení 75. let věku nabídnout.
Blíží se další poslanecké volby. V jaké náladě do nich podle vás společnost vstupuje? Dá se označit, když budu citovat Václava Havla, že v „blbé“? Nebo máte přiléhavější slovo?
Přiléhavější mě nenapadá, ale je pravda, že vládne nejistota a nespokojenost. Zdražují se náklady na život, ve světě přibývá válečných konfliktů. K tomu nekonečná válka na Ukrajině. Ve společenském životě má bohužel silné místo populismus některých politických stran. Nic z toho ke klidu nepřispívá. Překvapuje mě, že i mladí často podléhají depresím – což také spoluvytváří současnou atmosféru ve společnosti. Ale naštěstí zatím nehrozí žádné rozštěpení společnosti ani nejsme svědky násilí skupin nebo jednotlivců proti sobě. Nálada ovšem není nijak povznášející.
Vy se s mladými potkáváte. Z čeho podle vás plynou jejich úzkosti?
Nejsem moudrý muž, abych to mohl analyzovat do hloubky. To si netroufám. Ale myslím, že je tu určitý dluh sdělovacích prostředků. Ano, buďme informováni o složitém světě a o tom, co se kolem děje, ale ukazujme také kladné věci. To, že někdo něco pěkného vytvoří, něco dobrého podpoří, že se někde lidé sejdou. Že navzdory různým názorům mohou být spolu, za něčím jít. Prostě vyvážit ta negativa. Tím neříkám, že by se o problémech nemělo mluvit, ale možná to dělat nějak pozitivněji, ne pouze strašit. Druhý důvod se týká změněného způsobu komunikace, která se dnes vede především prostřednictvím digitálních nástrojů. Je důležité nezanedbávat osobní setkání, rozhovory tváří v tvář. To myslím začíná teď také chybět. Když občas chodím z Hradčanského náměstí na procházky na Petřín, vídám mladé lidi, jak spolu jdou a oba koukají do mobilu. Někdy si povídají, ale v podstatě vedou konverzaci tak, že se nedívají na sebe, jen do mobilu. Osobní kontakt je nahrazován tím, že zjišťují, co všechno můžou zažít v digitálním prostředí. Jenže to může sice dobře posloužit, ale nenahradí osobní komunikaci. I z toho myslím plyne nejistota mladých. A ohledně mladé generace je důležitá ještě jedna věc.
Jaká?
Apelovat na to, aby mladé generace myslely na potomky. Rodí se velmi málo dětí. Za posledních deset let je to nejméně v historii. Lidé se pak zlobí, že přicházejí jiní ze třetího světa, kteří v podstatě obsazují místa, která by měla být pro mladé. U nás to není ještě tak akutní, protože tu jsou většinou jen Ukrajinci, jiných imigrantů je málo. Ale myslím, že by tohle téma měli představitelé po volbách také zdůrazňovat. Porodnost se nedá nařídit nebo vynutit, záleží na rozhodnutí každého páru, ale bylo by dobré o tom mluvit. Myslím, že je to vážný stav, kdy mladší generace nechce mít děti nebo se toho z nějakých důvodů bojí, a raději volí určitou formu pohodlnosti.
Neříkáte si občas jako bývalý mluvčí Občanského fóra: kam jsme se to po listopadu 1989 dostali?
Sametová revoluce, to bylo velké vzepětí. Pak přišel běžný život a veliké naděje, ne všechny byly splněny. Ale je třeba stále zdůrazňovat, že svobodu musí člověk pěstovat hlavně v sobě, že ji nemůže delegovat jen na zvolené představitele po volbách. Je důležité volit čestné a spravedlivé lidi, ale nejdřív musím mít svobodu v sobě. To znamená dobře rozvažovat, co je důležité pro můj život, co je pravda, co lež. To je předpoklad zralého lidství a také zralého občanství. Je to úkol po všechny doby. Zároveň není možné se pořád schovávat za dav. Před rokem 1989 mnoho lidí nesouhlasilo s tím, co se ve společnosti děje, ale nevyjádřili svůj nesouhlas. Myslím, že je třeba umět někdy z davu vystoupit. Nejde o to jím pohrdat nebo ho ponižovat, ale prostě si být vědom své důstojnosti. Když je potřeba říct své, udělat to solidně, ne tak, že ostatní odepíšete nebo urážíte. V tomto smyslu je pořád co napravovat. I když uběhlo skoro čtyřicet let od pádu komunismu, svým způsobem v nás tohle nebezpečí, ta davovost pořád je.
Co vám udělalo v poslední době radost?
Tuhle jsem potkal staršího člověka a ten mi řekl: Už mně vadí, že se okolo mě pořád nadává. I moji kamarádi nadávají. Vždyť se zase tak špatně nemáme, ne? Řekl mi vlastně skoro totéž, co říkám sám. To mě potěšilo. Taky mi dělá radost, když navštívím člověka, který je osamocen, v poslední etapě svého života, a přesto se dovede zajímat o to, co se ještě okolo něj děje. Zajímá se o vás a nemluví jen o sobě. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale jsou důležité a mně dělají radost.
Předpokládám, že vás těší i vazby s vašimi přáteli. Včetně slovenských, které jste míval. Udržujete dál s některými kontakty?
Ano, udržuji kontakty a sleduji situaci na Slovensku. Například čtu Denník N. Také trávím už třetí rok několik dní na Slovensku, především ve východní části, která mě okouzlila. Považuji za důležité, abychom Slovensko sledovali. Abychom ho neviděli jen pod zorným úhlem některých osobností, které jsou momentálně v čele, ale v širším kontextu. Je to země mnohem pestřejší, i co se týká charakteru lidí. To mi vlastně trochu vadí na českém zpravodajství – že se mluví jen o někom ze současné vlády a že to není širší pohled. Řekl bych, že Slováci jsou více informováni o Česku než my o nich. A to je chyba.
Vznik samostatné republiky 28. října už sice neslavíme jako Češi a Slováci společně, ale pořád je to důležitý moment v našich dějinách. Co byste Česku popřál?
Především prohloubení demokracie. Protože demokracie není jednou provždy hotový systém, ale je třeba ho stále naplňovat uvědomělým občanstvím a aktivní občanskou společností. A zároveň bych mu přál, aby zažívalo větší sounáležitost ve společnosti a aby lidé spolu dovedli mluvit. O tom už jsme se bavili. A znovu říkám: nemusíme trpět pocitem méněcennosti. Mějme obráceny oči na sever na Polsko a na východ na Slovensko. Nejen na západ. Díky Bohu za otevřené hranice. Ale žijeme uprostřed Evropy, tudíž bychom měli vidět, pokud možno, na všechny strany – minimálně dobře na všechny naše sousedy. Někdy se mi zdá, že se to opomíjí.
Autorka je redaktorkou Deníku
CV BOX
Václav Malý (narodil se 21. září 1950 v Praze) je římskokatolický duchovní a bývalý pomocný biskup pražský.
V roce 1976 dostudoval teologii, v témže roce byl vysvěcen na kněze. V letech 1976–1978 působil jako kaplan ve Vlašimi a administrátor v nedalekém Domašíně, později jako kaplan v Plzni a administrátor v Liticích.
V únoru 1977 podepsal Chartu, v roce 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To mu v roce 1979 vyneslo zatčení. V letech 1980–1986 pracoval jako topič. V listopadu 1989 se zapojil jako moderátor protikomunistických demonstrací, spoluzakládal Občanské fórum.
Od roku 1990 působil v kostele sv. Gabriela na Smíchově, v letech 1991–1996 byl farářem u sv. Antonína v Holešovicích. V roce 1996 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta. V roce 2002 a pak opakovaně v letech 2005, 2008, 2011 a 2014 byl zvolen jejím proboštem.
V prosinci 1996 ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. V rámci České biskupské konference je od roku 2000 předsedou Rady lustitia et Pax (Spravedlnost a mír) a od roku 2012 delegátem pečujícím o krajany v zahraničí.
Rád čte, chodí do divadla, na koncerty a na výstavy.
reklama
