Exministr zahraničí a bývalý místopředseda SOCDEM (dříve ČSSD) Tomáš Petříček je na občasné politické turbulence už zvyklý. Prožíval je během svého působení v nejvyšší politice a prožívá je i nyní, bez ohledu na to, že žádný vysoký post nezastává.
Vaše sociální demokracie neuspěla ve volbách ani do sněmovny, ani do Evropského parlamentu. Byla podle vás kampaň SOCDEM pod vedením Lubomíra Zaorálka dostatečně srozumitelná?
Sociální demokracie se dlouhodobě potýká s tím, že je nedostatečně srozumitelná, a s tím souvisí i její důvěryhodnost. Ve volbách do Evropského parlamentu se to, myslím, jasně ukázalo. Ze strany vycházejí hlasy, které si často protiřečí nebo představují velmi rozdílné postoje. Příkladů je celá řada. Vezměme si třeba pohled na konflikt na Ukrajině. Předseda Šmarda prosazuje pokračování podpory Ukrajiny a nelavíruje v debatě o tom, kdo je agresor a kdo představuje i pro Česko hrozbu. A pak jsou členové strany, kteří se stále snaží z pro mě ne zcela pochopitelného důvodu počínání Ruska vysvětlovat či relativizovat. Podobně to je v případě evropské politiky, zelené politiky. A nakonec i u některých zásadních společenských otázek, kdy ze strany zaznívají velmi různorodé pohledy. Není divu, že se lidé ztrácejí v tom, co vlastně sociální demokracie prosazuje, jaké má postoje.
Má smysl hledat cestu ven z této krize spojením s projektem STAČILO! pod vedením komunistky Kateřiny Konečné? A co by toto spojenectví pro SOCDEM znamenalo?
Nemá! Takové spojení bude znamenat konec sociální demokracie. Nechci dělat žádné historické příměry, jsme v jiné době, spolupráce s komunisty by však vedla k morálnímu úpadku sociální demokracie, která byla a je státotvornou stranou. Má se snažit prosazovat reformy a modernizovat naši zemi. Nikoliv se pokoušet svézt na antisystémové či nacionalistické vlně. Spojením se STAČILO! by podle mě přestala být sociální demokracií.
V Česku to někdy vypadá, jako by sociální demokracie jako politický směr skončila, aby v Evropském parlamentu udržela tato frakce své pozice a dál výrazně promlouvala do evropské politiky.
Nemyslím si, že jako politický směr sociální demokracie v Česku skončí. Hodnoty a myšlenky sociálně demokratického hnutí jsou stále relevantní, zejména v době takové nejistoty, jakou dnes i v nejbližší době asi budeme prožívat. Navíc Česko potřebuje modernizovat, rozvíjet se. A to způsobem, který nebude prohlubovat příjmové a majetkové rozdíly, jak to vidíme dnes. Takže tady stále vidím prostor pro sociální demokracii a její myšlenky.
Po svém působení v roli ministra zahraničí pokračujete v práci v Ústavu mezinárodních vztahů. Jaká je dnes mezinárodní situace v Evropě a ve světě? Je ruská agrese proti Ukrajině celosvětovým tématem číslo jedna?
Žijeme v době překrývajících se krizí a zásadních transformačních procesů, které náš svět výrazně promění. Klimatická změna, nové technologie, ale i rostoucí geopolitické napětí budou ovlivňovat mezinárodní situaci několik následujících desetiletí. Hlavní otázkou z mého pohledu je, zda budeme schopni udržet alespoň nějakou úroveň mezinárodní spolupráce při řešení těchto problémů. V tomto kontextu je ruská agrese vůči Ukrajině významné téma, ale pro mnoho zemí to není nutně ta nejdůležitější otázka dne. Mají často bezprostřednější problémy. Ale to neznamená, že její výsledek nebude mít zásadní důsledky pro další vývoj ve světě.
Čemu by se podle vás měla Evropská unie v příštích letech především věnovat, aby nám ve světové soutěži neujel vlak?
Konkurenceschopnosti Unie bude v příštích pěti letech věnována výrazně větší pozornost. Nedávno byla zveřejněna zpráva bývalého prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho. Na jaře zpráva bývalého italského premiéra Enrica Letty ohledně stavu evropského vnitřního trhu. Obě poukazují na potřebu výrazně navýšit investice do modernizace evropského hospodářství, pokud chceme uspět v ekonomické soutěži zejména vůči USA a Číně. Z mého pohledu bude klíčové, aby EU vytvořila prostředí, kde evropské úspory budou investovány v Evropě. Pozornost bude nutné věnovat fungování evropských kapitálových a peněžních trhů. Doplnil bych také, že budeme potřebovat věnovat se mnohem více vzdělávání, včetně podpory a udržení talentovaných lidí v Evropě. V Česku v tomto máme velký problém, který kromě jiných strukturálních důvodů přispívá k pomalé modernizaci našeho hospodářství.
S jakými pocity sledujete vývoj v Číně? A co pro Evropu, jako jejího velkého ekonomického partnera, pro další roky znamená?
Vývoj v Číně sleduji mnoho let. Ukazuje se, že v jejím případě větší prosperita a bohatství nevedou k svobodnější a otevřenější společnosti respektující mezinárodní pravidla. V hospodářské oblasti Čína stále používá celou řadu nekalých praktik. Její vztahy s celou řadou zemí ve východní Asii, ať už se jedná o Japonsko, Filipíny, nebo Vietnam, se vzhledem k rostoucím nárokům čínského režimu zhoršují. A lidskoprávní situace včetně před několika lety poměrně svobodného Hongkongu se také zhoršuje. Navíc zpsob, jakým Peking využívá nové technologie k upevnění moci komunistické strany a k monitorování vlastního obyvatelstva, je jak z nějakého dystopického filmu. Co to znamená pro Evropu? I když už nemá nasazené růžové brýle a o Číně se hovoří jako o rivalovi a ekonomickém konkurentovi, stále nám chybí dlouhodobá strategie. Evropa by si měla uvědomit, že v bezpečnostní i hospodářské oblasti není pouze rival nebo konkurent, ale také v mnoha případech hrozba.
Někdy se mluví o tom, že reakcí na spojenectví Ruska, Číny, Íránu a dalších podobných režimů by měla být celosvětová aliance demokratických zemí. Je ale něco takového, třeba při pohledu na vůči Rusku vstřícnou politiku demokratické Indie, vůbec možné?
Nemyslím si, že by mělo být v našem zájmu tlačit na vznik dvou mocenských bloků. Některé země bychom tím tlačili do rozhodnutí, na kterou stranu se mají přidat. A situace není tak jednoduchá. Zmíněná Indie má z historických i pragmatických důvodů vstřícnější politiku vůči Rusku. Naopak s Čínou má napjaté vztahy. A nemůžeme si nalhávat, že některé země, s kterými nás pojí geopolitické zájmy, sdílejí také naše demokratické hodnoty. Současná mezinárodní situace bude naopak vyžadovat plastičtější strategii a jistou míru flexibility. Neznamená to, že bychom se měli vzdát vlastních hodnot. Spíš bychom měli mít větší porozumění pro konkrétní zájmy a postoje partnerů, o jejichž spolupráci stojíme. Předpokladem je, že svět nebudeme vnímat jako černobílý, ale ve všech jeho odstínech.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Tomáš Petříček (narodil se 27. září 1981 v Rokycanech) je exministr zahraničí a bývalý místopředseda SOCDEM (dříve ČSSD).
Vystudoval mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK. Získal také tituly M. A. na bruselském Centre Européen de Recherches Internationales et Stratégiques a na University of Warwick.
V letech 2007 až 2009 byl asistentem europoslance Libora Roučka a od roku 2014 tři roky poradcem poslance europarlamentu Miroslava Pocheho. V květnu 2017 byl jmenován politickým náměstkem ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové. V srpnu následujícího roku se stal politickým náměstkem Jana Hamáčka a v říjnu usedl do ministerského křesla.
V březnu 2019 byl zvolen místopředsedou ČSSD. O dva roky později kandidoval na předsedu, skončil druhý za Janem Hamáčkem a opustil i funkci místopředsedy. Pár dnů poté byl odvolán z ministerského postu a začal působit v Ústavu mezinárodních vztahů.
V prosinci 2021 byl na sjezdu ČSSD opět zvolen místopředsedou, po roce post opustil. V současnosti působí jako ředitel Progresivního analytického centra a analytik Ústavu mezinárodních vztahů Praha.
S manželkou Evou má dceru a syna. Sám o sobě uvádí, že je cyklista, turista a knihomol.
