Rozhovory

Tomáš Petříček: Je pro mě zásadní udržet sociální smír

Publikováno: 28. 6. 2022
Autor: Luboš Palata
Foto: Foto archiv Tomáše Petříčka
logo Sdílet článek

Dva a půl roku strávil Tomáš Petříček na postu ministra zahraničí. Opouštěl ho za silných turbulencí, kdy po jeho odvolání volal i prezident Miloš Zeman, kterému se mimo jiné znelíbil silným zastáváním se Ukrajiny a označením Ruska jako hrozby. Více než rok se už sice ve vysoké mezinárodní politice nepohybuje, stále ji však bedlivě sleduje.

Do NATO směřují Švédsko a Finsko – země, které si velmi zakládaly na své neutralitě. Je to pro Severoatlantickou alianci dobrá zpráva?

Je pravda, že obě země si s většími i menšími úspěchy udržovaly neutralitu skutečně dlouho. Ale obě si také po celou dobu studené války dobře uvědomovaly, kdo jsou jejich nejbližší političtí i ekonomičtí partneři. Projevilo se to nakonec také tím, že už v roce 1995 vstoupily do EU. Přijetím Lisabonské smlouvy pak na sebe navíc vzaly řadu závazků vůči ostatním členským zemím, které mimo jiné předpokládají pomoc při jejich obraně. V zásadě tak už není možné říct, že Švédsko a Finsko jsou plně neutrální. Podání přihlášky do NATO – do obranné aliance – ale jednoznačně ukazuje, že obě země vnímají potřebu posílit svoji bezpečnost vzhledem k růstu napětí ve světě. Rusko se pro ně stalo hrozbou a občané obou zemí již nejsou přesvědčeni, že by je neutralita ochránila.

Vždyť i Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu s neutralitou a neúčastí na vojenských blocích dlouho koketovala, přesto v roce 2014 Rusko zabralo Krym a rozpoutalo konflikt na Donbase. Členství obou zemí bude pro NATO určitě přínosem a převáží možná rizika. Finsko patří mezi nejodolnější země světa a má špičkové zkušenosti, jak čelit hybridním hrozbám a dalším bezpečnostním rizikům současné doby. Navíc –NATO i EU si již delší dobu uvědomují rostoucí bezpečnostní význam arktické oblasti. A ačkoliv zaznívají i kritické hlasy, zejména ze strany Turecka, věřím, že se podaří jejich vstup rychle schválit a ukázat tím posilující jednotu euroatlantického společenství.

Proč se NATO dokáže rozšiřovat i o takové země jako Makedonie nebo Albánie, a Evropská unie se naopak zmenšuje?

Dobrá otázka. Hlavní důvod vidím v nedostatečné politické vůli některých členských zemí EU. A také chybí politický „leadership“, který by pomohl urychlit reformy, jež kandidátské země musí udělat před vstupem do EU, a udržet důvěryhodnost a motivaci v celém procesu, který skutečně trvá velmi dlouho, jak ukazuje nejen příklad Albánie nebo Severní Makedonie, ale i Černé hory nebo Srbska. Na druhé straně si přiznejme, že NATO je hlavně obranným společenstvím, a tomu také odpovídá to, co očekává od svých členů. Nemá společný trh se všemi pravidly, která umožňují jeho fungování. Není založeno na snaze vyrovnávat ekonomické rozdíly mezi svými členy. Solidarita je také v jeho případě hlavně o bezpečnosti. EU správně očekává, že kandidátské země si splní „domácí úkoly“, kterých je mnohem více, než když ten samý stát usiluje o členství v NATO.

Co bude podle vás výsledkem války na Ukrajině? Je českým a evropským zájmem taková porážka Ruska, která z něj udělá mocnost druhého řádu?

V našem vlastním zájmu je, aby byla zachována nezávislost a svoboda demokratické Ukrajiny v jejích původních hranicích. Obávám se ale, že Putin nyní nemá žádnou „exit“ strategii, a to bude konflikt prodlužovat. Dlouhá a nákladná válka může nakonec Rusko skutečně vyčerpat natolik, že to společně s dalšími faktory, jako je urychlení odklonu EU od závislosti na ruských fosilních palivech, povede k vnitropolitické nestabilitě. A tady bychom měli být na pozoru, co si vlastně přejeme. Ponížené a destabilizované Rusko, navíc prodchnuté revizionismem, určitě bude velmi pravděpodobně ještě nebezpečnější pro celou Evropu. Měli bychom proto jak v Česku, tak na unijní úrovni promýšlet strategii ve vztahu k Rusku, až válka skončí. Vést seriózní debatu o scénářích možného vývoje. Protože to bude pro nás zásadní. A připomněl bych, že již v 90. letech Václav Havel říkal, že pokud chtějí USA nějak pomoci zemím bývalého východního bloku, měly by začít u Ruska. Snad se nám podaří najít cestu k tomu, že Rusko bude partnerem, nikoliv hrozbou – podobně, jako se ji po 2. světové válce podařilo najít Německu.

Česko začíná po letech váhání mohutně investovat do své armády. Je to v době, kdy jsme se ještě nedostali z covidové krize, správné rozhodnutí?

Investovat do naší bezpečnosti bude nutné, a to nejen do armády. Naše ozbrojené složky potřebují moderní vybavení. Pozornost bychom ale měli věnovat samotnému akvizičnímu procesu, aby byly veřejné prostředky vynakládány efektivně a aby to skutečně posílilo operační schopnosti armády. Vedle toho bychom ale měli investovat také do celkové odolnosti naší společnosti, do schopnosti ochránit klíčovou infrastrukturu a čelit novým typům hrozeb, včetně těch přicházejících s novými technologiemi, jejichž dopady nejsme schopni plně vyhodnotit.

Vedle války tu máme uprchlickou krizi. V Česku je přes 200 000 ukrajinských běženců. Máme usilovat o to, aby u nás zapustili kořeny, nebo chtít jejich návrat na Ukrajinu?

Určitě bychom se měli připravit na to, že velká část ukrajinských běženců zde zůstane dlouhodobě. Ale to, jestli zde chtějí zůstat, nebo se vrátit zpět do své vlasti, až skončí válka, by mělo být jejich svobodné rozhodnutí. Ve veřejné diskusi zaznívají různé hlasy. Jak ty, že by Česko mělo usilovat o to, aby tady zůstali, protože nám chybí pracovníci, tak ty, že by měli co nejdřív odejít, protože máme pocit, že pomoc, které se jim dostává, je na úkor někoho jiného v době, kdy naprostá většina lidí řeší dramaticky rostoucí životní náklady. Podle mě bychom se na to měli podívat jako na příležitost, jak udělat správné kroky pro celou naši společnost. A jako její součást vnímám lidi, kteří k nám utekli z Ukrajiny před válkou. Kdy, když ne teď, bychom měli vyřešit tragickou bytovou situaci v Česku? Teď bychom měli také investovat do školství, aby se co nejlepšího vzdělání dostalo všem dětem. Pro mě je také naprosto zásadní udržet sociální smír v době, kdy je velká část společnosti pod obrovským tlakem a dostává se do problémů. Jestli v tomto selžeme, tak to nakonec oslabí naši odolnost vůči krizím do budoucna, a to si dnes nemůžeme dovolit. Jestli toto vše zvládneme, tak věřím, že u nás může zapustit kořeny mnoho z ukrajinských běženců a celé společnosti to prospěje.

Autor je evropským editorem Deníku

CV BOX

Tomáš Petříček (narodil se 27. září 1981 v Rokycanech) je bývalý ministr zahraničí a úřadující místopředseda ČSSD.

Vystudoval mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK. Získal také tituly M. A. na bruselském Centre Européen de Recherches Internationales et Stratégiques a na University of Warwick.

V letech 2007 až 2009 byl asistentem europoslance Libora Roučka a v letech 2014 až 2017 poradcem poslance europarlamentu Miroslava Pocheho.

V květnu 2017 byl jmenován politickým náměstkem ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové.

V srpnu 2018 byl jmenován politickým náměstkem Jana Hamáčka a v říjnu usedl do ministerského křesla. V březnu 2019 byl zvolen místopředsedou ČSSD.

9. dubna 2021 kandidoval na stranickém sjezdu na předsedu ČSSD. Skončil druhý za obhajujícím Janem Hamáčkem a opustil i funkci místopředsedy. O tři dny později byl odvolán z ministerského postu. Poté začal působit v Ústavu mezinárodních vztahů.

V polovině června 2021 odstoupil z pražské kandidátky ČSSD pro volby do sněmovny. V prosinci byl na sjezdu ČSSD opět zvolen místopředsedou.

S manželkou Ivou má dceru a syna.

„V našem vlastním zájmu je, aby byla zachována nezávislost a svoboda demokratické Ukrajiny v jejích původních hranicích,“ je přesvědčený Tomáš Petříček.

S polským ministrem zahraničí Jackem Czaputowiczem (únor 2019).

reklama

https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html https://www.qatarairways.com/en-cz/homepage.html

Mohlo by vás zajímat

Více článků