Rozhovory

Tom Philipp: Politiku je vždy dobré dělat s určitým nadhledem

Publikováno: 7. 7. 2021
Autor: Karel Černý
Foto: Foto archiv Toma Philippa
logo Sdílet článek

S lékařem a politikem Tomem Philippem se povídá příjemně, takže vám s ním čas hodně rychle letí. Odpovídá s přehledem, přímo a bez vytáčení, často se směje. Pro lékaře i politika dobré vlastnosti. Začínal po studiích v pražské Thomayerově nemocnici a po nejrůznějších profesních odbočkách se sem loni vrátil.

Přednostou revmatologie a rehabilitace jste od prosince 2020. Takže jste skočil do prostředí, které už bylo zčásti pro pacienty s covidem?

Začnu šířeji. Na naše oddělení jsem nastoupil jako začínající lékař zhruba před 30 lety a po asi 15 letech jsem začal dělat v naší Thomayerce náměstka ředitele pro léčebnou péči. Poté jsem několik let působil i jinde, ale stále jsem měl malý úvazek v ambulanci zde ve FTN. Doktořinu, léčení lidí mám prostě rád. Vždy jsem sem chodil pracovat alespoň na ambulanci, dokonce i v době, kdy jsem pracoval jako náměstek ministra zdravotnictví. A pak tady před necelými dvěma lety vznikla klinika. Když se hledal přednosta, rád jsem se přihlásil, a protože k tomu mám dostatečné vzdělání, to místo jsem získal. Kolem poloviny loňského října, když začalo jít v situaci s covidem do tuhého, jsme se stali jedním z prvních oddělení ve FTN, které se přeměnilo na covidové pracoviště. Zároveň jsme byli jedni z posledních, kteří pak zase konvertovali zpátky. Takže jsem tu byl už v tu chvíli, kdy se vše předělávalo, a nebylo to vůbec jednoduché. Všem kolegům patří velký obdiv a dík.

Jak těžká byla ta změna?

Připodobnil bych to k situaci, kdy přijde mladý doktor na oddělení nebo na kliniku. Je vybavený všeobecnými znalostmi jak léčit, nemá ale zkušenosti, nemá atestace, takže pracuje pod dozorem zkušenějších kolegů. No, a tady jsme jednoho dne naše revmatologické a rehabilitační pacienty poslali domů a začali jsme sem brát lidi s pneumoniemi –zápalem plic – při covidové infekci. A byli jsme všichni v pozici toho mladého doktora, takže na nás dohlíželi zkušení plicaři. Současně na nás doléhala zátěž z častých úmrtí. Když vidíte pacienty dusit se a umírat, a nemůžete nic dělat... To je opravdu strašně těžké, doktoři i sestry byli obrovsky vyčerpaní, fyzicky i psychicky. Protože i když víte, že jste udělal vše, co bylo možné, a té smrti skutečně nešlo zabránit, stejně to berete jako neúspěch, zůstane to ve vás. Takže jsme tu párkrát měli i psychology, aby nám dali nějakou podporu. Bylo to složité období.

Proč jste vlastně začal v politice?

Nebylo to nic cíleného a chtěného, ale někdy se to prostě tak sejde. Chodím do kostela a tam svého času vyzývali, že si máme navzájem pomáhat a kdo chce pomoci, ať dá do schránky lísteček. Což jsem udělal. Pak se blížily obecní volby – a najednou u nás zazvonili nějací lidé s tím, že když jsem se přihlásil k té pomoci, byli by rádi, kdybych u nás v Modřanech kandidoval za KDU-ČSL. Tak co jsem mohl dělat, když jsem se vlastně přihlásil... (směje se) Dal jsem si podmínku, že budu na kandidátce na posledním místě, jenže jsem to podcenil. Maminka byla praktická lékařka, všichni ji tady znali – takže jsem z posledního místa skočil na první. Takhle to celé začalo. Dnes jsem zastupitel již osmé volební období, tedy 27 let.

Když se dostanete do sněmovny, budete dál působit i na klinice?

Určitě ano. Je dobré se držet svého řemesla a politiku dělat jako koníček, všem to doporučuji. Viděl jsem už několik lékařů, kteří nastoupili do sněmovny a praxi opustili. A když třeba po osmi letech v politice skončili, najednou byli mimo obor, už se neuměli vrátit. Prostě když máte dobré řemeslo – a je jedno, jestli jste doktor, nebo třeba kovář – měl byste si ho vážit a zachovat si ho. Politiku je vždy dobré dělat s určitým nadhledem a hlavně s pocitem, že vás neživí. Že na ní nejste závislý a když v ní skončíte, budete dál normálně fungovat a vrátíte se k tomu, co máte rád. Navíc – jako lékař se stále setkávám s lidmi z různých sociálních vrstev, mnoha profesí a odlišného vzdělání, a mám od nich okamžitou zpětnou vazbu. Někdy pozitivní, jindy negativní. Někde něco prohlásím – a hned reagují. Stejně tak kolegové, kteří mi svůj názor dokážou říct často velice napřímo a drsně. Tahle zpětná vazba je velice důležitá. Není možné zalézt za bezpečnostní rám sněmovny a žít prakticky jenom tam. To nemůže fungovat.

Je podle vás v oblasti zdravotnictví současná legislativa dostačující, nebo by potřebovala razantní změny?

Vždy je co zlepšovat. Nicméně ano, legislativa je poměrně dobře promyšlená a nastavená – jde ovšem o to ji dobře využívat a vykonávat. A samozřejmě eliminovat různé chytráky, kteří zneužívají její nedokonalosti, protože žádný zákon nikdy nebude dokonalý. To už je ale o morálce. A pokud ta bude chybět a mezírky v zákonech budou zneužívány, bude nutné legislativu stále upravovat a vylepšovat. Ideální by bylo, kdyby už mohla zůstat a lidé byli morální. Bohužel nežijeme v ideálním světě.

Pracoval jste jako lékař, pak na ministerstvu, v soukromé firmě, zároveň v komunální politice, působil jste v Jeseníku... Jak jste stihl mít pět dětí?

To je velice jednoduché... (směje se) Mám tři děti vlastní a dvě osvojené. Všechny podobně staré, čímž se to urychlilo. (směje se) Ale vyrostl jsem v době, kdy – nadneseně řečeno – bylo normální, že děti měly děti. Prvního syna jsem měl v jednadvaceti, další děti následovaly poměrně rychle. Manželka pak byla se všemi pěti doma, vychovávala je hlavně ona, za což jí patří veliký dík. Dnes už jsou velké. Je jim kolem třiceti, všechny jsou vystudované, pracují. Takže na politiku i doktořinu mám čas. I přesto, že pokud máte s dětmi dobrý vztah, tak ačkoliv jsou dospělé, pořád vás potřebují, není to ukončený proces. I když už to není třeba věc výchovy, protože dneska už možná spíš vychovávají ony mne. Ani o té pomoci, což je stejný případ – když se ztratím v mobilu nebo v nějakém programu na počítači, volám je na pomoc. Ale táta s mámou jsou prostě napořád rodiče a nastávají v životě situace, kdy je dobré s nimi popovídat. Toto v naší rodině naštěstí pořád funguje a je to úžasné.

Budou vás děti volit?

Podle toho, jak se zapojily do kampaně, konkrétně jak mi pomáhají třeba s twitterem, facebookem, fotkami, natáčením a podobně, tak jsem si jistý, že ano! (směje se)

Mimochodem – nesměřuje vaše jméno k anglickým předkům?

Kdepak. Dopátrali jsme se rakouských předků z Vídně, sem přišli kolem roku 1780. Ovšem odkud byli jejich předci, to nevím. A Tom jsem proto, že jsem se narodil v době pražského jara v roce 1968, a to se to chvíli mohlo. Jinak bych byl asi Tomáš, protože maminka byla velkou obdivovatelkou Masaryka. Takže křestní jméno je po něm, jen v trochu jiném tvaru.

CV BOX

Tom Philipp (narodil se 26. prosince 1968 v Praze) je přednostou Kliniky revmatologie a rehabilitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice, zastupitel městské části Praha 12 a bývalý náměstek na ministerstvu zdravotnictví.

o vystudování 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy začal v roce 1993 působit jako lékař na oddělení revmatologie v Thomayerově nemocnici, později zde již působil jako náměstek ředitele (2005–2014). Od roku 2014 pracoval čtyři roky jako náměstek ministra zdravotnictví. „Pak přišel Adam Vojtěch a ANO a udělali čistky na všech ministerstvech. Doteď se kvůli tomu soudím,“ podotýká Philipp.

Od konce listopadu 2018 začal pracovat ve společnosti Agel a.s., kde mj. působil na postu 1. místopředsedy představenstva a také jako ředitel nemocnice v Jeseníku. „To bylo zajímavé a hodně poučné období mého života, manažersky i lidsky,“ říká.

#S Thomayerovou nemocnicí nikdy nepřestal zcela spolupracovat a loni se do ní naplno vrátil. Je ženatý, má pět dětí. Baví ho turistika, cyklistika, kynologie a rybaření. Hlavním koníčkem zůstává ale politika. Do podzimních voleb jde jako lídr KDU-ČSL v Praze na kandidátce koalice SPOLU.

reklama

https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz https://www.olifka.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků