S výkonnou ředitelkou Svazu měst a obcí ČR Radkou Vladykovou jsem si povídal krátce po Energetické konferenci, kterou svaz uspořádal. Celým rozhovorem se jako červená nit nesla nutnost spolupráce měst a obcí nejen vzájemně, ale i se soukromým sektorem, vytváření mikroregionů i meziobecní spolupráce.
Proč jste konferenci zorganizovali?
Nápad vznikl někdy na přelomu jara a léta a konferenci si v podstatě vynutila členská základna svazu, protože kolem novely energetického zákona, tzv. Lex OZE II (OZE = obnovitelné zdroje elektřiny, pozn. red.), která už se připravuje dlouhé roky, vzniká mnoho fám, mnoho očekávání i mnoho hrozeb. A tak se na nás začala obracet města a obce, jestli mohou zakládat společenství, v jakém režimu, zda mohou kupovat nebo prodávat energii, jestli se jim vyplatí dotace na solární panely a musí dát souhlas, když si někdo usmyslí na jejich katastru vybudovat větrnou elektrárnu… A do toho se vyrojila spousta energošmejdů, kteří už obcházejí i starosty. Tak jsme se rozhodli, že na základě posbíraných dotazů uděláme konferenci. Když jsme ji připravovali, domnívali jsme se, že v době konání už bude novela v nějaké konkrétní podobě ve sněmovně. Bohužel se ale nikam neposunula, takže jsme museli vycházet ze stávající právní úpravy. Samozřejmě je to pro města a obce velký problém, protože neexistence novely jim zabraňuje plánovat energetické projekty. V tomto vláda výrazně zaspala.
Na co je nutné obce v oblasti budování obnovitelných zdrojů nejvíc upozorňovat, před čím je varovat?
Někteří mají od novely energetického zákona přehnaná očekávání, skoro jako by měli mít energii zadarmo. Jenomže zapomínají, že faktura se skládá z několika částí. Ovlivníme sice silovou energii, ale ta dělá třeba jenom půlku faktury. My například bojujeme za energetické ostrovní systémy, vlastní distribuční sítě v rámci měst a obcí. Nicméně je nutné si uvědomit, že obnovitelné zdroje mají své limity. Naše země nemá mohutné alpské toky ani bystřiny s velkým spádem a objemem vody. Nemáme severní moře, kde neustále fouká a mohli bychom tam vybudovat velkou větrnou elektrárnu, ani jižní pláže, kde by mohly být solární elektrárny. S „bioplynkami“ je to také komplikované. Stačí se podívat, co se děje na trhu se dřevem, aby vám bylo jasné, že nikdo neví, jak to bude se štěpkou, a kukuřici nelze pěstovat dvanáct měsíců v roce. Takže je důležité, aby si každá obec uvědomila potenciál, ale i limity komunitní energetiky, a zcela upřímně si přiznala, co je možné, a co nikoli. To je základ, v čem chtěla konference starostům pomoci – aby začali přemýšlet nad svou obcí z hlediska energetiky. Aby si uvědomili, že i když si udělají nějaký ostrovní systém, stejně budou muset být napojeni na stabilní zdroj, který bude opečováván 24 hodin denně 365 dní v roce, aby byl funkční pro případ, že nebude foukat nebo svítit slunce. A také jde o ukládání té energie. Představa, že na střeše obecního úřadu budeme mít soláry a zbytek domu obestavíme zídkou z baterií, je hrozná. Navíc bateriové úložiště samozřejmě celý projekt prodraží.
Jsou energie pro obce nejpalčivějším tématem, nebo je nějaká ještě více „horká“ oblast?
Jednoznačně nový daňový balíček, kde strašně dlouho panovala absolutní mlha. Už se to odrazilo na stavebním trhu – obrovská nejistota v oblasti financí nám pomalu, ale velice jistě zastavuje stavebnictví. Podle nových statistik počet zadávaných veřejných zakázek ve stavebnictví poklesl meziročně po očištění o inflaci o 10,7 procenta. Konkurence přitom stoupla na pět a půl nabídky, jinak řečeno – na jednu zakázku se přihlašuje v průměru pět až šest firem. Je to nejvyšší zájem minimálně od roku 2017, třeba před třemi lety jste byl vůbec rád, že se někdo přihlásil. Firmy nemají práci a mít ji nebudou. To je problém, protože jedním z největších sektorů, který plní státní rozpočet, je stavebnictví, lakmusový papírek celé ekonomiky. Pokles stavebnictví je signál, že tady není žádný růst, ale recese. Někomu může přijít meziroční pokles ekonomiky 0,2 procenta jako nicotnost, ale jde o miliardy.
Proč není zakázek od obcí a měst víc?
Cyklus veřejných zakázek je rok až šest let, a větší zakázku většinou realizujete za nějakých šest až osm let. Než to celé dáte dohromady, vysoutěžíte a tak dále, rozhodně vám nebude stačit jedna stavební sezona. A starosta musí vědět, že má vše kryto rozpočtem, nemůže podepsat veřejnou zakázku, pokud si nebude jistý, že na ni v době realizace a dokončení bude mít. Stvrzuje to vlastním podpisem a ručí za to. Nemůže si dovolit to, co například poslanci s jejich imunitou. Starostové dlouho vůbec nevěděli, s čím mohou počítat. Vláda ve svém konsolidačním balíčku počítala se ziskem 10 miliard, získaným přerozdělením daní od obcí a měst. Nejprve navrhovala úpravu daně z nemovitosti, jejíž výnos patří tradičně obcím. Když tento návrh neprošel, snížila nám podíl z daně z příjmu fyzických a právnických osob, takže o těch 10 miliard stejně přijdeme, respektive přijde o ně občan. Spočítali jsme na svazu celkové dopady daňového balíčku. Když si vezmeme zvýšené výdaje a snížené příjmy, bude to zhruba 100 miliard ročně, což je zhruba roční objem investičních peněz obcí celkově. Dávali jsme tak 120–130 miliard. Takže investiční potenciál je de facto zasažen ročním propadem. Starostové museli do konce září řešit obecně závaznou vyhlášku na koeficient daně z nemovitosti. Ale protože do té doby nebylo jasno, co s daní z nemovitosti bude, mnozí usoudili, že musí rok počkat. Spoléhat se na predikce ministerstva financí o růstu ve chvíli, kdy je oznámena recese, není možné. Když se podíváme na kumulativní inflaci 32 % mezi lety 2020–2023 a očistíme o ni příjmy obcí, je jasné, že nám v reálné hodnotě peněz na účtech moc nepřibývá.
Na co by se všechny obce obecně měly víc zaměřit?
Musí se naučit spolupracovat mezi sebou, ale i se soukromým sektorem. Uvědomit si, že obec nemusí všechno zvládnout sama, ale může být dobrým partnerem nebo v rámci různých společenství či dobrovolných svazků dobrým sousedem. Třeba partnerem našich konferencí bývá ČEZ ESCO. Má svůj EPC projekt (Energy Performing Contract alias Energetické úspory se zárukou – pozn. red.), v jehož rámci vybuduje energeticky soběstačnou budovu nebo zefektivní nějakou stávající, a třeba i tak, že to předfinancují a investor to pak splácí. To je příklad spolupráce veřejného sektoru se soukromým. Obecně ve stavebnictví se to dá hodně využít. Na Západě už je to dávno zvykem, v Česku je ještě občas nutné si vyříkat, že soukromník není pro státní správu nepřítel a developer není sprosté slovo. Tahle mentální bariéra tady bohužel pořád je. Přitom při dobře vedené spolupráci z toho budou benefitovat obě strany. Ale zpět ke spolupráci obcí – měly by být podporovány mikroregiony a ty by měly být příkladem regionálního spolufungování a spolupráce na úrovni municipalit. Což je mimochodem projekt meziobecní spolupráce Svazu měst a obcí ČR. Byl příkladem i pro Slovensko, kam jsme jezdili ukazovat příklady dobré praxe. Z projektu vznikl i návrh zákona na společenství obcí, který se projednává ve sněmovně. Regionální spolupráce prostě bude jedna z důležitých výzev, která nás čeká v rámci celkové modernizace energeticky soběstačné země. Někdo s příhodnou polohou má větrník, jiný solár, další „bioplynku“, a to by mělo být v rámci co nejkratších vzdáleností sdíleno dohromady jako jeden velký funkční systém.
Se Slovenskem tedy spolupracujete?
Ano, nejde jen o projekt meziobecní spolupráce. Svaz měst a obcí ČR dlouhodobě spolupracuje se slovenským svazem i s ostatními zeměmi V4. Jsme součástí CEMR (Council of European Municipalities and Regions), což je evropská asociace sdružující místní a regionální samosprávy. Vídáme se pravidelně, nejbližší setkání politického výboru (neboli obrovské setkání starostů a primátorů z celé Evropy) proběhne na začátku prosince v Praze. A bude tam jasně sdělená deklarace, jak si společně představujeme budoucí vizi a priority EU. Energetika, Green Deal, sociální soudržnost a sociální smír – to budou velká témata. Mimochodem, ať jde o jakoukoli zemi, řešíme identické problémy. Jak vyřešit odpadové hospodářství, jak udělat dobře energetiku, jak se nám daří nebo nedaří s různými nevládními organizacemi vyjednávat a mnohdy i bojovat, abychom mohli zrealizovat nějaký projekt. Není jen český problém, že stavební řízení trvá pět let. V Rakousku nebo v Německu, když chtějí umístit větrnou nebo vodní elektrárnu či třeba jen kontejner na popelnice, následují stejné dohady, vedené stejným způsobem jako u nás. Samozřejmě spolupracujeme se slovenským Združením miest a obcí. Slovensko má územní rozdrobenost historicky stejnou jako my, i tam vědí, že klíčová je pro ně finančně samostatná obec, nebo když ne zcela soběstačná, alespoň se sníženou závislostí na státu. Řeší tam i meziobecní spolupráci. Češi a Slováci byli vždy dobrými přáteli a partnery. A na úrovni municipalit se na tom nic nemění, ať nahoře fouká tak, nebo tak.
SPOLUPRÁCE S VLÁDOU
Radka Vladyková pracuje ve Svazu měst a obcí ČR už pět let a zažívá tedy druhou vládu. Jak se svazu s oběma spolupracovalo a spolupracuje? „S vládou ANO jsme se potkávali poměrně často,“ říká Radka. „Velmi intenzivně jsme spolu jednali, a i když jsme se někdy zhádali a ne vždy našli shodu, alespoň nás vyslechla a naše názory se snažila nějakým způsobem zohlednit. Současná komunikace je bohužel absolutně minimální, ne-li nulová. A když nějaká je, tak končí do ztracena, bez výsledku. Je to velký rozdíl.“
POSLANCI V OPOJENÍ
Ve sněmovně je mnoho poslanců, kteří prošli komunální politikou, a musí tedy vědět, že pomalým rozhodováním dostanou obce do problémů, do časové tísně. „Nejen obce, ale celý stát,“ zdůrazňuje Radka Vladyková. „Jsem rodilý Pražák a hrdý patriot. Praha je krásná a kouzelná, tak na ně asi nějak opojně působí, a ještě jim ve sněmovně zřejmě dávají nějakou kouzelnou zapomněnkovou marmeládu… (směje se) Komunikujeme spolu, známe se. Ale často říkají – my s tím také nesouhlasíme, ale v rámci pětikoalice musíme.“
CV BOX
Radka Vladyková (narodila se 26. března 1973 v Praze) je výkonnou ředitelkou Svazu měst a obcí ČR a bývalou starostkou Jesenice u Prahy. Pracovala i jako členka Legislativní komise SMO ČR.
Vystudovala Metropolitní univerzitu Praha, obor Evropská studia a veřejná správa.
Je vdaná a má tři děti – Martina, Míšu a Tomáše.
Ovládá angličtinu, je ráda s rodinou, mezi její koníčky patří neustálé sebevzdělávání a procházky s pejskem v Průhonickém parku.
reklama
