Úspěšný architekt Radan Hubička svou profesi podědil po neméně úspěšném otci a předává ji dál svým potomkům. Jeho nejznámějším dílem se bezesporu stal mrakodrap V Tower na pražské Pankráci, ale má za sebou řadu dalších krásných projektů. Mezi nimi i rekonstrukci pražské budovy Hybernská 1, která získala ocenění Stavba roku 2021 a stala se i vítězem evropské ceny Big SEE Awards 2022 v kategorii veřejná architektura.
Je složitější rekonstrukce historického objektu, nebo stavba tzv. na zelené louce?
To jsou úplně jiné disciplíny. U rekonstrukce máte původní budovu, musíte zachovat určitý kontext. V případě Hybernské se navíc jedná o kulturní památku, takže mnohem přísnější měřítka. Původně to byl barokní palác, v klasicismu přestavěný – a teď přijdou nové požadavky a zadání investora na administrativní budovu. Potřebujete tam dostat požární schodiště, vzduchotechniku, chlazení, nové rozvody, výtah atd. Když to uděláte necitlivě, probouráte například barokní stropy a půjde o opravdu brutální zásah. Domluvili jsme se s památkáři, že uděláme novostavbu, která bude akcentovat všechny současné prvky, a původní starý dům pietně zrekonstruujeme. Nastal krásný dialog historie se současností a i díky pozitivnímu přístupu památkářů se to povedlo perfektně sladit.
Bylo nutné použít i konkrétní materiály?
Musíte k tomu domu přistupovat s úctou, a to i ve zdánlivých maličkostech. Udržet jeho ducha, ale zároveň splnit současné požadavky. Je tam například klasicistní dřevěný krov, který se musel ošetřit protipožárním nátěrem. Standardní použít nemůžete, tak jsme sháněli lazurovaný. Sháněli jsme pískovce, okrové žuly. U novostavby jsme naopak udělali kontrast. Betonový skelet, ještě ošpicovaný, aby byl hrbolatý, v kontrastu s hladkým duralem, sklem… A spojovacím prvkem jsou nové lité teracové podlahy – částečně ve starém objektu, částečně i v novém.
Než jste založil vlastní studio, pracoval jste ve Vídni…
Měl jsem v Rakousku kamaráda, který mě přizval ke spolupráci na jednom projektu. Jel jsem tam v květnu 1990 na pár týdnů, a bylo z toho čtyři a půl roku.
Byla to velká škola?
Hlavně šok. Tady třeba nebyly žádné materiály, tam jsem se jen divil, co vše je k mání. Ale šlo i o postupy a myšlení. Dostali jsme se pak do ateliéru Borise Podreccy a to byla velká škola. A hlavně jaké zakázky se tam dělaly! Třeba v Benátkách na Canale Grande barokní palác Ca' Pesaro od Longhena, který se projektoval na muzeum moderního umění… Pak mě oslovila Živnostenská banka, že má starý neorenesanční palác v Liberci a jestli bych ho nechtěl dělat. Pendloval jsem tak nějakou dobu mezi Vídní a Libercem. Pak jsem si uvědomil, že ve Vídni jsem se dostal na pozici projektového manažera a výš už to nepůjde. Přibyly i rodinné důvody, tak jsem se vrátil.
Byl jste si jistý, že vaše studio pošlape, byl jste nějak zajištěný?
To ne. Byl jsem mladý a nějaká rizika tolik nevnímal, nepřipouštěl jsem si to. Ale dokončili jsme ten Liberec a najednou vakuum, nebylo nic. V té době bych snad i platil za to, abych mohl něco dělat. (směje se)
Kdy se to zlomilo?
Říkám, že život je o náhodách a o tom být ve správný čas na správném místě. Volal mi kamarád sochař, že jeho zákazník koupil v Podolí vilu z roku 1928. Udělal si vlastní soutěž, vyzval tři architekty a nakonec to dal nám. Tím jsme se odpíchli a pak už to šlo. Dokončili jsme to v roce 2000 a o čtyři roky později – mezitím jsme dělali nějaké interiéry, přestavby, nic velkého – nám volali, jestli bychom se nechtěli zúčastnit soutěže na mrakodrap na Pankráci. A vyhráli jsme ji.
Je „Véčko“ vaše vlajková loď, nebo máte jinou srdcovku?
Víte, to je jako když se u herců říká, že není malých rolí. Naše stavby jsou vlastně naše děti. A řekněte u vlastních dětí, které máte raději! Jsme v podstatě malý, dalo by se říct butikový ateliér, neděláme stovky bytů pro obří developery a ani by nás to nebavilo. Samozřejmě svou velikostí a významem je Véčko v popředí. Ale i proto, že když uděláme super vilu, nikdo o ní neví.
Na vymýšlení architektonických projektů musíte mít obrovskou fantazii, ta se ale nedá naučit…
Byli jsme na koncertu Wagnera, nádhera. A naprosto nerozumím tomu, jak to mohl dát dohromady. Tohle asi bude něco podobného. On by zase třeba vůbec nepochopil, jak je možné „složit“ krásnou architekturu. Možná to bude znít blbě, ale asi to musí být dané nějak shora.
Na čem aktuálně pracujete?
Dokončili jsme krásnou vilu ve funkcionalistické kolonii na Babě v Praze a máme připravených několik dalších vil plus pár interiérů. A hlavně pracujeme na druhé etapě té Hybernské – kláštera, který je naproti Obecnímu domu. Tam chceme mj. zastřešit nádvoří, vznikne tak krásný krytý prostor, takový poloexteriér-polointeriér. To je teď největší projekt.
CV BOX
Radan Hubička (narodil se 5. listopadu 1960 v Praze) je autorizovaný architekt.
Vystudoval ČVUT, Fakultu architektury. V roce 1989 byl na stáži v projekční kanceláři CBC Paříž. O rok později nastoupil do Architektonického studia Tadeusz Spychala ve Vídni, mezi lety 1991–1995 pracoval ve studiu Borise Podreccy.
V roce 1995 založil v Praze vlastní Architektonický ateliér Radan Hubička (AARH).
V roce 2005 vyhrál architektonickou soutěž na výstavbu rezidenční budovy V Tower v Praze. Za ni získal mnoho ocenění, mj. zvítězil v mezinárodní soutěži International Property Awards pro výškové budovy. Další projekt, rezidenční budova XY Na Hřebenkách, byl v roce 2007 nominován na cenu Miese van der Rohe.
Ceněná je i jeho rekonstrukce historické pražské budovy v Hybernské ulici, chválu sklízí za nemálo návrhů rezidenčních vil, zejména za jejich dokonalé zasazení do okolní krajiny.
Je synem Stanislava Hubičky, který byl mj. hlavním architektem Nuselského mostu.
Dcera Johana i syn Robert jsou také architekti. Stejně tak bratr Radim, jehož syn Richard dokončuje stavební průmyslovku.
_SYNER_as_2.jpg)
Detail z renovovaného domu v pražské Hybernské ulici.
reklama
