Peter Mandelson má zvláštní schopnost znovu se objevit ve chvíli, kdy už si člověk myslí, že je nadobro pryč. Tentokrát se ale jeho návrat nevyvíjel podle obvyklého scénáře. To, co začalo jako promyšlené jmenování ze strany britského premiéra Keira Starmera, se proměnilo v mnohem složitější politický problém. Nejde přitom jen o Mandelsonovu minulost, ale především o to, jak byla tato minulost posouzena na nejvyšší vládní úrovni.
Jádrem celé věci je Mandelsonův vztah s Jeffreym Epsteinem. Problém není v tom, že existoval, ale v tom, co přesně obsahoval a co o něm bylo známo v době, kdy byl Mandelson v roce 2024 jmenován velvyslancem ve Washingtonu. V září 2025 byl z funkce odvolán poté, co se objevily e-maily ukazující, že s Epsteinem zůstal v kontaktu i po jeho odsouzení v roce 2008 a vyjadřoval mu podporu. To, co bylo dříve považováno za okrajovou záležitost, se najednou stalo klíčovým tématem. A pozornost se rychle přesunula z Mandelsona samotného na to, kdo a jak posoudil jeho jmenování na velvyslanecký post.
Stratég stojící za proměnou
Aby bylo jasné, proč se tato kauza drží tak vytrvale, je potřeba se na chvíli vrátit zpět. Mandelson není žádná neznámá postava, která se náhodou dostala na špatné místo. Je jedním z architektů moderní labouristické politiky, člověk, jehož vliv byl po desetiletí cítit, i když často nebyl příliš vidět. Jeho politická kariéra nezačala úplně tradičně. V 80. letech pracoval v komunikačním týmu Labour Party v době, kdy strana zápasila nejen s nevalnými volebními výsledky, ale i s tím, jak se prezentuje. Patřil do malé skupiny lidí, která dospěla k závěru, že prezentace není vedlejší věc, ale klíčová součást politiky. Když se lídrem stal Tony Blair, byl už Mandelson hluboce zapojený do proměny strany v organizaci, která byla disciplinovanější, kontrolovanější a volitelnější. Tato proměna vešla ve známost jako New Labour a znamenala výrazný posun – důraz se přesunul od vnitřních ideologických sporů k jednotnému sdělení, práci s médii a budování obrazu kompetence. Drtivé vítězství ve volbách v roce 1997 potvrdilo, že tento přístup funguje, a Mandelsonův vliv výrazně přesáhl jakoukoli funkci, kterou později zastával. I když byl vysoce postaveným ministrem, jeho skutečný význam spočíval v tom, jak dokázal formovat politiku v zákulisí. Pokud byl Blair veřejnou tváří, Mandelson byl součástí konstrukce, která ji držela pohromadě.
„Princ temnoty“
Právě v této době získal Mandelson přezdívku „Princ temnoty“ – a nebyla míněna nijak odlehčeně. Odrážela to, jak byl vnímán uvnitř i vně politiky. Působil převážně mimo dohled, řídil narativy, řešil problémy dřív, než se dostaly na veřejnost, udržoval silnou kontrolu nad tím, jak jsou politické události prezentovány. Pro jeho spolupracovníky to znamenalo efektivitu. Pro kritiky naopak neprůhlednost – styl politiky založený spíš na vlivu, kontaktech a pečlivém řízení než na otevřenosti. Přezdívka se ujala, protože vystihovala něco charakteristického v jeho přístupu. A drží se ho dodnes.
Kariéra, která se stále vrací
Mandelsonova kariéra je také pozoruhodná svou odolností. Z vlády odstoupil vícekrát – poprvé v roce 1998 a znovu v roce 2001 – a přesto se pokaždé vrátil na vlivnou pozici. Působil jako evropský komisař pro obchod a za finanční krize se znovu objevil v britské vládě za premiéra Gordona Browna. Takový vývoj není v politice běžný. Jeho opakované návraty vypovídají méně o popularitě a více o tom, jak byla vnímána jeho užitečnost. Ve chvílích, kdy byla potřeba zkušenost, kontakty a schopnost fungovat ve složitém prostředí, se Mandelson vracel. A právě to pomáhá vysvětlit, proč byl i přes svou minulost pokaždé znovu považován za vhodnou volbu.
Promyšlené jmenování
V tomto kontextu dává Starmerovo rozhodnutí jmenovat Mandelsona velvyslancem ve Washingtonu větší smysl. Nejde o ceremoniální roli, ale o funkci s přístupem k politické i ekonomické moci na nejvyšší úrovni – a Mandelsonovy zkušenosti z těchto prostředí se jen těžko nahrazují. Z tohoto pohledu šlo o pragmatický krok, který upřednostnil schopnosti a vliv. Zároveň to ale byl krok postavený na určitém předpokladu: že rizika spojená s jeho minulostí jsou zvládnutelná. Jeho vazby na Epsteina nebyly neznámé, nebyly však plně prověřeny veřejností. Rozhodnutí pokračovat naznačovalo víru, že případné problémy půjde udržet pod kontrolou.
Když detail změní všechno
Tato víra se ale ukázala jako mylná. Když v roce 2025 vyšly najevo další informace, včetně e-mailů dokazujících, že Mandelson s Epsteinem zůstal v kontaktu i po jeho odsouzení a vyjadřoval mu podporu, začal celý vztah působit jinak. Rozdíl mezi tím někoho znát předtím, než se jeho činy veřejně odhalí, a tím udržovat s ním vztah i poté není malý. A právě tento rozdíl posunul kauzu z pozadí do centra pozornosti. Jakmile k tomu došlo, Mandelsonova pozice se stala neudržitelnou a byl z funkce odvolán. Vysvětlení, že se objevily nové informace, naznačuje, že plný rozsah vztahu nebyl v době jeho jmenování znám. Jestli tomu tak skutečně bylo a jak je to možné, je nyní součástí širšího problému.
Od Mandelsona ke Starmerovi
V této fázi se tak pozornost přesunula výš, nad samotného Mandelsona. Zprávy o potížích nejvyšší úrovně bezpečnostní prověrky spolu s náznaky, že proces mohl proběhnout neobvykle, vyvolaly otázky, jak bylo jmenování vůbec schváleno. Starmer tvrdí, že o problémech informován nebyl, jiní lidé ale naznačují, že existoval tlak na rychlé rozhodnutí. Situaci komplikují informace o vyšetřování možného zneužití veřejné funkce v souvislosti s tvrzením, že Mandelson mohl sdílet citlivé informace s Epsteinem. Nikdo nebyl obviněn, ovšem samotná existence vyšetřování posiluje širší obavy, které se netýkají ani tak právního výsledku, jako spíš obecného úsudku.
Problém předpokladu
A právě tady se z celé věci stává pro Starmera politicky nepříjemný problém. Jeho styl vedení stojí na důrazu na opatrnost a kompetenci, zvlášť ve srovnání s nestabilitou spojovanou s Borisem Johnsonem a Liz Truss. Jmenování Mandelsona do tohoto rámce příliš nezapadá. Nešlo o administrativní chybu, ale o vědomé rozhodnutí dát přednost zkušenostem a kontaktům navzdory známým rizikům. Kritika se teď soustředí nejen na výsledek, ale i na předpoklady, které k tomuto rozhodnutí vedly – především na přesvědčení, že rizika lze udržet pod kontrolou.
Co to ukazuje
Celá epizoda upozorňuje na určitý způsob fungování politiky, kde sítě kontaktů, vztahy a vnímaná užitečnost mohou převážit nad reputačním rizikem. Mandelson tento způsob dlouhodobě ztělesňuje a jeho návrat do vlivné pozice ho znovu připomněl. Spojení s Epsteinem ale ukázalo limity a vyvolalo otázky, zda některá rizika nejsou až příliš snadno považována za zvládnutelná – dokud se neukáže opak. Bezprostřední politické důsledky zatím nejsou jasné, ale samotný problém jen tak nezmizí. Mandelson strávil velkou část kariéry tím, že se vracel do hry, často ve chvíli, kdy byly jeho zkušenosti považovány za natolik cenné, aby převážily předchozí kontroverze. Tentokrát se ale důraz posunul. Už nejde jen o jeho schopnost znovu se vrátit. Jde o úsudek, který mu to znovu umožnil. A o to, co se stane, když se ukáže jako chybný.
Autor je britský lektor angličtiny v Praze
Kdo je Peter Mandelson
Peter Benjamin Mandelson (narodil se 21. října 1953 v Londýně) je bývalý člen Evropské komise a vlády Spojeného království.
Vystudoval filozofii, politickou vědu a ekonomii na St. Catherine’s College v Oxfordu. Pracoval jako ekonom v britské odborové centrále a později jako televizní producent publicistických pořadů.
Dvanáct let byl poslancem Dolní sněmovny za Labouristickou stranu. Dvakrát byl členem britské vlády premiéra Tonyho Blaira. Nejprve jako ministr průmyslu a obchodu, a později coby státní sekretář pro Severní Irsko. V obou případech by nucen odstoupit pro obvinění z korupce.
V listopadu 2004 se stal členem Evropské komise. Své působení ukončil počátkem října 2008, kdy se vrátil do britské vlády na post ministra pro podnikání, inovace a vzdělávání pro trh práce. V dalších letech ještě působil jako předseda Tajné rady a první státní tajemník.
Od února 2025 byl velvyslancem ve Washingtonu. To skončilo 11. září téhož roku, kdy byl odvolán poté, co list The Sun zveřejnil e-maily, které poslal Jeffreymu Epsteinovi po jeho zatčení v roce 2008. V únoru 2026 jej kvůli podezření z pochybení při výkonu veřejné funkce zadržela britská policie.
reklama
