Druhá největší energetická společnost v Česku, skupina Sev.en Energy, pečlivě analyzuje situaci, ve které se protnuly hned dvě zásadní změny evropské energetiky. Napřed dohoda o bezuhlíkové budoucnosti Green Deal rozhodla o urychlení odchodu od uhlí. Tím byla výrazně posílena role zemního plynu jako dalšího fosilního paliva, které může doplňovat a vyvažovat nevýhody obnovitelných zdrojů. Ceny zemního plynu loni na podzim výrazně stouply a můžeme se jen domnívat, jak velkou roli v tom hrála skrytá příprava Ruska na válku s Ukrajinou. A do toho vpadla samotná válka.
Strategickými úvahami a analýzami aktuální i dlouhodobé energetické situace se v Sev.en Energy věnuje rozsáhlý tým. Jeho nejvýraznější a nejznámější postavou je analytik a manažer rozvojových a transformačních projektů skupiny Sev.en Pavel Farkač.
Jak moc je nyní EU a zejména Česko závislé na ruském plynu?
Závislost Evropské unie a Ruska v oblasti obchodu se zemním plynem (nezapomínejme, že i s ropou) je oboustranná a v horizontu příštích nejméně dvou let tento vztah nelze přerušit, aniž by to citelně nezasáhlo obě strany. Obě strany jsou propojeny ropovody a plynovody, jejichž vysoké počáteční investiční náklady jsou již dávno splaceny. Proto představují nejlevnější a zároveň technicky nejspolehlivější formu dopravy těchto paliv. To se donedávna samozřejmě odráželo v ceně, která v zásadě neměla konkurenci. Vedlo to až k paradoxní situaci, že některé země zcela podcenily zásadu, aby energetické zdroje byly diverzifikovány, a tedy splňovaly pravidlo tří prvků: bezpečnosti, dostupnosti a malého dopadu na životní prostředí. Mám na mysli například Německo, které nyní nedokáže závislost na ruském plynu okamžitě vyřešit. A navíc měl být ruský zemní plyn nosným tzv. tranzitivním pilířem k celkové dekarbonizaci energetiky.
V případě Česka je to trochu složitější, protože u nás plyn hraje pouze zanedbatelnou roli při výrobě elektřiny. Rozhodujícími zdroji elektrické energie jsou jaderné elektrárny a uhlí. Jenže pak je tu dodávka tepla, a tam je situace úplně jiná a předpokládalo se, že plyn bude na dlouhou dobu dominantní palivo, rodinné domy v posledních letech za podpory státu měnily staré uhelné kotle za plynové. České teplárenství má navíc devízu v tzv. centrálních zdrojích tepla, které typicky zásobují velká panelová sídliště, a tyto teplárny dnes stále z větší části spalují uhlí. S ohledem na obecný dekarbonizační tlak měla naprostá většina z nich do roku 2030 přejít na plyn. A pak jsou zde samozřejmě firemní teplárny a tovární provozy, kde plyn využívají k výrobě, například sklářství. Zde žádnou rychlou náhradu nemáme. Majitel naší skupiny Pavel Tykač nedávno v rozhovoru pro média řekl, že okamžité přerušení dodávek plynu by bylo pro Česko fatální a mohlo by vést až k sociálním bouřím. A já se s ním ztotožňuji. Ostatně už nyní, kdy plyn k dispozici máme, jenom dramaticky rostou jeho ceny, a tak spousta tuzemských domácností zažívá mimořádně velké ekonomické potíže.
Jaké má tedy Česko šance, čím lze ruský plyn nahradit?
Mluvíme-li o samotném plynu, musíme zajistit odpovídající přepravní kapacitu ze třetích zemí mimo Rusko. Kdyby to byl plyn z Nizozemska nebo Norska, tak stačí stávající plynovody. Jenže kapacity těchto dodavatelů jsou již nyní na maximu a do budoucna budou zvláště v případě Nizozemska klesat. Pak je zde zkapalněný plyn LNG, ať už z USA, Kataru nebo z Afriky a střední Asie. Jenže sever Evropy má velmi malou kapacitu v přístavních terminálech, které jsou schopny kapalný plyn přijmout. A to ještě potřebujeme mít dostatečnou kapacitu v přepravním potrubí. Než budou tyto kapacity dobudovány, potrvá to také několik let. A ani tak to nevyřeší cenu, která samozřejmě bude vyšší než dodávky plynovody přímo z nalezišť.
Kromě plynu jsou zde ještě obnovitelné zdroje, jádro a také uhlí, které jsme se v rámci Green Dealu rozhodli opustit. Začnu od konce – jsem si jist, že dříve nemyslitelné úvahy o rehabilitaci nebo alespoň o prodloužení využití uhlí, jsou naprosto na místě. Válka na Ukrajině jednoznačně ukazuje, že uhlí a uhelné elektrárny jsou v tuto chvíli pro Česko naprosto nepostradatelné. Uhlí tvoří 40 procent výroby elektřiny a my za něj opravdu nejméně dalších 10 let nemáme náhradu. A to neříkám proto, že naše Sev.en Energy uhlí dobývá a energeticky využívá. To říkám proto, že v daném časovém horizontu jiná cesta pro zajištění energetické bezpečnosti není na dohled, pokud tedy nechceme stavět plynové elektrárny, a tím pádem zvyšovat naši závislost na dodávkách plynu ze třetích zemí.
Co zmiňované jádro?
Nyní jsme zahájili tendr na dostavbu dalšího bloku v jaderné elektrárně Dukovany, stavba má začít v roce 2029. Když se podíváme na zkušenosti se stavbami jaderných elektráren ve Francii, Británii nebo ve Finsku, je jasné, že i kdyby šlo všechno dokonale, nové jaderné bloky budou produkovat energii někdy okolo roku 2040. To řeší budoucnost, ne současnost, a navíc pouze jako náhradu za dožívající jaderné zdroje, tedy nejde o dodatečný, nový výkon.
A obnovitelné zdroje energie, tedy větrné a solární elektrárny?
Jako ČR je určitě budeme rozvíjet a očekávám dynamický růst jejich podílu na celkové výrobě elektřiny, což je dobře. Ale pro masivní rozvoj OZE máme přirozené limity. Za prvé Česko nemá tu výhodu, že třeba jako Velká Británie, Německo nebo Nizozemsko mohou vznikat větrné elektrárny na moři. U nás zdaleka vítr tolik nefouká a větrných lokalit je málo. Obdobně je to i s fotovoltaikou. Nejsme Španělsko nebo jih Itálie, natož pak Alžírsko nebo Maroko. Slunce u nás svítí mnohem méně. Druhou věcí je, že obnovitelné zdroje jsou svou povahou výrobně nestabilní. Když slunce nesvítí a vítr nefouká, žádnou elektřinu neprodukují. Zatímco v létě má jejich výroba přebytky, v zimě je jí málo a je potřeba mít připravené tzv. řiditelné zdroje, které jsou dominantně na fosilní paliva. Osobně tomu říkám „dvoubarevná energetika“.
Jak z toho ven? Dlouho se mluví o termojaderné fúzi, malých modulárních reaktorech. Poslední dobou je populární takzvaný zelený vodík, který bude produkován přebytky z výroby obnovitelných zdrojů a pak využíván místo ropy nebo plynu. Ostatně i vaše společnost hodlá investovat do gigantických baterií, které umožní elektřinu skladovat...
Pokud jde o zelený vodík, technologie jeho elektrolytické výroby s cca 33% účinností tím průlomovým technickým modelem není a v evropských podmínkách těžko někdy bude. EU prostě nemá přírodní podmínky, které by umožnily získat tolik energie z OZE, aby pokryla požadovanou spotřebu elektřiny a zároveň vytvořila ve formě vodíku její zásoby pro období, kdy několik dnů či týdnů nebude pořádně svítit slunce ani foukat vítr. Navíc vodík má být dominantní dekarbonizační řešení pro nákladní dopravu, takže ho bude potřeba opravdu enormní množství. O termojaderné fúzi, která by mohla být takovým energetickým perpetuum mobile, se mluví již desítky let a stále nedokážeme říct, zda se ji vůbec někdy povede technicky spolehlivě zvládnout. Také malé modulární reaktory stále ještě nejsou komerčně k dispozici, i když technologie tu je. A baterie? Ano, ve Velké Británii se tomu věnujeme i my, jedny z největších na světě postavila Tesla Elona Muska v Austrálii a Kalifornii. Jenže i když jsou to projekty obří, stačí vykrýt poptávku po elektřině jen na velmi omezenou dobu, zatím v řádu hodin.
Znamená to tedy, že evropský projekt Green Deal a dekarbonizace ekonomiky jsou ohroženy?
To si určitě nemyslím. Evropské vlády a elity už do projektu dekarbonizace vložily tolik energie a politického kapitálu, že ten projekt nebude zastaven. Já ale doufám, že úsilí o dekarbonizaci bude racionalizováno a bude připuštěno více technologií se statutem „přechodné technologie“, které budou moci zajišťovat nepřetržité dodávky elektřiny a tepla do doby, než vznikne „bezuhlíková ekonomika“. Což mimo jiné znamená přiznat nyní nezastupitelnou roli uhlí a odložit vypnutí uhelných, ale i stabilních jaderných elektráren. To pak samozřejmě může znamenat, že dojde k ohrožení cíle snížit emise CO2 ve srovnání s rokem 1990 o 55 % do roku 2030. Jak už jsem říkal, my dnes ale žádné „bezuhlíkové“ řešení pro zimní měsíce v Evropě nemáme a ani neznáme.
Green Deal po ukrajinsko-ruském konfliktu by měl proto v první řadě přinést energetický smír, tedy uznání vzájemné kompatibility všech existujících zdrojů energie. Evropa už řadu funkčních nástrojů pro dekarbonizaci energetiky vymyslela (např. systém zpoplatnění emisí), jen v tomto svém bezuhlíkovém snažení upozadila další dvě dimenze už zmíněného tzv. energetického trilematu, kterými jsou energetická dostupnost a energetická bezpečnost. Důraz na tyto další atributy energetiky teď nepochybně zesílí, což bude pro Evropany dobře. A snad bude energetika alespoň po nějakou dobu opět respektovat fyzikální principy, na nichž byla vybudována.
V konečném důsledku by tedy racionalizovaný Green Deal mohl Evropanům přinést vyvážený energetický systém, který bude veden rozumným tlakem na dekarbonizaci a vázán na úroveň technologického pokroku.
Sev.en Energy
Skupina Sev.en Energy působí v široké škále energetických činností. Zabývá se těžbou a výrobou nejkvalitnějšího hnědého uhlí v Evropě, vyrábí elektrickou energii a teplo z uhlí a plynu, má podíly v elektrárnách ve Velké Británii a Austrálii, dodává koksovatelné uhlí v USA a úspěšně se zabývá obchodováním s komoditami na celoevropské úrovni.
Ročně v ČR a USA skupina vytěží přes 10 milionů tun hnědého a koksovatelného uhlí a jen v Česku vyrobí ve svých dvou elektrárnách a dvou teplárnách 4502 GWh elektřiny a tepla. V tuzemsku zaměstnává přes 3000 lidí a na evropském trhu v roce 2020 zobchodovala 45,6 TWh elektřiny.
Od roku 2019 vlastnila Sev.en Energy 50procentní podíl v nadnárodní energetické společnosti InterGen N.V. Tato společnost provozuje čtyři plynové elektrárny ve Velké Británii a dvě supermoderní uhelné elektrárny v Austrálii. V únoru letošního roku získala InterGen v britské aukci státní podporu pro stavbu 640 MWhbateriového úložiště u paroplynové elektrárny Coryton. Tyto akvizice – včetně 100procentního podílu v severoamerické těžební firmě Blackhawk Mining, která je významným producentem koksovatelného ocelářského uhlí – nyní zaštiťuje v rámci skupiny Sev.en společnost Sev.en Global Investments.
Dvoubarevná energetika
Pavel Farkač operuje s pojmem „dvoubarevná energetika“. Co si pod ním představit? „Jednoduše v zimě, kdy bude nutné zapínat fosilní zdroje, tedy plyn a uhlí, bude elektřina drahá, protože bude drahý plyn a drahá povolenka – ceny na trzích vystoupají běžně i na stovky eur za megawatthodinu,“ vysvětluje. „Oproti tomu v létě, kdy budou k dispozici přebytky elektřiny z obnovitelných zdrojů, bude cena v řádech desítek eur či dokonce i záporná. Problém je, že nikdo není schopen předem odhadnout, jaký bude reálný poměr těchto dvou období. Měli jsme tu zimy, kdy slunce svítilo a vítr foukal, ale také zimy, kdy solární elektrárny zakryla mlha nebo sníh a větrníky stály v bezvětří. Přitom většina elektřiny se dnes prodává na základě dlouhodobých kontraktů a za těchto okolností lze jejich hodnotu jen obtížně odhadnout. A aktuální vývoj cen znamená jízdu po horské dráze, nelze spolehlivě odhadnout, kam až může vystoupat rozdíl mezi cenami elektřiny ve dne a v noci, případně v zimě a v létě.“
„Jsem si jist, že dříve nemyslitelné úvahy o rehabilitaci nebo alespoň o prodloužení využití uhlí jsou naprosto na místě,“ říká Pavel Farkač.
reklama
Copyright © 2024, The BUSINESS SOIRÉE
