Když se řekne „fotbalový agent“, spousta lidí si představí šíbry, posílající hráče kamkoliv, jen aby si vydělali pořádné provize. Možná i takoví jsou, ale když se potkáte s otcem a syny Zíkovými, představiteli firmy Global Sports, názor si rozhodně upravíte. Jejich přístup je diametrálně odlišný.
Jak máte práci v rodinném klanu rozdělenou?
Pavel: Týmově. Ale logicky si kluci přebírají ty mladší hráče, narozené řekněme po roce 2000, já komunikuju spíš s těmi od třicítky nahoru. Kluci jsou víc v té výkonné složce, víc jezdí do zahraničí, chodí na fotbal a podobně. Já se zase víc věnuju strategickému rozvoji firmy, hlídám cash flow, společně s kluky jednám s šéfy klubů. Ale celkově je to opravdu o týmu, nevystupujeme jako jednotlivci. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout, zastoupit se, nikdo neodejde s kontakty a nezaloží si vlastní firmu, což se v téhle branži stává. Platí u nás to mušketýrské „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ A máme to tak i v rámci firmy. Jsme akciová společnost, představenstvo jsme my, dozorčí rada je moje manželka. Takže ta nás vlastně může odvolat (směje se).
Vždycky jste plánoval rodinnou firmu, nebo to spíš vyplynulo?
Pavel: Rodinná firma byl můj sen. Protože na koho se můžete nejvíc spolehnout? Na rodinu. Kluky jsme k tomu odmala vychovávali, přesvědčili jsme je, jak důležité je umět jazyky, bylo vidět, že se na to hodí i povahově. Když jsem měl Sport Invest, tak se mnou jezdili po světě, poznávali mezinárodní fotbal, seznamovali se s prostředím i s hráči nebo trenéry. Třeba s Petrem Čechem, kterého jsem zastupoval od jeho 15 let, ve volných chvílích hráli PlayStation, karty, tenis a podobně. Takže do té fotbalové kuchyně pronikali postupně a přirozeně.
David: Když to vezmu historicky, tak táta založil v roce 1998 Sport Invest. A když v roce 2011 prodal akcie společníkům, měli jsme v rámci dohody konkurenční doložku, že nesmíme čtyři roky v téhle branži působit. Což jsme dodrželi, takže s bráchou jsme pracovali v Česko-mexické obchodní komoře nebo v exportně poradenské firmě FIZA International. Mimochodem, tam se nám například podařilo otevřít minerálním vodám Ondrášovka trh třeba v Austrálii nebo v Lotyšsku, na to jsme docela pyšní. Byla to obrovská zkušenost. Nicméně návrat do fotbalu jsme celou dobu plánovali, těšili jsme se na něj, a hned v roce 2015, po uplynutí konkurenční doložky, jsme se do toho naplno vrhli. A jsme fakt hrdí, že se nám v relativně krátké době podařilo dostat na pozice, po kterých jsme toužili. Jsme rádi, že můžeme spolupracovat se špičkovými kluby a špičkovými hráči, a ohromně nás to baví. A víte co? Jak jsme v tomto oboru tátu sledovali od dětství, tak asi ani nemohla být jiná cesta. Nejpozději od puberty jsme měli s bráchou jasno.
Filip: Můžu vše jen potvrdit. Pro nás fakt vždycky bylo jasnou volbou dělat to, co dělá táta. Ale určitě ne z nějakého donucení, ale naprosto přirozeně. A strašně nás těší, že můžeme navazovat na jeho práci. Skvěle nás to naučil. A vlastně učí pořád.
Pavel: Je to tak. Jezdili se mnou, cílevědomě se připravovali, postupně pronikali do fotbalové kuchyně. Říkal jsem jim − hlavně se učte jazyky, protože bez nich to nejde, vystudujte školy a postupně se začleňte do firmy. Navíc jsem viděl, že jsou, troufnu si říct, stejně jako já normální, lidští, komunikativní. Což je důležité, protože i když máte slavné hráče, mediálně známé a leckdy pro miliony lidí představující jakési polobohy, tak v civilu to jsou normální lidé. Řeší, jestli se oženit, kdy mít děti, kam budou jejich děti chodit do školy, do čeho mají investovat atd. O tom všem s nimi musíte umět úplně normálně komunikovat.
Je velký rozdíl v prostředí vaší práce mezi dobou z přelomu tisíciletí a současností?
Pavel: Obrovský. Tehdy si to pevně držela FIFA, byli licencovaní agenti, musel jste dělat dost těžké zkoušky, složit v bance hodně vysokou záruku pro případ, že byste svým jednáním způsobil škodu. Po celém světě nás coby licencovaných agentů FIFA bylo kolem stovky. Třeba v Africe byl jeden, v celém bývalém Sovětském svazu žádný. U nás jsme byli tři – já, Pavel Paska a Zdeněk Nehoda. Teď je to ale volnější, FIFA vše předala národním asociacím a agentů jsou tisíce. Takže konkurence je mnohem vyšší.
David: Ale i když je vyšší kvantita, kvalita je nižší. Je spousta ne zrovna seriózních agentů, jejichž jediným cílem je zlanařit a za co největší peníze prodat. A tím to pro ně končí. Z naší zkušenosti: zastupujete třeba českého hráče, kterému je 16−17 let, systematicky s ním pracujete, a najednou vám zavolají rodiče celí vzrušení, že jim volal italský agent a nabízí stáž v Itálii. Jenže v Itálii je víc agentů než profesionálních hráčů, takže se zoufale snaží lovit mladé kluky v jiných zemích a lákají je naslepo na stáže v malých klubech, které jsou navíc neadresné. Na týden tam přijede několik desítek hráčů z celé Evropy, zatrénují si, ale šance, že dostanou kontrakt, je mizivá. Takhle my nepracujeme, snažíme se postupovat profesionálně, s hráči pracujeme systematicky. Leckdy je třeba nabídka na přestup za zajímavou částku, ale stejně hráči doporučíme, aby třeba ještě rok či dva zůstal, protože si myslíme, že to pro jeho rozvoj a budoucnost bude lepší. A jen na okraj – musím pochválit FAČR, protože je snad jedinou asociací v Evropě, u které stále musíte, abyste mohl být agentem, projít zkouškovým řízením a složit záruky. Jsou země, kde v podstatě jen podepíšete čestné prohlášení, zaplatíte roční poplatek a můžete být agent. Takže to vlastně může dělat kdokoliv.
Změnili se i hráči?
Pavel: Také. Je to hodně dáno i dobou, technologiemi. Generace Petra Čecha, Pavla Nedvěda, Karla Poborského, Honzy Kollera a dalších to brala mnohem víc po sportovní stránce, ekonomika byla až za tím. V prvé řadě je zajímalo, o jaký klub jde, kdo ho trénuje, jakým systémem hraje, zdali ho opravdu chce ten trenér a podobně.
David: Je to určitě dobou, tím, jak se proměnila celá společnost. Dneska hlavně vládne materialismus, na sociálních sítích vidíte u lidí často značnou sebelásku a sebestřednost, to dneska lidi formuje. Potýkáme se s dvěma věcmi, které jsou často limitující − s přílišnou ambiciózností a netrpělivostí. Řada mladých hráčů, ať už je to z jejich hlavy nebo z hlavy rodičů, si třeba už od 13−14 let maluje, že v 17 by měli být v širším kádru ligy, v 18 už ligu hrát, ve 20 v zahraničí, ve 22 v reprezentaci a zajištění na celý život. Hodně talentů tohle schroustá, zničí je to.
Filip: Chybí víc pokory, sebekritiky, slušného chování. Ale zase – celkově dneska málokdo hledá chybu u sebe, ale hlavně u těch, co jsou kolem něj.
David: Dřív to byli opravdu dříči. Dneska je často pro mladého hráče těžké obětovat tomu skutečně veškerý volný čas, nechat tomu nejlepší roky života, dát tomu bolest.
Pavel: A zase jsme u toho, že je to hodně o psychologii. Cesta každého hráče je jakési řečiště a my bychom mu měli pomoct vplout ve správnou chvíli do toho správného přístavu. Přesvědčit ho, že musí dodržovat životosprávu, dávat tomu skutečně všechno, protože při průměrné délce životě např. 80 let je vrcholová kariéra třeba jen desetina jeho života. Prostě hráč vám musí věřit.
Takže se dostáváte do situace, že byste mohli hned dobře prodat nějakého hráče, ale cítíte, že by pro jeho rozvoj bylo lepší jít pomaleji? A vlastně tím jdete sami proti sobě, proti svému zisku?
Pavel: Ano, to se stává. Ale záleží na tom, jak jste jako firma ekonomicky silní. My nejsme, obrazně řečeno, agenti, kteří chodí s taštičkou po klubech, kde lovíme, hned prodáváme a dál nás onen hráč nezajímá. Jsme akciovka, propojili jsme se třeba s jednou velkou německou sportovní holdingovou firmou, děláme mezinárodní přestupy. A říkáme, že vždy musí nazrát správný čas. Samozřejmě, že nepodnikáme s tím, abychom prodělávali, ale když jste silná firma, můžete si dovolit s mladým hráčem opravdu systematicky pracovat. A posoudit, jestli má na to jít hned do velkého klubu, nebo jestli je lepší postupná cesta, na které ho na všechno připravíme. Ale ano, jsou hráči, kterým doporučíme postupný růst a narazíme.
David: Stane se, že máme mladého hráče, který už nastupuje v první lize. Přijdou na něj dvě nabídky. Jedna ze západní Evropy nebo třeba z USA, kde jsou kluby zodpovědné, takže nabídnou to, co opravdu mohou splnit. A na druhé straně je nabídka například z východní Evropy, Kazachstánu nebo třeba Turecka, kde často klub namaluje to, co si hráč přeje. Vy mu zodpovědně řeknete, že máte informace, že onen klub či ono teritorium je problematické, a doporučíte mu první možnost. No a v tu chvíli jde o to, jak hráč uvažuje. Jestli sportovně nebo ekonomicky. Sice mu poradíte, ale když se rozhodne jinak, samozřejmě to respektujete, zastupujete ho a kopete za něj, byť o tom nejste úplně přesvědčený. A někdy takto chybné rozhodnutí stojí hráče dost produktivních okamžiků jeho kariéry.
Filip: Někteří kluci často nekoukají do budoucna, žijí jen tím, co je teď, a neuvědomují si, že angažmá, kde je třeba o něco méně peněz, je ale sportovně i životně výhodnější.
David: Ale neplatí to samozřejmě na všechny. Máme třeba teď brankáře z Pardubic, Lukáše Horníčka, ročník 2002. Věříme mu, je to momentálně brankář reprezentační devatenáctky, loni stál na Euru v bráně české sedmnáctky. A v létě jsme spolu s ním a jeho rodinou řešili dvě nabídky, které přišly. Jedna byla z portugalské Bragy, druhá ze španělské Valencie. Většina by sáhla po Valencii, obrovský klub s věhlasnou historií. Lukáš spolu s rodinou se rozhodli, že lepší bude cesta, kterou vlastně kdysi zvolil i Petr Čech. Ten, než aby šel hned do Evertonu, tak raději zvolil postupnou cestu přes Rennes, nenápadný francouzský klub. Lukáš to viděl stejně. Že raději půjde teď do Bragy, tedy menšího klubu, ale skvěle pracujícího s mládeží, rodinnějšího a adresnějšího v tom smyslu, že nejde o továrnu na fotbalisty. A my jejich názor uznali a podpořili.
Pavel: Tady se ukázala důležitá vazba hráč – agent – rodina. Že se vzájemně respektujeme, máme k sobě úctu, věříme si. My respektujeme osobnost každého hráče a jeho rodinné zázemí, druhá strana zase respektuje naše zkušenosti, reference, jak dlouho jsme na trhu a co se nám už podařilo dokázat.
Oslovují vás samy kluby s tím, že shánějí konkrétní typ hráče?
Pavel: Určitě ano. Přece jen to dělám přes dvacet let, takže kluby mé jméno i firmu znají. A i kluci, což mě ohromně těší, všude zanechávají dobrou stopu. Nicméně abyste byl úspěšný a pořád se posouval dál, nemůžete jenom sedět a čekat, jestli se někdo ozve. Je to práce na sedm dnů v týdnu. Víkendy zabere fotbal, je to i o ježdění do zahraničí. Musíte sledovat ligy, ve kterých máte hráče, v televizi máte také pořád naladěný fotbal. Řeknu vám, co je klíčové. Pokud máte být dobrý agent a hráč k vám má mít důvěru, tak tím, že mu zařídíte přestup, vaše práce s hráčem nekončí, ale začíná. Není to o tom, že uděláte přestup do Newcastlu, zinkasujete odměnu a konec. Jste ve vysoce konkurenčním prostředí, v Anglii jsou mraky agentů, které se hráčům nabízejí. Jak si získáte jeho důvěru, aby u vás zůstal? Tím, že ho stále sledujete, vidíte jeho zápasy, komunikujete s vedením jeho klubu, s trenérem, jezdíte za ním, zajímáte se o něj, bavíte se nejen o jeho zápasech, ale i o jeho životě mimo fotbal. Nemůžete žít jen jediným okamžikem přestupu, pokud chcete tuto práci dělat opravdu profesionálně a dlouhodobě. Onen přestup je pouze pomyslným vrcholem ledovce.
To je ale strašně náročné nejen na čas, ale i psychicky. Divím se, že vůbec máte rodiny...
Pavel: Také velice děkujeme svým manželkám za to, že to s námi vydrží!
Filip: Řada kolegů v branži opravdu žije sama.
David: Doba se hrozně zrychlila. Já říkám, že žijeme v on-line věku. Dřív mobily nebyly chytré, takže jste maximálně volali nebo posílali SMS. Dneska v nich máte všemožné aplikace, sociální sítě, WhatsApp, Viber, a pokud chcete být úspěšný, jste plně na příjmu 24 hodin denně. Je to náročné na psychiku, ale i na jakékoli plánování ať už pracovního, nebo soukromého života. Hodně potřebujete, aby lidé kolem vás s vámi měli trpělivost.
Pavle, jste přesvědčený, že kdyby vás to přestalo bavit a jel byste třeba na dva roky na cestu kolem světa, že kluci firmu bez problémů zvládnou?
Pavel: Stoprocentně. Ostatně teď jsme ve fázi přerozdělování akcií a po dohodě s manželkou chceme, aby kluci spolu dohromady měli majoritní podíl. Bez problémů to zvládnou. Za těch pět let si už získali u českých klubů jméno a většinu výkonné práce dělají hlavně oni. Teď třeba jezdili do Belgie domlouvat přestup Patrika Hrošovského. Jsou to dobře vychovaní správní lidé, kvalitní lidsky i profesně.
Pavel Zíka
Narodil se 24. 4. 1959 ve Vlašimi. Vystudoval VŠE, obor zahraniční obchod. Pak pracoval ve Strojimportu (vedoucí obchodní referent – vývoz západní Evropa) a na ambasádě ČR v Argentině (obchodní delegát). V roce 1998 založil agenturu Sport Invest. V roce 2011 prodal akcie společníkům a v roce 2015 založil agenturu Global Sports, v níž je se svými syny a manželkou. Když má volnou chvíli, nejraději se věnuje procházkám s manželkou a se psem, sledování sportovních přenosů, je velkým fanouškem tenisty Rafaela Nadala.
David Zíka
Narodil se 21. 8. 1986 v Praze. Vystudoval Metropolitní univerzitu Praha a následně MBA na Business Institut Praha. Pracoval ve Sport Investu (Project Manager), ve společnosti FIZA International (zakladatel) a v Česko-mexické obchodní komoře (předseda představenstva). Je ženatý, má jednu dceru. Jeho zálibami jsou rodina, cestování, hudba, filmy a sport.
Filip Zíka
Narodil se 10. 1. 1991 v Buenos Aires. Vystudoval Metropolitní univerzitu Praha, pracoval ve Sport Investu (Project Manager) a ve společnosti FIZA International (zakladatel). Je ženatý, má jednu dceru. Jeho zálibami jsou rodina, cestování, knihy, vaření a sport.
Dobrý agent
Co by podle Pavla neměl postrádat dobrý agent? „Kromě profesního přehledu o všem, co se kolem fotbalu děje, což je samozřejmé, tak komunikativnost, opravdový zájem o sportovce nejen jako o hráče, ale i jako o normální lidi, lidskost, empatie, musíte být dobrý psycholog. A u nás je určitě výhodou, že jsme sami hodně sportovali. Já hrál na docela vysoké úrovni tenis, David hokej a Filip fotbal. Jestliže děláte sportovního agenta – a i když gró naší činnosti je fotbal, schválně neříkám fotbalového agenta, protože do Sport Investu jsem kdysi přivedl třeba Martinu Sáblíkovou nebo Romana Šebrleho – tak je důležité, že z vlastní zkušenosti znáte hlínu ve špuntech na kopačkách, odér propoceného hokejového ribana, mozoly na dlaních od tenisové rakety. Tím máte ke sportovcům blíž, lépe pochopíte jejich psychiku.“
Koho zastupují
Na seznamu hráčů, které zastupuje Zíkových Global Sports, najdete opravdu zvučná jména. Vypsat všechny by byl předlouhý seznam. Tak alespoň malý výběr. Například brankáři Martin Dúbravka (Newcastle United), Florin Nita (Sparta Praha), Matouš Trmal (1. FC Slovácko) či Ondřej Kočí (1. FK Příbram). Nebo obránci Matěj Hanousek (Sparta Praha), Semih Kaya (Sparta Praha), David Limberský (Viktoria Plzeň), Milan Havel (Viktoria Plzeň) či Filip Kaša (MŠK Žilina). Záložníci Ján Greguš (Minnesota United), Nicolae Stanciu (Slavia Praha), Patrik Hrošovský (KRC Genk), Michal Trávník (Sparta Praha), Jakub Hora (FC Riga), Tomáš Hořava (Viktoria Plzeň), Bogdan Vatajelu (Universitatea Craiova) či Martin Fillo (Baník Ostrava). Z útočníků pak mj. Benjamin Tetteh (Sparta Praha), Michal Ďuriš (Anorthosis), Zdeněk Ondrášek (FC Dallas), David Vaněček (Puskás Akadémia) či Davis Ikaunieks (Fastav Zlín).
