Osobnosti

Ota Šik: Reformátor s vizí humánní společnosti

Publikováno: 13. 11. 2019
Autor: Milan Urban
Foto: dokumenty ČT Fakta a Malíř ze Sankt Gallenu
logo Sdílet článek

Před patnácti lety (22. srpna 2004) zemřel ve švýcarském Sankt Gallenu Ota Šik, hlavní postava nesporně nejambicióznějšího pokusu o reformu socialistické ekonomiky.

Byl jsem v den jeho smrti ministrem průmyslu a obchodu České republiky. V době, kdy Ota Šik zkoušel změnit směr socialistické direktivní ekonomiky, mi bylo devět či deset let. I když jsme se tedy skoro o dvě generace minuli, cítím povinnost mu jako jednomu z největších českých ekonomů vzdát čest.

Omezenost prostředím

Šikova ekonomická reforma dostala pro svou realizaci pouze velmi krátký čas − od roku 1967 do konce roku 1968. Pak byla postupně rozmělněna a později zcela zničena. Přesto ale dokázala alespoň trochu zlepšit jinak zoufalou efektivitu socialistického direktivního hospodářství. Díky setrvačnému působení pozitivních změn reformy vykazovala československá ekonomika až do poloviny sedmdesátých let velmi slušný růst, který skončil hlubokou zásobovací krizí v letech 1978–79 vinou naprosto nekompetentních zásahů Šikových nástupců. Z této krize se pak systém nedokázal vymanit až do svého zaslouženého konce.

Šik a jeho tým byli těžce omezeni prostředím. Trhu nesměli říkat trh. Byly to zbožně-peněžní vztahy. Celé roky diskuzí o reformě byly nutně svázány přemýšlením, co ještě bude pro komunistické vůdce průchodné a co již ne. O soukromé iniciativě a podnikání bylo možné uvažovat jenom jako o doplňku plánované ekonomiky. A tak dále, a tak dále. Ve skutečnosti byl kvůli socialistické státní ideologii jakýkoli hlubší prostor pro ekonomickou analýzu uzavřen. Pro mne je ale Šikova reforma podstatná ze tří důvodů, které nejsou a priori ekonomické.

Názorová změna

Prvním je neobyčejná osobní názorová cesta, kterou prošel Ota Šik od čtyřicátých let do první poloviny let šedesátých. Přesvědčený marxista, který za německé okupace strávil čtyři roky v koncentračním táboře Mauthausen, přednášel na startu této cesty v Praze na Vysoké škole ekonomické konzervativní stalinistickou hospodářskou teorii. Ještě v roce 1959 odmítal jugoslávský model decentralizace hospodářství. Ale od začátku šedesátých let, kdy se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV, byl již vůdčí postavou úvah o reformách podstatně hlubších a rozsáhlejších, než jaké uskutečnil Titův režim.

Popularizátor

Druhým důvodem je jeho obdivuhodná popularizační snaha. V Československé televizi měl vlastní pořad, ve kterém osobně vysvětloval zásady hospodářských reforem. I díky němu se staly slavnými pojmy jako „třetí cesta“ nebo „hospodářská demokracie“. Krátce před okupací publikoval v tehdejším Rudém právu články, v nichž pravdivě, ale pro režim velmi nelichotivě porovnával, jak dlouho pracuje dělník v ČR a v USA na jeden kilogram másla nebo na novou televizi.

Humanizace

A konečně třetí důvod ke vzdání cti je pro mne hluboká humanizace společenského života obsažená v reformních zásadách. Tradiční marxistická teorie plánovaného hospodářství devalvuje člověka na bezvýznamný aspekt fungování světa. Podstatný je plán, jeho cíle a nástroje. Lidská individualita je zde pouhá jednotka práce. Šik přišel s revolucí, která by musela znamenat postupnou demontáž direktivního systému. Vedení podniků bylo svěřeno „radám pracujících“, z nichž třetinu volili zaměstnanci. Smyslem hospodářství přestalo být vítězství socialismu, ale zlepšování životní úrovně obyvatel a zabezpečení jejich potřeb. Plán měl určovat rámec, nikoliv konkrétní čísla. Což umožnilo ponechat na podnicích jejich investice i nasměrování produkce. Rozhodovací procesy se tak odebraly anonymnímu centru a vložily do konkrétních lidských rukou.

Svobodnější místo

Konzervativní komunističtí Šikovi kritici měli proto v principu pravdu, že uskutečnění jeho reforem by postupně muselo znamenat demontáž socialismu v podobě, v jaké si ho představovali. Bylo jim jasné, že lidé rozhodující o svých podnicích se musí v jednu chvíli zeptat: K čemu nám vlastně je vedoucí úloha moudré a neomylné komunistické strany?

Schopnost názorového vývoje, vášnivou popularizaci funkcí ekonomiky a pokus o hlubokou humanizaci socialistické ekonomiky považuji za nejsvětlejší body Oty Šika. Jeho reforma by nikdy nedokázala vytvořit ze socialistického systému tak výkonný mechanismus, jakým je ekonomika tržní. Ale dokázala by z něj udělat alespoň snesitelnější a o něco svobodnější místo k životu.

  

O autorovi

Milan Urban (narodil se 15. října 1958 v Čáslavi) je bývalý ministr průmyslu a obchodu, poslanec a místopředseda ČSSD.

V roce 1982 dokončil Hutnickou fakultu VŠ báňské v Ostravě. Postupně pracoval v ČKD Kutná Hora, ČSAO Čáslav a na Městském úřadu v Čáslavi v letech 1995 až 1998 byl v soukromé sféře.

V roce 1995 vstoupil do ČSSD, o tři roky později za ni byl zvolen do sněmovny. Poslancem byl v letech 1998–2004 a 2006–2017. Od března 2003 do září 2006 byl ministrem průmyslu a obchodu. Od roku 2007 byl čtyři roky místopředsedou ČSSD.

V politice skončil po 19 letech, když neuspěl ve volbách 2017. „Beru to s úlevou, s pokorou a s krásným pohledem do budoucna, protože nemusím být zatížen spoustou věcí,” řekl tehdy Deníku.

Je podruhé ženatý, má tři děti. Mezi jeho zájmy patří sport, především fotbal, tenis a motorismus. Předsedá fotbalovému klubu FC Zenit Čáslav.


Kdo byl Ota Šik

Ota Šik (11. 9. 1919–22. 8. 2004) byl ekonom a politik tzv. pražského jara. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, označovaných jako třetí cesta.

V roce 1940 vstoupil do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. V 50. letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu. Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. V roce 1962 byl zvolen do ÚV KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem.

Po ztroskotání pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na VŠ ve švýcarském Sankt Gallenu.

Po listopadu 1989 jej přizval místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskuzím o ekonomických reformách.

K jeho zálibám patřilo malování, které dokonce v roce 1933 začal v Praze studovat. V důchodu se malování věnoval, zejména krajinomalbě a ateliérové figurativní malbě. V 90. letech se v Praze uskutečnily jeho dvě výstavy.

Zemřel v srpnu 2004 v Sankt Gallenu.

Mohlo by vás zajímat

Více článků