V polovině července zahájila fotbalová Slavia novou sezonu. Následující po té, v níž tým sklízel samé úspěchy a chválu za předváděnou hru. Jestli ta nová bude stejně úspěšná? Kdo ví. Každopádně slávistický trenér Jindřich Trpišovský v to věří.
Před třemi lety probíhaly vaše námluvy se Spartou. Co nakonec rozhodlo pro svatbu se Slavií?
Okolnosti a lidé. Jednání s panem Tvrdíkem a pak i s Honzou Nezmarem, který přišel těsně přede mnou. A obecně vize Slavie jako styl práce, kam by se Slavie měla rozvíjet, plány do budoucna. Ale nejvíc entuziasmus lidí, kteří mi tu práci nabídli a nastínili mi ji.
Když jste šel do Slavie, měl jste nějaké nepřekročitelné podmínky, bez jejichž splnění byste to angažmá nevzal?
Určitě. Byli jimi lidé, které jsem si chtěl přivést s sebou a bez nichž bych sem nešel. Lidé, které jsem potřeboval k tomu, abych tu práci mohl dělat tak, jak ji dělat potřebuju.
Jak obtížné je namixovat pohodovou kabinu? Mladí kluci se „starými“ mazáky, vzájemná konkurence... Ukočírujete to sám?
Sám bych to určitě nezvládal, je to živý organismus se spoustou lidí, takže je to hodně složité. A čím ambicióznější je klub a čím má širší kádr, tím je to složitější. Ale jak moc, to se těžko popisuje, protože pokaždé je jiná situace, jiné složení, ambice, typologie hráčů, do všeho mohou promluvit zranění, příchody, odchody. Je to mix mnoha věcí. Na fotbalu je tohle určitě to nejsložitější.
Kdo je třeba v kabině největším hecířem, buldokem, kdo je nejemotivnější, kdo naopak kliďas, kdo umí ostatní srovnat do latě? Jsou tam takoví hráči?
Určitě jsou, bez nich se úspěšný tým neobejde. Hecíře myslím úplně klasického nemáme, pokud je někdo hecíř, tak výkony na hřišti. Možná Honza Bořil, to ale nikdo nebere vážně (směje se). Buldokem je určitě také on, to všichni víme. Ve velké konkurenci s Láďou Coufalem. Nejemotivnější – těch je víc, třeba Miňo Stoch byl hodně emotivní. Největším kliďasem je určitě Ondra Kúdela. A kdo umí všechny srovnat do latě? Tak to doufám, že já (směje se).
Když vás v závěru uplynulé sezony začala dost dotahovat Plzeň, věřil jste, že vše dovedete do vítězného konce, nebo přišla i nervozita, horší spaní…?
Věřit jsem určitě nepřestal, protože jsme za sebou měli skvělou sezonu a prošli jsme tolika těžkými situacemi, že jsem prostě věděl, že to zvládneme. Kdybych měl říct, kdy byla nějaká nervozita, tak určitě před vzájemným zápasem. Je to fotbal a stát se může cokoliv. Můžete se stokrát připravit a najednou přijde v 10. minutě červená karta a všechno je jinak. Nebo neproměněná penalta, skvělý výkon brankáře soupeře, velká individuální chyba ve vašem týmu. Stoprocentní jistotu, že to zvládnete, nikdy nemáte, protože do toho může vstoupit faktor, který nelze předvídat, a tudíž se na něj nelze připravit.
Uplynulá sezona se dá určitě označit za veleúspěšnou. Teď každý čeká obhajobu. Je to velký tlak, nebo jste člověk, který nic takového nevnímá?
Vnímám to hodně, protože je samozřejmě strašně těžké něco takového zopakovat. Dosáhli jsme maximálních úspěchů a teď je to hodně o všech, aby jim to najednou nepřišlo všední. Aby se z věcí, ze kterých se radovali v minulé sezoně, dokázali radovat i teď. Aby jim to v uvozovkách nebylo málo a nebrali to jako samozřejmost. Vždycky je proti vám soupeř, který má po té naší sezoně velkou motivaci, a musíte ho zlomit. Takže to jsou taková mementa, která si uvědomuju, a je potřeba, aby si je uvědomovali všichni.
Když je sezona v plném proudu − liga, domácí pohár, evropský pohár − jak moc si vás užívá rodina?
Záleží hodně na tom, jestli v tu kterou chvíli hrajeme doma nebo venku. A třeba jestli je či není reprezentační pauza. Ale v poslední sezoně, která byla hodně náročná, jsem byl vlastně jen na stadionu nebo doma, buď jsem pracoval, nebo byl s rodinou. Ani nebylo moc času někam chodit a upřímně – ani se mi moc nechtělo. Protože jakýkoliv výlet, návštěva apod. − vždycky to skončilo u fotbalu. Ať v povídání, nebo tím, že mě lidé někde poznali. S rodinou se vidíme málo, protože práce trenéra není jen o tom tréninku a zápasu. Je to o spoustě schůzek, pozorování, přípravě doma. Každopádně se snažím alespoň jednou za čtrnáct dnů mít jeden den úplného volna, kdy jsem jen s rodinou a vypínám dokonce telefon. Dřív to bylo i jeden den v týdnu, ale v tom vytížení, jaké jsme minulou sezonu měli, to nešlo. A je fakt, že rodina se hodně musí přizpůsobit tomu, kdy já mám volno, tak to bohužel je.
Čím si při takovém vytížení nejvíc odpočinete?
Právě s tou rodinou a chvilkami se synem. Ale jinak sledováním fotbalu (směje se).
Od fotbalu si odpočinete fotbalem?
Vážně ano. Sledování jiného fotbalu, než který se týká Slavie nebo našich soupeřů, je pro mě relaxace. No a pak ještě pokud se naskytne možnost nějaké vlastního v uvozovkách sportování, tak si jdu něco zahrát nebo si zaběhat. Takové vyčištění hlavy, myslím, funguje na každého. Takže co se odpočinku týká, je to pořadí rodina, sledování jiného fotbalu a pak čas sám pro sebe a na sebe.
reklama
