Rozhovory

Monika Oborná: Doba je turbulentní a politické řemeslo vrtkavé

Publikováno: 27. 6. 2022
Autor: Karel Černý
Foto: Foto archiv Moniky Oborné
logo Sdílet článek

S Monikou Obornou jsem se poprvé setkal, když nastupovala coby benjamínek do Poslanecké sněmovny. Sama se nezměnila, stále svěží, usměvavá, se znalostmi, které k politice potřebuje. Ovšem jinak prošla změnou docela razantní – poslední volby rozhodly, že z koaličních lavic přesedla do těch opozičních.

Zažila jste si čtyři vládnoucí roky, nyní  jste v opozici. Jaké to je?

Přechod do opozice byla samozřejmě velká změna, nicméně jsme to s velkou pokorou přijali. Co se týká práce, tak když jste koaliční poslanec, připravujete poslanecké návrhy či zákony s vládou a cítíte velkou zodpovědnost, protože něco tvoříte, někam směřujete. V opozici víceméně spíš čekáte, s čím přijde a co navrhne vládnoucí koalice. Ale má to i jiný aspekt, který jsem nyní hodně pocítila jako řadový poslanec, a týká se práce a komunikace s občany. Když jste koaliční poslanec a lidé se na vás obracejí s nejrůznějšími prosbami a dotazy, tak se vše mnohem lépe řeší, navíc naši ministři v minulé vládě byli velmi vstřícní a vždy jsme u nich měli otevřené dveře. Pokud jsme potřebovali řešit jakékoli podněty od občanů, řešilo se to lépe. Snažíme se pořád lidem poradit, pomoct, ale z opozičních řad je to výrazně komplikovanější.

Mám v oblibě vaši někdejší větu z facebooku, kdy jste jednou při sáhodlouhých obstrukčních projevech tehdejších opozičních poslanců napsala: „Všechno už bylo řečeno, bohužel to ještě neřekli všichni.“ Teď to ale současné koalici docela vracíte...

Ta věta byla tehdy napsána do jisté míry s nadsázkou. Nicméně obstrukce byly, jsou a budou. Neřekla bych, že něco vracíme natruc, to určitě ne. Ale asi shodou náhod zařadili koaliční poslanci na jednání sněmovny body, které jsme předem avizovali, že jsou pro nás stěžejní, kontroverzní. Třeba zrušení EET. A těch bodů tam bylo zařazeno víc najednou. Rozhodně nechceme obstruovat vše, ale jsou témata, která jsou pro nás důležitá a prioritní. My jsme obstrukce v minulých obdobích zažili také, je to prostě jeden z nástrojů jednání sněmovny. Ale snažili jsme se ctít určité dohody. Teď se třeba dostáváme do situace, kdy se omezuje řečnická doba. My jsme to dělali mimořádně, ve velmi vyhrocených nebo krizových situacích. Ale teď se to už skoro stává běžným postupem. Můj osobní pocit je, že se někdy snaží ohýbat i jednací řád, což jsme nikdy nedělali. Chápu, že současní koaliční poslanci možná v nějaké euforii nabyli pocitu, že opozice bude zatlačena do rohu a šoupat nohama, ale tak to prostě nefunguje.

Současná vládní koalice přišla do složité doby. Říká, že zdědila stamiliardy dluhů, do toho válka na Ukrajině, inflace, zdražování...

Nezávidím jim to, tím se netajím a připouštím, že skutečně není v lehké situaci. Ale na druhou stranu – lidé řeší energie, pohonné hmoty, zdražování potravin atd. A pak je mimořádná schůze a opravdu nerozumím tomu, proč místo toho, abychom řešili tyto zásadní věci, tak se bavíme o zrušení EET. To mi nedává smysl.

Je něco, co vás vysloveně mrzí, že se vám během trvání vaší vlády nepodařilo dotáhnout do konce?

Nedokážu říct jen jednu věc, která by mě mrzela nejvíc. Ale co jsme hodně pocítili, byla doba pandemie. Ve chvíli, kdy se začala řešit situace kolem covidu, šlo úplně všechno bokem. Pandemie všechno přebila, a to je veliká škoda, protože se ještě mohla udělat spousta dobrých věcí, které kvůli tomu tzv. spadly pod stůl.

Hnutí ANO slavilo desáté narozeniny. Byly nějaké oslavy?

Sešli jsme se. Měli jsme oslavu spojenou s ideovou konferencí. Byli tam analytici, politologové a další experti a hodnotili jsme, jak se hnutí ANO vyvíjelo a jak se může vyvíjet do budoucna. Bylo to moc fajn. Já byla u úplných začátků, kdy ANO teprve vznikalo a stavěli jsme ho tzv. na zelené louce. Ale přijde mi to jako mnohem delší doba než deset let. Pokud to mohu zhodnotit, tak osm let z toho bylo vládních, a byly to roky velice úspěšné. A možná i to byl jeden z důvodů, proč jsme do opozice přešli ne v nějaké hysterii, ale opravdu s pokorou.

Jste v dozorčí radě zemědělského intervenčního fondu. V oblasti zemědělství či potravin už Česko v mnoha segmentech zdaleka není plně soběstačné. Je šance, že by se to ještě mohlo změnit?

Myslím, že ta šance je, máme šikovné zemědělce. Samozřejmě jsou komodity, které se v dnešní době českým zemědělcům nevyplatí pěstovat. Navíc aktuálně zemědělci řeší minimální podporu ze strany vlády, která je žene do situace, že české zemědělství se stává nekonkurenceschopné ve vztahu k ostatním státům EU. V poslední době hodně řešíme zdražování potravin, je to i v návaznosti třeba na obchodní řetězce, ve sněmovně máme v současné době otevřenou novelu o významné tržní síle, která právě o tomto pojednává. A je nutné tento problém řešit, protože – a opravdu nechci nijak strašit – se může stát, že třeba olej nebo chleba bude stát sto korun. A protože jsem z venkova, vidím všude kolem sebe, jak se hodně lidí začíná vracet k tomu, že na zahrádkách pěstují zeleninu, mají slepice na vejce a podobně.

A může do toho legislativně sáhnout stát? Například pšenici vyvážíme – lze určit, že nejdřív musí být uspokojen domácí trh a až přebytek lze vyvézt?

Samozřejmě může nějakým způsobem nastavit dotační programy, které budou motivovat zemědělce k pěstování konkrétních plodin nebo k chovu určitých zvířat. Do jisté míry v tom roli bude hrát i nová společná zemědělská politika, což je aktuálně velké téma, ale to už se bavíme o rámci Evropské unie. Minulá vláda skvěle vyjednala finanční prostředky a podobu zemědělské politiky pro české zemědělce, proto mě mrzí, že současná vládní koalice vše shodila ze stolu a poškodila tím opět naše české zemědělství. Nicméně rozhodnutí je víceméně vždy na samotných zemědělcích, co se jim vyplatí a nevyplatí.

Baví vás pořád politika?

Rozhodně baví. Je hodně o kontaktu s lidmi, baví mě práce v regionu, jezdit mezi lidi, mluvit s nimi, pomoci jim. I práce ve výborech je zajímavá. Takže ano, je to práce, která mě baví.

Takže si umíte představit, že vám bude třeba 60 let a stále budete ve sněmovně nebo třeba v Senátu?

Ježíš, tak to ne (směje se). Asi jako každý člověk občas přemýšlím, co bude dál. Nicméně doba je tak turbulentní a politické řemeslo tak vrtkavé, že se v něm zas tak moc plánovat nedá. Snažím se pořád zůstávat nohama na zemi, jsem pragmatik. Uvidím, co život přinese. Nicméně rozhodně se nebojím ani práce mimo sněmovnu. Ostatně i do ní jsem přišla z firmy. Ale že bych v ní strašila ještě v šedesáti, to si představit neumím (směje se).

K čemu byste se vrátila, kdybyste úplně opustila politiku?

Nejbližší je mi obor zemědělství, vystudovala jsem ho, pracovala jsem v zemědělské firmě, přišla jsem do Prahy z vesnice. Takže k tomu mám nejblíž a tam bych asi směřovala.

Jak jste říkala, jste z venkova. Ale pátým rokem působíte pracovně v Praze. Nejste už víc doma v ní?

Praha je hrozně fajn. Je to krásné město, jedno z nejkrásnějších na světě, a moc se mi tady líbí. Ale věřte mi, že jakmile přijde pátek, nasednu do auta, mizím na Vysočinu a jsem ráda, že tam ten víkend strávím. Přece jen je tam život méně hektický. Ale do Prahy se pak zase ráda vracím. Takže je to vyvážené.

CV BOX

Monika Oborná (narodila se 2. dubna 1989 v Třebíči) je poslankyní Poslanecké sněmovny PČR za hnutí ANO 2011. Od roku 2014 byla také zastupitelkou města Náměšť nad Oslavou. Je  členkou předsednictva hnutí ANO 2011, od ledna 2018 je krajskou předsedkyní hnutí v Kraji Vysočina.

Vystudovala Agronomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získala inženýrský titul. Od roku 2013 pracovala jako asistentka ministryně pro místní rozvoj Věry Jourové. Působila i jako projektová manažerka u společnosti AGRO 2000.

Je spoluzakladatelkou hnutí ANO 2011. V letech 2014 až 2018 byla zastupitelkou Náměště nad Oslavou. V krajských volbách v roce 2016 kandidovala do Zastupitelstva Kraje Vysočina, ale zvolena nebyla. Stejně tak neuspěla ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013. Zvolena byla až v dalších volbách na podzim 2017, kdy získala přes 2,5 tisíce preferenčních hlasů. V loňských volbách svůj mandát obhájila.

Žije v Náměšti nad Oslavou, je svobodná.

Hasička

Není to tak dávno, co se Monika Oborná stala čestnou hasičkou. „Je to tak,“ potvrzuje se smíchem. „Jsem z Vysočiny, kde je hodně menších obcí a vesniček. A já v rámci výkonu poslaneckého mandátu všechny obce a starosty navštěvuji. A mnohde opravdu platí, že kdo není hasič, jako by ani nebyl. Na Vysočině jste buď zemědělec, nebo hasič, ale ideálně obojí dohromady (směje se). A jak jsem jezdila na různé akce, které byly většinou hasičské, začali mě do toho uvrtávat a naťukávat, jestli bych neměla zájem stát se čestnou dobrovolnou hasičkou. A nakonec jsem přijala.“

Mohlo by vás zajímat

Více článků