Milan Kňažko nám v jednom z minulých rozhovorů řekl, že politiku sleduje jen zpovzdálí. Nicméně coby v minulosti dlouhé roky aktivní politik na vrcholných postech je to jeho „zpovzdálí“ hodně blízké. Dění na politické scéně sleduje pečlivě a nebojí se naplno říct svůj názor.
Máme za sebou první obnovené společné zasedání české a slovenské vlády po více než třech letech. S jakými pocity jste ho sledoval? Je to něco, z čeho je možné mít radost, bez ohledu na to, jaké má člověk politické preference?
To jednání probíhalo na principu, že se budeme bavit o tom, co nás spojuje, a ne o tom, co nás dělí. Takové vztahy máme třeba už asi dvacet let s Maďarskem. Takže je v tom zasedání vlád trochu pokrytectví. Maďarsko za Viktora Orbána a Slovensko Roberta Fica se vydaly jiným směrem než zbytek Evropské unie, to je třeba říct. A orbánovské Maďarsko ještě víc než Slovensko. Česká vláda Petra Fialy v jistém okamžiku docela správně usoudila, že v takové situaci, kdy Ficovi poslanci příliš často jezdí do Moskvy, jde o bezpečnostní riziko. Takže si před těmi roky řekli, že to nemá smysl. To však neznamená, že se naše bilaterální vztahy zhoršily. Ale vlády se mění, což je bohudík jeden z výdobytků roku 1989, něco, co jsme chtěli. A po výměně vlády v Česku se formálně setkaly Babišova a Ficova vláda. Ale porozumění v propojení na Evropskou unii mezi Prahou a Bratislavou neexistuje. Tam je Bratislava blíž tomu Maďarsku, kde ještě nedávno vládl Viktor Orbán. A Babiš, myslím si, touto cestou nepůjde. Jsou tu však společné ekonomické zájmy, například možnost reverzních dodávek energií z Česka na Slovensko, to funguje.
Na tom jednání byli někteří čeští účastníci překvapeni tím, že se premiér Robert Fico začal, byť na okraj jednání, bavit o Benešových dekretech, jak to řeší na Slovensku. A mnozí Češi nechápavě kroutili hlavou. Jsou Benešovy dekrety opravdu dnes, v roce 2026, téma, které se řeší?
My jsme po rozdělení přejali všechny závazky a dokumenty Československa, včetně Benešových dekretů. O tom není nejmenších pochyb. Takže Benešovy dekrety jsou na Slovensku totéž co v Česku. Existují, nezrušily se, ale nevykonávají se.
To chápu, ale co se na Slovensku stalo, že se přijal zákon, který hrozí vězením za jejich veřejné zpochybňování?
Jako mnoho jiných věcí je i problém Benešových dekretů o lidech. Byly případy z poslední doby, že byl někomu s využitím Benešových dekretů zabaven nějaký majetek, a dělo se to za vlády Roberta Fica. Na to, aby se to řešilo, jsou však právníci. Hodit to do veřejného prostoru jako politický problém ukazuje na neschopnost současné slovenské opozice. Je to nesmysl a zástupná věc. Slovensko má jiné, daleko větší problémy, celá země je v ohrožení, ohrožená jsou média, neziskové organizace, země směřuje od Evropské unie k Rusku, což, jak říkám natvrdo, je vlastizrada.
Ale je to přece vláda a její premiér, kdo určuje zahraniční politiku...
Na něco takového ale nemá Fico mandát. Dokument o zásadním směřování Slovenské republiky byl přijat už na počátku devadesátých let na základě celospolečenského konsenzu a dohody všech politických sil. Opozice měla dávno žádat předčasné volby. Když to popíšu obrazně, dům hoří a opozice se zabývá tím, jestli vyměnit kohoutek u umyvadla. Měla by hasit.
Ale byla to vláda, která přišla se zákonem, že zpochybňování Benešových dekretů je trestné. To není důležité?
To je už politický folklór Roberta Fica, ve kterém ten komunista zůstal. Teď je někde mezi konzervativci a fašisty. A bude chtít vládnout se stranou Republika, což jsou fašisté. Fico je ale politický prostitut. Cokoli, co ho udrží u moci, je pro něj dobré.
Když se podíváme na stav Slovenska, měl by to být pro Čechy výstražný případ, jakým směrem se nevydat?
Rozhodně. Tak jako mělo být pro Slováky výstražným příkladem orbánovské Maďarsko. Otevřená společnost není pro komunisty a diktátory. Nicméně já jsem přesvědčen, že to i na Slovensku změní příští volby.
Je společenský a politický úpadek Slovenska za současné vlády provázen tím, že přestává fungovat i slovenská ekonomika?
Jednoznačně ano, ukazují to čísla, potvrzují to ekonomové, říkají to firmy, které na Slovensku zavírají své závody. Máme vysokou inflaci, neustále „konsolidujeme“ státní finance, ale po každé vlně konsolidace je to přitom jen horší a horší. Je to vláda neschopných lidí a zlodějů. Mám ale obavu, že si lidé začínají zvykat. A přitom si zvykáme na něco, na co si zvykat nesmíme. To je zásadní chyba. Legitimizujeme tím garnituru, která si prakticky dělá, co chce. Kulturní obec dělá, co může. Ale dokdy bude mít dostatek odhodlaných, kompetentních lidí, kteří ještě věří, že se to v dohledné době může změnit k lepšímu?
Je to, že do ciziny, s Českem na prvním místě, odchází tolik mladých a vzdělaných lidí, problém v tom, že tito lidé pak chybějí na Slovensku? A nezpůsobuje to pak, že nakonec Robert Fico o pár procent vyhraje volby, protože ti lidé jsou tady v Česku, a ne na Slovensku?
Nejsou jen v Česku, ale po celé Evropě. Jsme země, z níž dnes odchází nejvíc lidí ze všech států Evropské unie. Za ty roky to už budou stovky tisíc. Je to smutný rekord. Slovensko není tak velká země, aby si to mohla dovolit. Ztráta lidí, to je pro zemi ta největší ztráta.
V čem vidíte naději, že se to obrátí?
Ve volbách. V tom, že se opozice nakonec vzpamatuje a uvědomí si, co je priorita. A také že se prostě musí spojit, nemohou říkat, že s tím budou vládnout a s tímhle ne. Pokud se totiž všichni nespojí, tak to nepůjde.
A jaký program by taková spojená opozice měla mít?
Myslím, že stačí tři body. Prvním je orientace na západní Evropu. Druhým spravedlnost, ale pro všechny. A třetím je velice cílená pomoc pro ty skutečně nejslabší. To stačí. Ne se zabývat LGBT, Vatikánskou smlouvou, Benešovými dekrety, „muž a žena v ústavě“. Tím se zabývejme, až přijde správná doba. Teď tato doba není, není na to čas.
Autor je evropským editorem Deníku
CV BOX
Milan Kňažko (narodil se 28. srpna 1945 v Horních Plachtincích) je slovenský herec a politik.
Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Dva roky byl členem Činoherního souboru Divadelního studia, v letech 1971–1985 Nové scény a další čtyři roky činoherního souboru Slovenského národního divadla.
Krátce byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU, v roce 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava a v letech 2003 až 2007 vedl v pozici generálního ředitele televizi JOJ. V roce 2016 se stal hercem roku, Cenu Thálie získal za roli Shylocka v pražském Divadle Na Jezerce. V říjnu 2024 obdržel Cenu Thálie pro zahraničního umělce.
Byl poslancem Federálního shromáždění a v letech 1992–2002 poslancem Slovenské národní rady, resp. Národní rady SR. V 90. letech byl mimo jiné ministrem zahraničí a poté i ministrem kultury SR. V roce 2013 kandidoval v prezidentských volbách.
Žije v Bratislavě, je třikrát ženatý, má tři děti.
reklama
