Rozhovory

Milan Kňažko: V politice nic neuděláte sám

Publikováno: 24. 5. 2019
Autor: Karel Černý
Foto: Jaroslav Jiřička a Divadlo Na Jezerce
logo Sdílet článek

S Milanem Kňažkem jsme se sešli v pauze natáčení nového českého filmu. Ale i když je vynikající a charismatický herec, povídali jsme si spíš o politice. Protože ta byla jednou z jeho velkých životních rolí. A kromě jiného byl před 30 lety jednou z hlavních postav tehdejší sametové revoluce.

Váš přítel, režisér Vladimír Strnisko, o vás jednou prohlásil, že jste člověk, který nikdy nesklonil hlavu. Vzhledem k vaší profesi, ale zároveň k tomu, že váš otec byl z politických důvodů odsouzen a vy jste opravdu nebyl vzorný prorežimní občan, to muselo být dost těžké. Přitom ve vaší filmografii je opravdu jen pramálo tendenčních snímků.

Od Vladimíra je to rozhodně hezké, ale nějaké tendenční snímky jsem přece jenom natočil. I když byly třeba o lidech, kteří si to zasloužili, ale režim si je, dá se říci, zprivatizoval. Třeba nadporučík Ľudovít Kukorelli nebo kapitán Ján Nálepka, to byli úžasní lidé. Ale na druhou stranu jsem dokázal role také odmítat.

Například kterou?

Ani se mě neptali a rovnou mě obsadili do jednoho z dílů Povstalecké historie do role Viliama Širokého, což byl v 50. letech předseda vlády. Prý jsem se mu podobal. A až pak mi to šéf produkce Viliam Čánky volal. A to naléhání až nátlak nebylo malé. Když už jsem nevěděl, jak se z toho vyvléct, tak jsem jednou do telefonu prohlásil: „Dobře, budu Širokého hrát. Ale nejdřív chci vědět, kdo bude hrát Dlouhého a Bystrozrakého!“ A bouchnul jsem telefonem. Že bych byl potom nějak klidný, to rozhodně nemůžu říct. Ale obešlo se to bez následků. Měl jsem štěstí, že pan Čánky byl korektní a nechal si to pro sebe. Později jsem se dozvěděl, že jsme účast v tom seriálu odmítli jen dva – Vlado Müller a já.

Jak to vlastně bylo s vaším otcem? Vím, že ho v roce 1950 odsoudili coby člena protistátní skupiny na třináct a půl roku, pustili ho po sedmi a půl. Pokud vím, tak nijak výrazně nevyčníval či se nijak hlasitě neangažoval proti režimu, tak proč si ho vybrali?

Prostě to tak v té době bylo. Nebyl komunista, byl v povstání. Bylo to celé naprosto vykonstruované stejně jako u tisíců dalších lidí. Režim prostě potřeboval vyrábět tyhle procesy, aby ukázal svou sílu. S otcem odsoudili také jakéhosi pana Piška. A ten prý byl agent CIA a jednou u nás přespal. A bylo hotovo.

Bylo těžké vyrovnat se s tím, že od dětství do puberty jste vlastně neměl otce a o nějakých deset let později, po roce 1968, jste v podstatě přišel i o bratry, kteří emigrovali?

Bylo to moc těžké, protože na brášky jsem byl hodně navázaný. Což není divu, když jsme se v dětství těch sedm let vlastně vychovávali sami. Protože maminka, aby nás všechny uživila, musela opravdu hodně pracovat. Takže jsme k sobě měli velice blízko, a to nám zůstalo i v dospělosti. Vlado byl o patnáct měsíců starší než já, Jano o šest let. Ten nám proto otce tak trochu nahrazoval.

Takže samovýchova na ulici?

Do značné míry ano, protože nebylo vyhnutí. Já jsem už zhruba od nějakých dvanácti v podstatě věděl, že se o sebe musím umět postarat. Už jsem i kouřil, měl jsem svůj život. To byl pak problém, když se otec vrátil a chtěl mě vychovávat. Ale jinak to nebylo žádné poflakování. Když jsme se museli z Bratislavy přestěhovat na maďarské pohraničí, tak tam děti normálně pracovaly na polích. A později, před vysokou, jsem dřel v dole, úplně vepředu na stěně, ta nejtěžší práce. A na vysoké jsem chodil rubat dřevo do Roháčů. Takže docela dobře vím, o čem je tvrdá práce.

Pak jste vystudoval stavební průmyslovku, poté jste se dostal na bratislavskou VŠMU a začal hrát v divadle. V roce 1968 jste odjel do Francie a přihlásil se na stipendium na hereckou školu v Nancy. To jste tak dobře uměl francouzsky?

Vůbec jsem neuměl. Ale před komisí jsem prostě odehrál nějaké scénky a etudy, pohybovku. A vzali mě. Pak jsem samozřejmě musel tu řeč velice rychle dohnat.

To máte takový talent na jazyky?

Věděl jsem, že tu řeč musím umět. A chtěl jsem ji umět. To, že chcete, je hrozně důležité. Zapisoval jsem si foneticky všechna slova i fráze, lepil si je na zeď, na internátě jsem měl všechny stěny oblepené. Co jsem kde slyšel, tak mi kamarádi přepisovali do francouzštiny, pořídil jsem si i magnetofon, abych tu řeč naposlouchal. Chtěl jsem ji ovládat dokonale.

To jste ve všem takový perfekcionista?

Někdy ano. Ale jindy jsem strašný bordelář (směje se). Leckdy skutečně důsledně trvám na tom, aby třeba věci byly tam, kde mají své místo.

Francie vám evidentně učarovala, dostal jste tam i nabídku na divadelní angažmá, našel jste si tam také svou druhou manželku. V roce 1992 jste obdržel francouzský Řád umění a literatury a v roce 2003 pak Řád čestné legie. Mimochodem – jaké hodnosti máte?

V Řádu umění a literatury jsem commandeur, což je nejvyšší hodnost. A u čestné legie jsem důstojník.

Neuvažoval jste, i v souvislosti s událostmi roku 1968, že ve Francii zůstanete natrvalo?

Jednoznačně ano. A nejen tehdy. Pohrával jsem si s tou myšlenkou vlastně pořád, až do devětaosmdesátého. Na spadnutí to bylo v pětasedmdesátém, když mě lámala ke spolupráci StB. Už jsem měl i připravenou výměnu bytu, abych měl do Francie peníze. Ale pak se ve mně něco zlomilo a řekl jsem si „Hergot, přece kvůli takovýmhle lidem já nebudu utíkat!“ Takže jsem nepodepsal a ani neodjel. Tak mi alespoň sebrali pas.

Podobný zlom ve vás nastal i v říjnu 1989, kdy jste vrátil titul zasloužilého umělce?

Ano. Prostě se ve mně za ta léta všechno nějak navršilo a řekl jsem si, že už toho mám dost. Bylo mi čtyřiačtyřicet, měl jsem sedmiletého kluka a došlo mi, že už bych měl být dospělý. Podepsal jsem Několik vět, vrátil titul a vnitřně se rozloučil s herectvím, protože mi bylo jasné, že hrát už mě nenechají.

A přišel listopad, Národní třída a začátek vaší politické kariéry.

Ale já naprosto nepočítal s tím, že bych vstoupil do politiky. Byla to souhra okolností, že jsem byl akorát v těch dnech v Praze a mezi prvními referoval o dění na Slovensko a zúčastňoval se všech možných mítinků a vystoupení. Všechno šlo strašně rychle. A najednou byly volby na Slovensku a mně přišlo divné ze všeho vycouvat. A když pak máte několik set tisíc preferenčních kroužků, musíte pokračovat a splnit co možná nejvíc z toho, co jste veřejně hlásal a sliboval. Nemohl jsem přes média oznámit: „Všechno, co jsem vám sliboval, budu plnit v Národním divadle na vrátnici.“ To prostě nejde. Zkusil jsem tehdy ještě asi třikrát hrát, ale nešlo to. Sotva jsem vstoupil na jeviště, lidé začali tleskat − bez ohledu na to, co jsme hráli. Navíc, jak se ve mně už předtím něco zlomilo a uvnitř sebe jsem se už s herectvím rozloučil, slyšel jsem, jak divně zní moje intonace, jak se v tom necítím. Prostě jsem vnitřně přestal být hercem.

Tak všichni vás v tu dobu znali hlavně z náměstí, z mítinků...

Ty byly ohromně emotivní. A plné příhod. Třeba jednou se při mítinku ztratil asi devítiletý kluk. Ocitnul se u nás, uplakaný, nešťastný. Tak se ho ptám, jak se jmenuje. A on že prý Buchta. Měli jsme pódium před cukrárnou a já do mikrofonu ohlásil, že kdyby maminka chtěla svého Buchtu, má ho v cukrárně. Lidi se začali smát, že je to dobrý vtip. Vzal jsem ho za pódium na čaj a maminka za chvíli skutečně přišla. No a před necelým rokem jsem hrál Shylocka v Bruselu, po představení se ještě promítal film Dobří holubi se vracejí. A najednou za mnou přišli nějací lidé s tím, že pro mě mají překvapení. A povídají: „Znáte tuhle fotku?“ A ukázali mi snímek z toho náměstí, na kterém držím toho malého kluka. A v tom vstoupil metr devadesát čtyři vysoký habán a povídá „Dobrý den. Já jsem ten Buchta, jsem teď mezinárodní právník, a kdybyste cokoli potřeboval, tak jsem tady v Bruselu, kdykoli se na mě obraťte.“ To bylo nádherný, málem jsem se rozplakal. Důkaz toho, že když někdy uděláte dobrý skutek, může se vám i po letech vrátit.

Nakonec jste v politice strávil třináct let. A pak zase cosi uzrálo či přišel nějaký zlom, že jste řekl dost?

Do politiky jsem šel hlavně proto, že jsem chtěl změnit konkrétní věci a udělat něco správného. Jenomže v politice nic neuděláte sám. A navíc jsem zjistil, že ve VPN už to není to, co jsme si říkali. Viděl jsem, jak se snaží uplatňovat svou moc lidé, kteří na to ani neměli legitimitu, jak už se na povrch derou jiné zájmy, rychle jsem poznal, že s Vladimírem Mečiarem to dál nepůjde. Tak jsem v tom Titaniku udělal ještě větší díru a založil vlastní stranu. Jenže následující volby vyhrál Mečiar, takže jsem nemohl odejít, ale řekl jsem si, že zůstanu, dokud on nebude mimo politiku. Pak jsem byl ministrem kultury a zase mi začalo po čase připadat, že se nerealizují věci, kvůli kterým jsem do toho šel, že se vše chýlí ke skupinovým a finančním zájmům. To byl jeden důvod, proč jsem o konci v politice uvažoval. Druhým bylo, že už jsme byli v NATO, na dobré cestě do EU, byli jsme mezinárodně zakotveni a věděl jsem, že nás už žádný šarlatán nepovede nějakou třetí cestou. A pak byl ještě jeden důvod – už mi lezlo na nervy žít za státní peníze a nechat se napomínat ve smyslu „my tě platíme, tak bys tohle neměl dělat a říkat a toto naopak ano“. A pak ztráta spontaneity, kompromisy v rámci různých koalicí někdy až na hranici zákona a za hranicí mých morálních kritérií... Tak jsem si řekl, že už to opravdu stačilo.

Přitom při poslaneckých jednáních jste si občas nebral servítky, jednou dokonce zaznělo i něco o debilech...

Protože tehdy unikl nahraný rozhovor ministra vnitra Hudka s šéfem zpravodajské služby, v němž se Hudek kromě jiných vulgarit vyjádřil o policistech, že jsou debilové a že by se měl odvolat jeden vyšetřovatel. A tomu zpravodajci také řekl, že když se mu povede toho vyšetřovatele vyhodit, tak že mu dá pusu na čelo. A pak před poslanci vystoupil s projevem k bezpečnostní situaci. Byl jsem ve sněmovně v poslední řadě, a když se během projevu nadechl, řekl jsem do ticha „debile“. Všichni zpozorněli a on pokračoval v proslovu. Tak jsem vstal a pomalu šel k němu. A vždycky, když se nadechl, řekl jsem to „debile“. A když jsem u něj byl ani ne metr, zeptal jsem se ho: „Nechceš pusu na čelo?“ Načež on se otočil a zmizel.

Nenapadlo vás někdy, že tím, že jste se stal mužem slovenské revoluce, se uzavřel nějaký oblouk, že jste pomohl zničit to, co v dětství ničilo vaši rodinu? 

Víte, zničit je silné slovo. Ale změnit, to určitě ano. I když mnoho lidí a situací zůstalo a mnoho věcí se bohužel i opakuje, komunismus úplně zničit nelze.

A co říkáte na slovenskou současnost? Máte novou prezidentku paní Čaputovou, pan Kiska oznámil vznik nové politické strany...

Považuju za malý zázrak, že Zuzana Čaputová vyhrála. A je to dobře, také jsem ji volil. Ale nebude to mít jednoduché. Pokud jde o Andreje Kisku, je to zatím ještě v dost virtuální podobě. O nové straně mluví snad už rok.

Nabízí vám ještě dnes někdo návrat do politiky?

Ano, dostávám stále nějaké nabídky. Ale už opravdu ne... Život, který teď žiju, je pro mě mnohem přijatelnější a zajímavější.

Čechofil

Milan Kňažko byl v roce 1992 přímým účastníkem rozhovorů tehdejších premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara, které nakonec vedly k rozdělení federace. Opravdu tehdy nebyla šance na udržení jedné republiky? „Třeba i byla. Na federaci či konfederaci,“ vzpomíná Milan Kňažko. „Ale zkusme se na to podívat trochu jinak. Hodně jsem přemýšlel o tom, co je moje identita, co je identita obecně. A došel jsem k názoru, že je to určitý kulturní znak. A i když jsme měli jako hlavní města Budapešť, Vídeň, Prahu či Bratislavu, moje identita se nezměnila, pořád jsem byl Slovák. Stejně tak bez ohledu na to, jestli tu byl fašismus či komunismus a jestli jsme úředně byli Uhersko, Československo nebo Slovensko. Masaryk měl pravdu, když říkal, že národ potřebuje stát. A vůbec není potřeba to vnímat nějakým nacionalistickým způsobem. A to, že jsme se rozešli tak kultivovaně, to je úžasná věc, neumíte si představit, kolik bodů v zahraničí nám to tehdy přineslo. A důležité také je, co jsme tím rozchodem získali a co ztratili. A já tvrdím jedno – ta česko-slovenská vzájemnost nikdy nebyla tak autentická, intenzivní a rozšířená, jako je teď. O mně se od toho rozchodu často říká, že jsem k tomu přispěl a že jsem nacionalista. Hloupost! Natočil jsem víc českých filmů než slovenských, moje první manželka byla Češka, mám v Česku dva syny. Pravda, nejsem čechoslovakista, spíš bych se charakterizoval jako čechofil.“

Milan Kňažko (narodil se 28. srpna 1945 v Horných Plachtinciach) je slovenský herec, ale v minulosti byl i spoluzakladatelem VPN a HZDS, ministrem zahraničních věcí Slovenska, místopředsedou slovenské vlády, ministrem kultury Slovenska a ředitelem televize JOJ.

Vystudoval průmyslovou školu stavební a poté herectví na VŠMU v Bratislavě. V letech 1968–1970 byl na stipendiu na Mezinárodní divadelní akademii v Nancy (Francie). V letech 1970–1971 byl členem Činoherního souboru Divadelního studia (Divadlo na Korze). Od roku 1971 byl členem Nové scény a od roku 1985 do roku 1989 členem činoherního souboru SND. Od ledna do června 1990 byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU. V listopadu 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava. Od ledna 2003 byl čtyři roky generálním ředitelem TV JOJ.

Do politiky vstoupil prakticky den po událostech na Národní třídě v listopadu 1989. Stal se jednou z nejvýraznějších tváří sametové revoluce na Slovensku. Jeho cesta pak logicky směřovala do vysoké politiky. Po několika vysokých vládních postech nakonec politiku v roce 2002 opustil.

V roce 2014 ještě kandidoval na slovenského prezidenta a poté na primátora Bratislavy, ve volbách ale neuspěl.

V roce 2016 obdržel českou Cenu Thálie za činoherní výkon v roli Jona v monohře Shylock v Divadle Na Jezerce. Hrál ve více než 150 filmech, mnoho z nich bylo českých.

Ovládá češtinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu.

Je potřetí ženatý, má tři syny.

reklama

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz

Mohlo by vás zajímat

Více článků