S Milanem Kňažkem, který si v září zahrál v Divadle Bez zábradlí na festivalu Slovenské divadlo v Praze, jsme si po telefonu povídali na cestě z Prahy do Bratislavy. Hned na začátku mě překvapila jeho skvělá čeština a také zápal, se kterým vyprávěl o svém životě i o pevném a trvalém poutu mezi Čechy a Slováky.
Jak jste prožil léto? Relaxoval jste u moře?
V červnu byla ještě divadelní sezona, takže jsem hrál divadlo. A v červenci a v srpnu jsem nikam k moři nejel. Zatímco v zimě létám do teplých krajin, protože zimy jsou ve městě nepříjemné, léto trávím zásadně doma na Slovensku. Uvědomil jsem si to kdysi na Sardinii, tam bylo v létě třicet tři stupňů a v Bratislavě šestatřicet.
Co jste tedy v létě dělal?
V létě rád chodím po Vysokých Tatrách. A také po golfových hřištích, a to nejenom na Slovensku, ale i v Česku nebo Rakousku. Krásná golfová hřiště jsou třeba v Karlových Varech nebo v Mariánských Lázních. Byl jsem také na festivalu Kremnické gagy, což je mezinárodní festival humoru a satiry, a na Festivalu divadla v Luhačovicích. Radost mi v létě dělá i moje zahrada, pěstuju rajčata, papriky, okurky. Urodily se nám i jahody, maliny a v srpnu už jsem sbíral první fíky.
Na konci srpna jste měl velké životní jubileum. Jak jste tu osmdesátku oslavil?
V den svých narozenin jsem se sešel s diplomaty, které jsem kdysi přijímal jako ministr zahraničních věcí. Dneska už jsou v důchodu stejně jako já. Mají svůj klub, slavili den diplomacie a pozvali mě. Bylo to moc příjemné setkání. Na festivalu Kremnické gagy, kde jsem i vystupoval s glosou, jsem zavzpomínal spolu s bývalou předsedkyní vlády slovenské republiky Ivetou Radičovou na jejího zesnulého muže a mého milého kamaráda Stana, který nás opustil v pouhých padesáti letech. Nějakou velkou klasickou oslavu jsem zatím neuspořádal a ani nevím, zda ji udělám. Naposledy jsem slavil sedmdesátku a to byla fajn akce. Smutnou pravdou je, že většina mých kamarádů, které bych na tu oslavu rád pozval, se už na mě dívá z nebe. S tím jsem nepočítal. Ale takový je život, jedeme dál.
Měl jste v životě štěstí?
Myslím, že jsem štěstí v životě měl a mám. Prošel jsem si i těžkým obdobím, když mi v pěti letech komunisté uvěznili otce, kterému dokonce hrozil trest smrti. Složitý byl i návrat z Francie, kde jsem studoval a žil, zvlášť když jsem se vracel do okupovaného Československa. Měl jsem ale štěstí, hrál jsem divadlo, byl jsem členem Slovenského národního divadla a potkával jsem zajímavé lidi. Pokud jde o politické aktivity, postavil jsem se na správnou stranu proti komunistickému režimu. V listopadu 1989, v době sametové revoluce, jsem jako první a jediný vrátil titul Zasloužilý umělec a stál jsem si za tím, že se musí zrušit dominantní úloha komunistické strany. Nikdo z nás tehdy netušil, jak se budou události vyvíjet, ale nakonec to dopadlo dobře. I to bylo vlastně štěstí. Nelituji ničeho, ani toho, že jsem pak byl třináct let ve vládě a v politice. A dělal jsem to z přesvědčení! Politika se má dělat z přesvědčení, nemá se s ní obchodovat, protože pak to zavání politickou prostitucí. Mám radost, že se nám podařilo vstoupit do EU, eurozóny a NATO. I přes rozdělení Československa jsme vyrovnali vztahy s našimi bratry Čechy a jsem přesvědčený, že naše vzájemné vztahy nebyly nikdy na tak vysoké úrovni jako nyní. Prostě se máme navzájem rádi a tomu nezabrání žádná vláda, žádný politik. Těší mě, že se mi jako ministru kultury Slovenské republiky podařilo prosadit několik dobrých konkrétních věcí v kultuře, i když bych si představoval, že to bude ještě lepší, ale svoji roli hrály finance, kterých je vždycky málo. A neposledně jsem rád za to, že jsem byl ředitelem slovenské televize JOJ, dokonce jsem kvůli tomu přerušil práci na Sorbonně spojenou s platem a bytem v Paříži.
Nelitujete odchodu z politiky?
Z politiky jsem odešel dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí, a nelituji toho. Dodneška si vybavuji, když mě francouzská herečka Annie Suzanne Girardot, se kterou jsme si povídali o všem možném, pohladila po vlasech a prohlásila: „Vykašli se na tu politiku a vrať se mezi nás.“ A já se opravdu vrátil k divadlu a jsem šťastný. V současnosti hraji na několika scénách v Praze i v Bratislavě a jsem spokojený.
Ze hry Divadla Astorka Korzo ’90 Halpern a Johnson.
S divadlem Astorka jste hrál na festivalu Slovenské divadlo v Praze 2025 společně s Vladem Černým ve hře Halpern a Johnson. Jak příběh tohoto představení vnímáte?
Nutno poznamenat, že tenhle kus hráli také skvělí čeští kolegové Petr Kostka a František Němec. Je to příběh o minulosti i současnosti, kde se střídají tragédie s absurditou. Při některých pasážích se diváci smějí, jindy je děj nutí k zamyšlení nad životem. Mám tu roli rád, já vlastně už dávno nehraju role, které bych neměl rád.
V čem spatřujete poselství takových vzájemných festivalů?
Když se koná festival Slovenského divadla v Česku nebo festival Českého divadla na Slovensku, je to vždycky svátek. V Praze hraju pravidelně ještě ve Studiu DVA a v Divadle Na Jezerce a těší mě, že české publikum je naše publikum a stejně je to i opačně. Prostě naše publikum je, řekl bych, československé. Nedávno mě ale v této souvislosti dostalo, když jsem zjistil, že Češi dabují slovenský seriál do češtiny. Přijde mi to jako obrovská blbost! Jsem toho názoru, že blbý film nezachrání ani dabing, ale dobrý film může dabing poškodit. My na Slovensku také nedabujeme české filmy a při jednání s českým politikem také nemáme překladatele. Čeština není na Slovensku cizí jazyk. Vždyť češtinu je možno používat v úředním styku i ve Slovenské republice, jako jazyk srozumitelný se státním jazykem slovenštinou.
Blíží se 28. říjen, den vzniku samostatného československého státu. Bude slavit i Slovensko?
28. říjen je na Slovensku „památný den“. Já osobně bych si přál, aby to byl státní svátek a den pracovního klidu, protože nebýt vzniku Československa, nebylo by Slovenska. Tehdy jsme se vzájemně potřebovali a naše spojení bylo po všech stránkách výhodné. Na Slovensku jsme bohužel nasekali spoustu církevních svátků na základě nevyvážené smlouvy s Vatikánem. Já osobně bych církevní svátky korigoval a zrovna 28. říjen by si zasloužil být stáním svátkem.
CV BOX
Milan Kňažko (narodil se 28. srpna 1945 v Horních Plachtincích) je slovenský herec a politik.
Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Dva roky byl členem Činoherního souboru Divadelního studia, v letech 1971–1985 Nové scény a další čtyři roky činoherního souboru Slovenského národního divadla.
Krátce byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU, v roce 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava a v letech 2003 až 2007 vedl v pozici generálního ředitele televizi JOJ. V roce 2016 se stal hercem roku, Cenu Thálie získal za roli Shylocka v pražském Divadle Na Jezerce. V říjnu 2024 obdržel Cenu Thálie pro zahraničního umělce.
Byl poslancem Federálního shromáždění a v letech 1992–2002 poslancem Slovenské národní rady, resp. Národní rady SR. V 90. letech byl mimo jiné ministrem zahraničí a poté i ministrem kultury SR. V roce 2013 kandidoval v prezidentských volbách.
Žije v Bratislavě, je třikrát ženatý, má tři děti.
reklama
