Herec, politik, občan. Poručík ze Zániku samoty Berhof, topič na odvykačce ve filmu Dobří holubi se vracejí, princ z Rusalky. Jedna z dominantních tváří sametové revoluce, muž pohybující se stále mezi Bratislavou a Prahou. Milan Kňažko. V létě oslaví 80. narozeniny, vůbec na to ale nevypadá. Na náš pražský rozhovor dorazil z letiště v pruhovaném tričku a saku, štíhlý a v dobrém rozmaru. Veselou náladu střídala sem tam zachmuřená tvář – to když byla řeč o politice. I když dnes ji už sleduje jen z větší vzdálenosti.
Politiku jste opustil už před delším časem. Je to úleva zase jenom hrát?
Těší mě to. Z politiky jsem odešel v roce 2002 a od té doby se věnuji jen herectví. Čtyři roky jsem také vedl TV JOJ, ale pak už jsem zůstal definitivně na volné noze. Teď hraji v různých divadlech na Slovensku i v Česku. V krásné a zároveň těžké hře RED hostuji Na Jezerce, s Emilkou Vášáryovou hrajeme ve Studiu Dva Milostné dopisy a s Emilem Horváthem v Divadle bez masky v koprodukci s Národním divadlem hru Falešná nota. A abych nezapomněl – v bratislavské Astorce, se kterou v září přijedeme do Prahy, jsme nastudovali s Vladem Černým tragikomedii Halpern Johnson. Samé krásné věci.
Nesvrbí vás někdy ruce nebo jazyk, když sledujete, co se děje na slovenské politické scéně?
Už třiadvacet let se v ní aktivně nepohybuji. A když už to nemůžu vydržet, něco napíšu. Spíš abychom se trošku zasmáli, když už si platíme celý ten cirkus. Pokud se mě někdo na něco zeptá, nemám důvod neříct, co si myslím o té či oné situaci. A protože pány v politice dost dobře znám, mnozí jsou tam už velice dlouho, jelikož zapomněli odejít, klidně se vyjádřím. Ani mítinkům nebo rozhovorům se nevyhýbám, myslím, že každý by měl být aktivní. Těžší to mají ti, kteří vnímají otevřenou společnost jako nepřítele.
Česko-slovenské vztahy jsou ale naštěstí pořád silné. Souhlasíte?
Ano. Řekl bych, že nikdy nebyly, zejména v kulturní oblasti, tak silné a autentické jako teď. Myslím ta léta po rozdělení. Někdo říká – navzdory rozdělení. Ale já bych spíš řekl díky rozdělení. Protože všechny důvody k nedorozumění, napětí a možným konfliktům zmizely. Nikdo už si nemůže stěžovat, jak se přerozdělují peníze, kdo na koho doplácí, kde se dělají základní výrobky, kde se finalizují, jaké jsou daňové rozdíly a tak dále. Česko-slovenská vzájemnost se týká i lidských dimenzí. Máme řadu smíšených manželství, málokdy potkám v Česku někoho, kdo nemá příbuzné se slovenskými kořeny. Kdybych měl použít slovo „navzdory“, týkalo by se směřování našich vlád. Máme dobré vztahy navzdory tomu, že na Slovensku se vláda bohužel nyní odklání od hodnot, které jsme sdíleli. A doufám, že je časem zase sdílet budeme. Mám na mysli Evropu, otevřenou společnost a liberální demokracie západního typu, ke kterým chceme patřit. Já tedy určitě ano.
Herectví jste opustil na dlouhý čas. Divadlo na sedm, film dokonce na šestnáct let. Jaký byl návrat? Cítil jste nejistotu?
Ono to šlo pozvolna. Jednou mi zavolal Milan Lasica a řekl: co kdybychom si spolu pro radost něco zahráli? No, taková nabídka se neodmítá. Tak jsme rozmýšleli co hrát, pak kdo by to asi režíroval, a nakonec kdo by mohl být kromě nás ten třetí. Tak jsme oslovili Mariána Labudu a udělali výbornou věc – Kumšt od Yasminy Rezy. Hráli jsme ji poměrně dlouho a s velkým úspěchem. Než Mariánovi odešla nejdřív hlava a pak odešel i on. Což je mi moc líto.
Chybí ve vaší kariéře nějaká role, která vás lákala a na kterou nedošlo?
Pro mě bylo spíš důležité, o čem hrajeme. Divadlo je umění dneška, téhle chvíle. Jako jídelní lístek. Co s ním po roce? Není náhoda, že se divadelníci vyjadřují k aktuálním věcem, jak jsme o tom předtím mluvili. I když jsou to třeba historické postavy. Promlouvají k vám o lásce, pravdě, o lži, o vztazích. Vždycky se to nějak propojuje s dneškem. Stejně jako za totality, kdy jsme se divili, čemu se lidi smějí, když hrajeme Čechova. Ta různá podprahová sdělení zkrátka fungovala, budila u diváků potlesk a smích.
Zato politici se jich občas báli…
Samozřejmě. Oni taky předváděli a předvádějí divadlo, ale mají horší texty, než píšou Shakespeare nebo Moliére. Jim to píšou břídilové, a navíc to neumějí hrát. Když to občas poslouchám, říkám si: Hergot, jděte aspoň jednou do divadla a pochopte, že když někdo lže v životě nebo v politice, tak to není divadlo, ale jen lhaní. V divadle je to divadelní pravda. Jsou tam diváci, opona, má to začátek a konec. V politice to jsou oběti, ne diváci. To je velký rozdíl. Proto nemám rád, když někdo říká, že politika je divadlo. To slovo tam nepatří.
Máte blízký vztah k Francii. V roce 1968 jste dokonce zvažoval, že v Paříži zůstanete, měl jste tam angažmá i přítelkyni. Co vás přimělo se vrátit?
Ano, Francii mám rád. Je pravda, že jsem se nechtěl vrátit. Měl jsem jinou představu. Byl jsem tam v rámci roční stáže, pracoval jsem jako číšník. O návratu ale rozhodlo víc věcí. Především moje máma. Byli jsme tři bratři, o které se léta sama starala, protože náš otec byl z politických důvodů dlouho ve vězení. Po srpnové okupaci oba mí bratři odešli do zahraničí, jeden do Kanady, druhý do Austrálie. Máma to hodně těžce nesla. Měla zdravotní problémy, srdeční arytmii, skončila i v nemocnici. Nemohl jsem ji tu nechat. Také jsem měl nabídku na intenzívní spolupráci s režisérem Vladislavem Pavlovičem. Tak jsem se vrátil.
Nikdy vás to nemrzelo?
Mrzelo. V podstatě okamžitě. Z filmu sešlo, protože režisér spáchal sebevraždu a já skončil na povinném vojenském soustředění v Levicích. Jeden den jsem seděl u kávy v Latinské čtvrti v Paříži a další den mi stříhali vlasy na dvoře a řvali, že jsem hovado a že mě naučí disciplíně. Rozdíl mezi noční Paříží a nočními Levicemi byl opravdu propastný.
To věřím. Vaše přítelkyně ale přijela za vámi, je to tak?
Přijela. Jenže jako absolventce Sorbonny jí neuznali vzdělání, musela by si doplnit socialistickou pedagogiku a marxismus, což odmítla. Nakonec ji zaměstnali v bratislavské Literární agentuře, kde mohla využít francouzštinu. Jenže jak postupovala normalizace, chodilo čím dál méně francouzských knih. Ředitel jí nabízel, že si může jen tak v práci číst, že to nevadí. Ale to nebyl její styl, chtěla pracovat. Vydržela do roku 1975, což bylo obdivuhodné. Pak se vrátila do Francie. Nemohl jsem jí to mít za zlé, navíc jsem v tu dobu hodně pracoval.
Dají se v herecké branži vůbec udržet stabilní partnerské vztahy?
Není to snadné. V době, kdy jsem pracoval naplno, to bylo i šestnáct hodin denně – rozhlas, dabing, film, televize, divadlo, jezdil jsem po různých městech. Nevěděl jsem, co je únava, byl jsem mladý. Ze strany partnerky to chce velkou míru tolerance a osobní oběti.
V srpnu oslavíte 80. narozeniny. Upřímně – tenhle věk bych vám nehádala. Jak si udržujete svěží kondici?
No, zase tak svěží nejsem. Kovboje ze sebe nedělám. Důležitý je pohyb. Zpomalit, to ano. To také dělám. Ale snažím se být pořád v pohybu, pracovat. Jak se člověk zastaví, je konec, začne se rozpadat.
S Emílií Vášáryovou v představení divadla Studio Dva Milostné dopisy.
Co vám dělá radost?
Úplné drobnosti. Třeba že začaly zrát jahody na zahradě. A můj malý vnuk přijde a utrhne si je. Ten druhý, třináctiletý, mi zase objevuje nové obzory. Vzal jsem ho jednou do Paříže, aby viděl všechny ty dominanty, Eiffelovku, Notre Dame, Louvre a Montmartre. A on že by rád viděl i Disneyland. Ten je nedaleko. Když jsme se pak vraceli, říká: Dědo, Paříž se mi líbila víc. Byl jsem rád. Po nějakém čase to i šikovně využil. Povídá: Já bych chtěl na koncert Green Day. Říkám: Co to je? Tak jsem googlil, našel, že kapela, tak jsem řekl, proč ne. A z něj vypadlo: Ale ono je to v Paříži. Tak jsme jeli do Paříže, bylo to v jedné z nejnádhernějších hal světa. Lístky už skoro žádné nebyly, jen hodně drahé ve VIP zóně. Koupil jsem je, téměř finančně vykrvácel, ale díky tomu jsme seděli v první řadě, asi pětadvacet metrů od pódia. Mohli jsme si sáhnout na všechny ty krásné kytary a klávesy.
Jak se vám to líbilo?
Byl jsem nadšený. Koncert měl obrovský náboj, dvě a půl hodiny skvělé hudby. Nejen velké decibely, ale mělo to i melodii. Velká profesionalita. Green Day mě překvapili. Já zůstal někde u Beatles a Doors.
Co byste si přál k narozeninám vy?
Hmotné dárky člověk zhruba od čtyřicítky nepotřebuje, protože už všechno má. Tak se přidávám k těm, co říkají: hlavně nic nenoste! Ale jedna věc by mě potěšila. Řekl jsem doma, že bych rád vyrazil s rodinou syna a ženou na Vánoce někam do tepla. Hezky separátně, aby každý měl svůj klid, ale abychom si byli nablízku. Mladší hned navrhovali poznávací zájezd, ale na to jsem jim řekl: Klidně poznávejte, ale mě vynechte. Já už poznal všechno. Usadím se k moři s knihou a budu odpočívat. Líbila by se mi Dominikánská republika. Tam je hezky.
Film nebo seriál si nenadělíte?
Česká televize mě začala podezírat z toho, že jsem osobnost. Tak o mně Petr Slavík točí dokument. A s Janem Hřebejkem jsme před několika měsíci dotočili seriál Věčně mladí.
To je skoro symbolické…
Velmi. Kdysi jsme natočili seriál Ztráty a nálezy, to ještě nikomu z herců nebylo třicet. Tenhle je z domova seniorů, ale nic smutného, hrají tam mimo jiné Bolek Polívka, Jana Švandová, Juraj Durdiak, Pavel Nový, Zuzana Kocúriková a další. A nikomu z nás nebylo pod sedmdesát. Tak si říkám – tohle by mohl být můj seriál poslední. Po pětapadesáti letech se kruh uzavře.
Autorka je redaktorkou Deníku
CV BOX
Milan Kňažko (narodil se 28. srpna 1945 v Horních Plachtincích) je slovenský herec a politik.
Vystudoval herectví na VŠMU v Bratislavě. Dva roky byl členem Činoherního souboru Divadelního studia, v letech 1971–1985 Nové scény a další čtyři roky činoherního souboru Slovenského národního divadla.
Krátce byl děkanem Divadelní fakulty VŠMU, v roce 2002 se stal prezidentem Mezinárodního filmového festivalu Bratislava a v letech 2003 až 2007 vedl v pozici generálního ředitele televizi JOJ. V roce 2016 se stal hercem roku, cenu Thálie získal za roli Shylocka v pražském Divadle Na Jezerce. V říjnu 2024 obdržel Cenu Thálie pro zahraničního umělce.
Byl poslancem Federálního shromáždění a v letech 1992–2002 poslancem Slovenské národní rady, resp. Národní rady SR. V 90. letech byl mimo jiné ministrem zahraničí a poté i ministrem kultury SR. V roce 2013 kandidoval v prezidentských volbách.
Žije v Bratislavě, je třikrát ženatý, má tři děti.
Vrácený titul
Na sklonku 80. let minulého století nechtěli komunistické úřady pustit Milana Kňažka na festival do Španělska ani k ministrovi kultury. V reakci na to vrátil titul Zasloužilého umělce. I když věděl, co to pro něho bude znamenat. „Když jsem po tomhle incidentu přišel na plac ke Karlu Kachyňovi, s nímž jsem měl roztočený film Poslední motýl, smutně na mě koukal,“ vzpomíná. „Objal mě a řekl: Co jste mi to udělal, synu můj? Věděl, že film půjde do trezoru. Tak jsem mu řekl: Pane režisére, jsem rád, že jsem svůj poslední film dělal právě s vámi. No a měsíc na to přišla sametová revoluce. Tak jsme film dotočili a šel do kin.“
reklama
