S poslancem za hnutí ANO Milanem Ferancem jsme si povídali ve sněmovní restauraci. V té, která má prý tak neskutečně nízké ceny. Pravda, na Prahu byly skvělé, ale upřímně – čekal jsem je výrazně nižší. „Cena jídel ve sněmovně bude vždy vděčným tématem, stejně jako platy politiků,“ poznamenal mimoděk Milan Feranec.
Sám jste zvolil první téma – vaše strana předložila novelu zákona, aby od nového roku neměli poslanci nárůst platů o 20 procent, ale jen o devět. Ale vzápětí jste jen dva ze všech poslanců ANO hlasovali pro rychlejší projednání. Sice to nakonec sněmovna stihla odhlasovat, přesto − proč to ANO vůbec předkládalo, když to vlastně vzápětí zamázlo.
Souhlasím, že jsme měli hlasovat pro zrychlené projednání. Byl to vládní návrh a ten bychom měli podpořit. Ostatně už dřív jsme prosadili, že nebyl zamítnut v prvním čtení. Navíc jsme zbytečně dali ostatním do rukou nástroj, kterým nás teď mohou mlátit. Na druhé straně je fakt, že mezi veřejností panuje mýtus, že kdyby se to teď neschválilo, bylo by pětinové zvýšení už navždy. Ale tak to není. Kdyby se návrh neprojednal zrychleně, schválil by se příště, a od prvního ledna by se platy zvýšily o 20 procent. Ale třeba od března by se to snížilo na těch devět. Ale jak vidíte – nakonec se vše, i přes ten zádrhel, stihlo.
Váš šéf, tedy premiér Andrej Babiš, se po prvním hlasování dost rozčílil. Dostali jste za to na stranické půdě za uši?
Ne, nic takového se nestalo. To je další mýtus, který obecně vládne − jak je ANO direktivně řízeno. Já s určitou nadsázkou říkám, bohužel není. Pan předseda je emotivní, znám ho dvacet let, a byl takový vždycky, ale za uši určitě nikdo nedostal. Něco vám řeknu, my jsme dosud měli ve sněmovně nějakých 1200 hlasování. Spousta z nich byla samozřejmě procedurálních, ale o zákonech jich bylo určitě několik set. A pouze ve dvou případech měl klub ANO závazné hlasování. Jedno bylo ohledně zrušení zákazu kouření a druhé ohledně karenční doby. Takže o nějakých direktivách se v ANO nedá mluvit.
Mimochodem – nebylo by lepší, kdyby poslanci měli klidně 150 tisíc měsíčně, ale jasných, bez těch všech nezdaněných náhrad, příplatků za výbory a podobně?
Já bych pro to klidně hlasoval. Nicméně bez ohledu na to, o jakou částku by šlo, živě si představuji debatu, jakou by takový návrh ve sněmovně i ve společnosti vyvolal. Nekonečné dohady, jaká částka je ta správná. Takže ano, já bych souhlasil, ale nejsem si vůbec jistý, jestli je to reálné. Práce poslance, pokud se dělá pořádně, je dost náročná a zaslouží si odpovídající ohodnocení. Nás poslance nebaví dokola řešit vlastní platy a v normálním životě to ani není normální. Doufám, že už se k této problematice nebudeme muset vyjadřovat.
Jste v podvýboru pro podnikatelské prostředí. Jaké je v Česku prostředí pro „obyčejné“ živnostníky, ičaře?
Nepochybně komplikované. Složité předpisy, spousta povinností, hlášení a podobně. Bohužel se obávám, že leckteré snahy o zjednodušení to mnohdy ještě víc zkomplikovaly. Ale nejde jen o to živnostníkům z povinností ubrat. Určitě by bylo dobré, aby z různých hlášení, které musí poskytovat úřadům, dostávali také nějaký výstup. Aby viděli, že to často není zbytečnost, ale vše slouží třeba i pro jejich rozhodování. Nicméně jistě by stála za zvážení skutečně pořádná revize povinností, které předepisuje stát, a pak zbytečnosti vyházet. Bohužel spousta věcí se valí i z Evropské unie, i když tady mám podezření, že jsme kolikrát papežštější než papež.
Jste také místopředsedou rozpočtového výboru. Řekněte mně, laikovi, proč i v dobách ekonomického růstu schvalujete schodkové rozpočty?
Protože realizujeme nějakou sociální politiku. Přidává se různým skupinám obyvatel, například učitelům, seniorům a dalším. A je správné, že se to dělá. Nicméně to nejsou malé částky, jsou to desítky a desítky miliard. A pochopitelně nechceme zvyšovat daně. Takže proto schodkový rozpočet. Ale víte – o rozpočtu se někdy říká, že je to přesný součet nepřesných čísel. Je to prognóza. A osobně věřím, že nakonec letošní schodek nebude padesát miliard, ale bude někde na úrovni řekněme od minus deseti do plus pěti. Ostatně například v roce 2015 byl z původně minusového rozpočtu plusový. I když je potřeba dodat, že to bylo dáno i přílivem evropských peněz, protože končilo programovací období.
Když jste narazil na evropské peníze – mělo by Česko zavést euro?
Ne. Problém eura byl podle mého v tom, že politici předběhli ekonomiku. A přijetí státu, jako bylo Řecko, do eurozóny, se ukázalo jako chyba. A odnesli to ostatní. Pocházím ze Slovenska a přišlo mi absurdní, že Slováci museli doplácet na Řecko, když běžný slovenský občan neměl prostředky jet do Řecka na dovolenou. Hodně to oslabilo důvěru lidí v euro a v Unii. Takže z tohoto pohledu je dobře, že v eurozóně nejsme. Není to v tuto chvíli pro nás výhodné. Naopak díky vlastní měně máme možnost reagovat na různé výkyvy. Takže mám důvěru v naši měnu a nejsem pro okamžité přijetí eura. Držme si korunu, pokud je to pro nás výhodné. A to, že občas musíme vyměnit ve směnárnách peníze, je opravdu maličkost.
Kromě hlasování o platech se sněmovna poměrně bouřlivě v poslední zabývala i „manželstvím pro všechny“. Jak se díváte na uzavírání sňatků mezi osobami stejného pohlaví?
Sněmovna bude aktuálně projednávat dva návrhy. Jeden je novela občanského zákoníku, který dnes říká, že manželství je svazek muže a ženy. Nově to má být svazek dvou dospělých osob. No a druhý naopak říká: chraňme manželství v ústavě a v základní listině práv a svobod. Já osobně budu proti oběma. Proti té ochraně manželství proto, že je to podle mě úplně zbytečné. No a proti manželství osob stejného pohlaví proto, že je to podle mě aktivistický revoluční skok. Bavme se o úpravě současného stavu, udělejme rozdílovou tabulku toho, co přináší manželství a co registrované partnerství. A upravme to. Otázku práva na informace, společné jmění, dědění po tom druhém atd. A o tom, co má přesah na stát, což jsou třeba vdovské důchody a podobně. Ano, bude to milion věcí, ale udělejme to. A nastavme nová pravidla. Prostě nešel bych cestou revoluční, ale evoluční. A myslím si, že manželství je opravdu něco posvátného mezi mužem a ženou, a proto by měl zůstat, obrazně řečeno, alespoň milimetrový rozdíl.
Zmínil jste, že jste se narodil na Slovensku. Co vás přivedlo do Česka?
Za vším hledej ženu. Moje manželka je Češka, oženil jsem se po vojně a zůstal jsem v Olomouci. Ale i jinak jsem z dokonale československé rodiny. Maminka je z východního Slovenska, otec ze středního, z Oravy. Poznali se v 50. letech v Česku a oba v něm žili. Dvě sestry se narodily v Česku, bydlí na východním Slovensku. My tři bráchové jsme se narodili na Slovensku a všichni bydlíme v Česku.
CV
Milan Feranec (narodil se 18. ledna 1964 ve slovenské Snině) je od loňského října poslancem Poslanecké sněmovny PČR, od roku 2014 je také radním města Olomouc. Je členem hnutí ANO 2011.
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, už během studia pracoval jako obchodní zástupce, poté jako podnikový právník. V letech 2002 až 2009 pracoval jako manažer v AGROFERTu HOLDING. Od roku 2011 byl rok finančním ředitelem AGRO Jevišovice, následně soukromě podnikal.
Na začátku února 2014 byl jmenován 1. náměstkem ministra dopravy, na starosti měl ekonomiku a evropské fondy. O rok později byl novým ministrem převeden na post řadového náměstka na odboru. V červnu 2015 se stal náměstkem člena vlády na ministerstvu dopravy, ale na funkci v souvislosti s poslaneckým mandátem v listopadu 2017 rezignoval. Od roku 2014 byl také až do letoška členem a předsedou dozorčí rady Českých drah.
Ústava
Česká ústava se naposledy měnila v souvislosti s přímou volbou prezidenta. Nyní se mluví o další možné změně, a to v souvislosti s všeobecným referendem. Jak se na tyto snahy dívá Milan Feranec coby člen stálé komise pro Ústavu ČR? „Ústava není dílo boží, nevytesal nám ji do kamene. Nedostali jsme do vínku neomylnost, a tak je na místě se bavit, co upravit. Na druhé straně by se ústava opravdu neměla měnit každou chvíli. Nicméně právě v otázce obecného referenda si to umím představit. Osobně soudím, že pokud jsou občané dostatečně chytří, aby rozhodli ve volbách, tak proč by nemohli v určitých záležitostech říct svůj názor i na to, kam se má tato země ubírat. Jde o rozhodnutí celé společnosti a případné špatné důsledky si sama ponese. Ale i tak − každý člověk má právo se rozhodnout, a to i špatně.“
reklama
